ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Vedro v přeplněném voze třetí třídy, na který po celý den pražilo slunce, bylo tak dusivé, že Něchljudov zůstal raději na plošině. Než i tu těžko se dýchalo a Něchljudov vydechl volně z plných plic teprve, když vozy vyjely z řad domů a vznikl průvan. — „Ano, zabili je,“ — opakoval si slova, pronesená k sestře. A v jeho obrazivosti ze všech dojmů tohoto dne neobyčejně jasně vyvstala krásná tvář druhého mrtvého trestance s úsměvem kolem rtů, přísnými rysy čela a nevelikým tvrdým uchem pod oholenou, zamodralou lebkou. — A nejhroznější ze všeho je to, že ho zabili a nikdo neví, kdo ho zabil. Ale zabili ho. Vedli jej, jako všechny ostatní trestance, z rozkazu Maslennikova. Maslennikov vyřídil tuto záležitost jako obvykle: opatřil svým hloupým podpisem listinu s tištěným záhlavím a samozřejmě se nebude pokládati za vinníka. Ještě méně viny bude si přičítati vězeňský lékař, jenž prohlížel trestance. Vykonal přesně svou povinnost, vyloučil slabé a nemohl nikterak předvídati ani toto hrozné vedro, ani to, že je povedou tak pozdě a v takovém houfu. Snad tedy inspektor?… Ten pouze vyplnil rozkaz, aby toho a toho dne vypravil tolik a tolik trestanců, vypovězenců, mužů a žen. Rovněž nemůže býti vinen velitel transportu, jehož povinností bylo, aby podle seznamu přijal tam a tam tolik a tolik a odevzdal tam a tam rovněž tolik a tolik lidí. Vedl je jako obyčejně a jak se to vždycky dělá a nemohl se nadíti, že tak silní lidé, jako ti dva, toho nevydrží a zemrou. Nikdo není vinen, ale lidé jsou zabiti a při tom lidmi nevinnými touto smrtí. — „Kořen všeho tkví v tom,“ — myslil si Něchljudov, — „že všichni ti lidé — gubernátorové, inspektoři, revisoři, strážníci — domnívají se, že jsou v životě okolnosti, kdy lidé nejsou povinni jednati s lidmi lidsky. Vždyť všichni tito lidé — Maslennikov, inspektor i velitel transportu — kdyby nebyli gubernátory, inspektory, důstojníky, dvacetkráte by se rozmýšleli, mohou-li vypraviti lidi v takovém vedru a v takovém množství, dvacetkráte by se cestou zastavili a kdyby uviděli, že člověk slábne a se dusí, vyvedli by jej z řady, zavedli do stínu, dali mu vody, popřáli oddechu, a kdyby přesto došlo k neštěstí, litovali by toho. Neučinili tak, ba ještě bránili jiným, když tak chtěli učinit, a to pouze proto, že neviděli před sebou lidí a svých povinností k nim, nýbrž jen službu a její příkazy, které stavěli výše než požadavky lidskosti. V tom je to,“ — myslil si Něchljudov.

„Připustíme-li, že je něco důležitějšího než cit lidskosti, třebas jen na okamžik a jen v nejřidším případě, pak možno páchat na člověku to nejhorší bez vědomí viny.“

Něchljudov se tak zamyslil, že ani nepozoroval, jak se počasí změnilo. Slunce se skrylo za přední nízký, rozervaný obláček a na západě při obzoru vyvstával těžký světlešedý mrak, z něhož tam, kdesi daleko, nad poli a lesy už padal šikmo sporý déšť. Z mraku vanul vlažný dešťový vzduch. Chvílemi projel mrakem blesk a s rachotem vozů stále častěji a častěji mísil se rachot hromu. Bouře se rychle blížila, šikmé dešťové kapky, hnané větrem, skrápěly již plošinu vagonu a plášť Něchljudova. Něchljudov přešel na druhou stranu a vdechuje vlažnou svěžest a obilní vůni země, jež dávno již žíznila po dešti, díval se na ubíhající sady, lesy, žloutnoucí žita, zelené lány ovsa a černé brázdy temně zelených, kvetoucích bramborů. Všechno jako by se pokrylo lakem — zelené ještě více zezelenalo, žluté — zežloutlo, černé — zčernalo.

— Ještě, ještě, — pronesl Něchljudov, rozradostněn pohledem na pole, sady a zahrady, oživující pod blahodárným deštěm.

Liják netrval dlouho. Mrak z části vypršel, z části se přenesl a na mokrou zemi padaly poslední, rovné, husté, drobné kapky. Slunce opět vyhlédlo, všecko se zalesklo a nad východem se nízko rozepiala duha s převládající fialovou barvou, na jednom konci přervaná.

— O čem jsem to jen přemýšlel, — ptal se Něchljudov sám sebe, když všechny ty proměny v přírodě skončily a vlak vjel do průkopu s vysokými svahy.

