ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

— Hrabě Ivan Michajlovič byl pensionovaný ministr a člověk pevných zásad.

Jeho zásady už do mládí zakládaly se na tom, že jako ptáku je vlastní živiti se červíky, odívati se peřím a prachem a létati ve vzduchu, tak zase jemu sluší se živiti drahými jídly, zhotovenými dovednými kuchaři, odívati se v pohodlný a drahý šat a jezditi v pohodlném a rychlém kočáře a že tudíž vše to musí mít stále připraveno. Kromě toho se domníval, že čím více bude bráti peněz ze státní pokladny, čím více bude míti řádů (počítaje v to i briliantové odznaky) a čím častěji se bude stýkati s vysoko postavenými osobami obojího pohlaví — tím lépe bude pro něho. Všechno ostatní proti těmto základním dogmatům pokládal hrabě Ivan Michajlovič za bezcenné a nezajímavé. Všechno ostatní mohlo býti úplně naopak. V tomto přesvědčení žil a působil v Petrohradě čtyřicet let, a když uplynulo těchto čtyřicet let, dosáhl hodnosti ministra.

Hlavní vlastnosti hraběte Ivana Michajloviče, jež mu k tomu dopomohly, byly tyto: dovedl lehce chápati smysl úředních listin a zákonů a byť i nesouvisle, přece jen srozumitelně je uměl sestaviti a napsati bez pravopisných chyb; dovedl se neobyčejně representovati a bylo-li třeba, projeviti hrdost, ba i nepřístupnost a vznešenost, jindy zase dovedl býti až vášnivě a podle podlízavým; neměl žádných všeobecných principů nebo zásad ani mravních ani politických a proto, bylo-li toho třeba, dovedl se všemi souhlasiti a jindy zase všem odporovati. Snažil se jen, aby zachoval zdání a aby sám sobě zjevně neodporoval; jsou-li jeho činy samy o sobě mravné nebo nemravné, a vzejde-li z nich Ruské říši nebo celému světu prospěch nebo škoda, — bylo mu lhostejné.

Když byl jmenován ministrem, nejen lidé na něm závislí — a bylo jich mnoho, — ale i všichni ostatní, ba i on sám byli přesvědčeni, že je velmi rozumný, pro státní službu stvořený člověk.

Ale když minul čas a on nic nevykonal, ničeho nedokázal a když podle zákona boje o existenci podobní úředníci bez zásad jako on, kteří uměli psáti a čísti úřední spisy a byli právě tak schopni representace, jej vytlačili a on musil do výslužby, — bylo všem jasno, že byl ne rozumný, ale omezený, málo vzdělaný a velice domýšlivý člověk, který se sotva povznesl svými názory k úrovni statí konservativních novin. Ukázalo se, že se ničím nelišil od těch málo vzdělaných a domýšlivých úředníků, kteří jej vytlačili. Pochopil to sám, ale to nikterak neotřáslo jeho přesvědčením, že má právo bráti každoročně spoustu peněz ze státní pokladny a nové řády pro svůj parádní oblek.

Toto přesvědčení bylo tak hluboké, že se mu nikdo neodvážil odporovati. A tak bral každoročně ve způsobě pense, za členství ve vysokém státním úřadě a za předsednictví v různých komisích a komitétech několik desítek tisíců rublů a kromě toho právo našíti si každoročně nové prýmky na ramena nebo na kalhoty a nositi na fraku nové stužky a smaltované hvězdičky. Toto si cenil obzvláště vysoko. To všechno bylo také příčinou, že hrabě Ivan Michajlovič měl veliké styky.

Hrabě Ivan Michajlovič vyslechl Něchljudova tak, jako kdysi naslouchal svým podřízeným. Řekl, že mu dá dva dopisy: jeden pro senátora Volfa v apelačním oddělení. „Leccos se o něm vypravuje, ale dans tous les cas c’est homme tres comme il faut.^[21] A je mně něco dlužen. Jistě učiní, co může.“ — Druhý dopis dal Něchljudovu pro vlivnou osobu v kabinetní kanceláři. Případ Fedosji Birjukovové, jak mu jej vylíčil Něchljudov, velice ho zaujal. Když tento podotkl, že chtěl psáti carevně, řekl, že tato věc jest skutečně velmi dojemná a bylo by možno příležitostně se tam o ní zmíniti. Ale slíbiti toho nemohl. Ať projde žádost obvyklou cestou. A naskytne-li se příležitost (pomyslil si, kdyby ho snad pozvali ve čtvrtek na petit comité),^[22] možná, že to bude vyprávěti.

Něchljudov vzal od hraběte oba dopisy a od tetičky lístek k Mariettě a vypravil se ihned na všechna ta místa.

Především zamířil k Mariettě, již znal jako mladé děvče z nebohaté aristokratické rodiny. Věděl, že se provdala za člověka-kariéristu, o němž slyšel mnoho nepěkných věcí. Bylo mu velice trapno, jako vždy, kdykoli se obracel s prosbou k člověku, jehož si nevážil. V takových případech cítil vždy v duši neklid, nespokojenost a pochybnosti: prosit či neprosit, — vždy však rozhodl, že musí prositi. Cítil faleš svého postavení v úloze prosebníka u lidí, jež už nepokládal za své, kteří však jej za svého pokládali; cítil, že vstupuje do starých kolejí a bezděky se poddával tomu lehkomyslnému a nemravnému tónu, který panoval v těchto kruzích. Ten pocit měl již u tetičky Jekatěriny Ivanovny. Už dnes ráno, když s ní hovořil o vážných věcech, upadal do žertovného tónu.