— Ano, přemýšlel jsem o tom, že všichni ti lidé, dozorce, strážní, všechen ten personál, většinou mírní, dobří lidé, stali se zlými jen proto, že slouží.

Vzpomněl si na Maslennikovovu lhostejnost, když mu vyprávěl o poměrech ve vězení, na přísnost dozorcovu, na krutost důstojníkovu, který nedovolil sednouti si na povozy a nedbal, že ve vlaku rodí žena. Všichni ti lidé byli patrně nezranitelní, nepřístupni tomu nejprostšímu pocitu soustrasti jen proto, že sloužili. Byli nepřístupni citu lidskosti, — „jako tato vydlážděná půda dešti,“ — pomyslil si Něchljudov, hledě na stěnu průkopu, vydlážděnou různobarevnými kameny, po níž stékala dešťová voda v potůčcích, nevpíjejíc se do země. — „Ostatně je možné, že je nutno upevňovati svahy kamením, ale je to smutná podívaná na půdu, kterou zbavili rostlinstva, jež by mohla roditi obilí, trávu, keře, stromy právě takové jako jsou nahoře nad průkopem,“ — pomyslil si Něchljudov.

„Tak je tomu i s lidmi. Možná, že ti gubernátoři, dozorci a policisté jsou vskutku užiteční, ale hrozný je pohled na lidi postrádající základní lidské vlastnosti: lásky a soustrasti s bližním.“

„Příčina toho všeho tkví v tom,“ — uvažoval Něchljudov, — „že ti lidé považují za zákon to, co zákonem není, a neuznávají za zákon to, co je věčným, nezměnitelným, nezničitelným zákonem, vepsaným samým Bohem do lidských srdcí. Proto mi také bývá tak těžko s těmito lidmi. Já se jich prostě bojím. A skutečně — jsou hrozní. Hroznější než lupiči. Lupič přece se jen může ustrnout — tito nemohou se ustrnout; jsou pojištěni proti lítosti jako ty kameny proti vegetaci. Právě tím jsou hrozní. Říká se, že hrozní jsou Pugačevové, Razinové. Tito však jsou tisíckrát hroznější!“ — uvažoval dále. — „Kdyby byl dán psychologický úkol: jak to provést, aby lidé naší doby, křesťané, humanisté, zkrátka dobří lidé, páchali nejhroznější zločiny, aniž by při tom měli pocit viny, bylo by jistě možné jediné řešení: bylo by potřeba toho, co už vlastně je, aby totiž tito lidé byli gubernátory, dozorci, důstojníky, policisty, t. j. za prvé, aby byli přesvědčeni, že existuje postavení, zvané státní služba, při níž možno jednati s lidmi jako s věcmi, bez lidského, bratrského poměru, a za druhé, aby lidé touto státní službou byli svázáni tak, že by odpovědnost za následky jejich jednání nepadala na jednotlivce. Bez těchto podmínek není v naší době možno páchati ty hrozné věci, jichž jsem byl nedávno svědkem.“

„Všechno pramení z domněnky lidí, že za určitých okolností lze zacházeti s člověkem bez lásky; ve skutečnosti jich není. Ano, s věcmi lze zacházeli bez lásky: bez lásky lze porážeti stromy, dělati cihly, kovati železo. Ale s lidmi nelze tak zacházeti, jako nelze zacházeti neopatrně se včelami. To je včelám vlastní: zacházíš-li s nimi neopatrně, uškodíš jim i sobě. Tak je tomu i s lidmi. A nemůže tomu ani jinak být, neboť vzájemná láska mezi lidmi je základní kámen lidského života. Pravda, člověk nemůže býti přinucen, aby miloval, tak jako může býti donucen k práci, ale z toho neplyne, že lze jednati s lidmi bez lásky, zejména když od nich něco požaduješ. Necítíš-li lásky k lidem — seď potichu,“ — uvažoval Něchljudov, obraceje se sám k sobě, — „zabývej se sám sebou, svými záležitostmi, čímkoliv, jenom ne lidmi. Jako můžeme jísti bez škody a s užitkem jen tenkráte, když máme hlad, tak i s lidmi možno zacházeti s užitkem a bez škody, jen když je milujeme. Jen zkus jednati s lidmi bez lásky, jako jsi ty jednal včera se švakrem, a nebude konce krutosti a zvířeckosti v chování k ostatním, jak jsi to viděl dnes, a nebude konce tvých strádání, jak ses o tom přesvědčil celým svým životem. Ano, ano, tak je to,“ — myslil si Něchljudov. — „To je dobré, to je dobré!“ — opakoval si a cítil dvojí radost: z ochlazení po trýznivém vedru a z vědomí, že nabyl jasnějšího názoru o tom, co ho už dávno zajímalo.