Petrohrad, v němž už dlouho nebyl, působil na něj svým obvyklým fysicky posilujícím a mravně otupujícím dojmem. Vše bylo tak čisté, pohodlné a co hlavního, lidé byli beze všech mravních požadavků. Život zdál se obzvláště lehkým…

Uctivý, příjemný, čistý drožkář vezl jej kolem uctivých, příjemných, čistých strážníků po pěkné, čisté dlažbě, podél pěkných, čistých budov k domu, v němž bydlela Mariette.

U podjezdu stálo spřežení anglických koní. Na kozlíku hrdě seděl kočí s dlouhými licousy, podobný Angličanu, v livreji, s bičem.

Vrátný ve velmi čisté livreji otevřel mu dveře do předsíně, kde stál ještě čistší lokaj určený k výjezdům, v livreji s prýmky, s velkolepě rozčesanými licousy, a službu konající lokaj v novém čistém stejnokroji.

— Generál nepřijímá. Paní generálová rovněž ne. Právě odjíždí.

Něchljudov odevzdal dopis hraběnky Jekatěriny Ivanovny, vyňal navštívenku a přistoupil ke stolku, na němž ležela kniha pro podpisy návštěvníků, aby napsal, jak velice lituje, že nezastihl, když náhle obrátil se lokaj ke schodišti a vrátný ze dveří vzkřikl: „Buď připraven!“ Službu konající lokaj se narovnal, připažil a ztichl, doprovázeje očima nevysokou, štíhlou paní, jež sestupovala se schodů rychlými, její vážnosti neodpovídajícími kroky.

Mariette měla velký klobouk s pérem, černé šaty, černou pláštěnku a nové černé rukavičky; její obličej byl zahalen závojem.

Když spatřila Něchljudova, nadzdvihla závoj, ukázala spanilou tvář s krásnýma očima a tázavě se na něj podívala.

— Ach, kníže Dimitrij Ivanovič! — zvolala veselým, příjemným hlasem. — Hned jsem vás poznala…

— Vy se pamatujete i na mé jméno?

— Ovšemže. Byly jsme se sestrou do vás takřka zamilovány, — hovořila francouzsky, — ale jak jste se změnil! Ach, jak je mi líto, že odjíždím. Ostatně vraťme se, — řekla, zastavujíc se nerozhodně.

Podívala se na nástěnné hodiny.

— Ne, nemohu. Jedu na panychidu ke Kamenské. Hrozně je ztrápená.

— Kdo je to?

— Ještě jste o tom neslyšel? Její syn byl zabit v souboji. Bil se s Pozenem. Jediný syn. To je hrozné. Matka je takřka zničena.

— Ano, to jsem slyšel.

— Ne, já raději pojedu, a vy přijďte zítra, nebo dnes večer, — řekla a rychlými, lehkými kroky zamířila k východu.

— Dnes večer nemohu, — odpověděl Něchljudov, vycházeje s ní z domu. — Chtěl bych si s vámi o něčem pohovořiti, — dodal a zahleděl se na pár hnědých koní, přijíždějících k podjezdu.

— A o čem?

— Zde je dopis od tetičky, — řekl Něchljudov, podávaje jí uzounkou obálku s velikym monogramem. — Z toho se vše dovíte.

— Já vím: hraběnka Jekatěrina Ivanovna si myslí, že mám na svého muže vliv. Ale mýlí se. Nezmohu nic a ani se nechci přimlouvat. Ale, toť se rozumí, k vůli hraběnce a vám jsem ochotna porušiti svoje zásady. Oč běží? — zeptala se, hledajíc marně kapsu malou ručkou v černé rukavičce.

— Na pevnosti uvěznili dívku. Je teď nemocna a ničeho se nedopustila.

— Jak se jmenuje?

— Šustovová, Lydie Šustovová. Je to také v dopise.

— No dobrá, pokusím se, — řekla. Lehce usedla do měkkého, na slunci lakem oslnivě se lesknoucího kočáru a otevřela slunečník. Lokaj usedl na kozlík a dal kočímu znamení. Kočár se pohnul, ale v tom okamžiku dotkla se Mariette slunečníkem zad kočího, a kobyly, tenkonohé krasavice s ohony po anglicku přistřiženými, pohazujíce krásnými hlavami, se neochotně zastavily.

— Přijďte ještě ke mně, ale, prosím, nezištně, — zvolala Mariette s úsměvem, jehož sílu dobře znala, a jako se po představení spouští opona, spustila závoj. — No, jeďme, — a opět se dotkla kočího slunečníkem.

Něchljudov smekl klobouk. Hnědé čistokrevné kobyly, odfrkujíce, zazvonily podkovami o dlažbu a kočár rychle uháněl, lehce se kolébaje na nových pérech po nerovné cestě.