ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Do odjezdu osobního vlaku, s nímž jel Něchljudov, zbývaly dvě hodiny. S počátku Něchljudov zamýšlel zajeti ještě v této přestávce k sestře, ale teď, po dojmech tohoto jitra, cítil se tak rozčileným a unaveným, že usedl na pohovku v čekárně první třídy; překvapila jej taková ospalost, že se obrátil na bok, podložil rukou tvář a ihned usnul.

Probudil jej očíslovaný číšník ve fraku a s ubrouskem.

— Pane, pane, nejste snad Něchljudov, kníže? Milostpaní vás hledá.

Něchljudov vyskočil, protřel si oči a vzpomínal, kde je a na vše to, co se stalo tohoto rána.

V jeho vzpomínkách ožily: průvod trestanců, mrtvoly, zamřížované vozy s ženami, z nichž jedna bez pomoci rodí a druhá lítostně se naň usmívá.

Ve skutečnosti bylo před ním něco zcela jiného: stůl, pokrytý lahvemi, vázami, svícny a příbory, hbití číšníci, pobíhající kolem stolu, v pozadí sálu za pultem s vázami s ovocem a lahvemi prodavač a záda kupujících.

Něchljudov pomalu se vzpamatoval a tu zpozoroval, že všichni přítomní zvědavě se dívají ke dveřím. Učinil taktéž a spatřil průvod lidí, nesoucích v křesle dámu ve vzdušném závoji, jenž zahaloval její hlavu. Přední nosič byl lokaj a připadal Něchljudovu povědomým. Vzadu byl rovněž známý vrátný s prýmkem na čapce. Za křeslem šla elegantní, nakadeřená služka v zástěrce a nesla uzlíček, něco kulatého v koženém pouzdře a deštníky. Ještě dále šel kníže Korčagin se svými brýlemi a ztrnulou šíjí, vypínaje prsa, s cestovní čapkou na hlavě a za ním — Missi, Míša, bratranec a Něchljudovův známý diplomat Osten se svou dlouhou šíjí, vystouplým ohryzkem, vždy veselým pohledem a veselou náladou. Vykládal něco důrazným, ale patrně žertovným tónem usmívající se Missi. Za nimi šel doktor a hněvivě odfukoval dým z cigarety.

Korčaginovi stěhovali se ze svého předměstského statku na statek sestry knížete při Nižegorodské dráze.

Průvod nosičů se služkou a doktorem odebral se do dámské čekárny, probouzeje zvědavost a úctu všech přítomných. Starý kníže přisedl ihned ke stolu, zavolal si lokaje a objednával něco k jídlu a pití. Missi s Ostenem rovněž se zastavili v jídelně a právě když chtěli usednouti, uviděli ve dveřích známou dámu a šli jí v ústrety. Byla to Natalie Ivanovna. Vcházela do jídelny, provázena Agrafenou Petrovnou, a rozhlížela se na všecky strany. Téměř současně uviděla Missi i bratra. Přistoupila k Missi, pokynuvši Něchljudovu toliko hlavou. Políbila se s ní a pak teprve se obrátila k bratrovi.

— Konečně jsem tě našla, — řekla.

Něchljudov vstal a pozdravil se s Missi, Míšou a Ostenem. Za hovoru vypravovala mu Missi o požáru jejich domu na vsi, čímž byli přinuceni přestěhovati se k tetě. Osten při té příležitosti vypravoval směšnou anekdotu o požáru.

Něchljudov, neposlouchaje ho, obrátil se k sestře.

— Jak jsem rád, že jsi přijela.

— Přijela jsem už dávno, — řekla Natalie Ivanovna. — Již jsme tě s Agrafenou Petrovnou, — ukázala na Agrafenu Petrovnu v klobouku a nepromokavém plášti, která s laskavou důstojností zdaleka rozpačitě se ukláněla, nechtějíc překážeti, — všude hledaly.

— A já jsem tu usnul. Jak jsem rád, že jsi přijela, — opakoval Něchljudov. — Chtěl jsem ti psát, — dodal.

— Opravdu? — tázala se polekaně. — A co?

Missi, když poznala, že mezi bratrem a sestrou je intimní rozhovor, odešla se svými rytíři stranou. Něchljudov se sestrou usedli u okna na sametovou pohovku vedle něčích zavazadel, plaidu a krabice.

— Když jsem včera od vás odešel, chtěl jsem se vrátiti a omluviti, ale nevěděl jsem, jak by mne tvůj muž přijal, — řekl Něchljudov. — Nepěkně jsem s ním mluvil. Trápilo mne to.

— Já jsem věděla, byla jsem přesvědčena, — řekla sestra, — že jsi nechtěl… Vždyť víš…

Dotkla se jeho ruky a slzy vstoupily jí do očí. Její slova byla plna něhy. Pochopil ji a byl pohnut tím, nač narážela. Její slova říkala, že kromě lásky, jež ji celou ovládá, — lásky k muži, je jí drahá a vážná i láska k němu, k bratrovi, a že každý svár mezi nimi je pro ni těžkým utrpením.

— Děkuji, děkuji ti. Ach, co jsem dnes viděl, — řekl Něchljudov, vzpomenuv si náhle na dva zemřelé trestance. — Dva trestance zabili.

— Jak to zabili?

— No, zabili. Vedli je v tom vedru. A dva zemřeli slunečním úpalem.

— To není možné! Jak? Dnes? Teď?

— Ano, teď. Viděl jsem jejich mrtvoly.

— Ale proč je zabili? Kdo je zabil? — zeptala se Natalie Ivanovna.

— Zabili je ti, kteří je násilím vedli, — podrážděně řekl Něchljudov, cítě, že ona i na to se dívá očima svého muže.

— Ach, Bože můj, — řekla Agrafena Petrovna, přiblíživši se k nim.

— Ano, nemáme ani potuchy o tom, co se děje s těmi nešťastníky a měli bychom to znát, — dodal Něchljudov, hledě na starého knížete, který s ubrouskem na prsou seděl u stolu při zmrzlině a také se ohlédl na Něchljudova.

— Něchljudove, — zvolal, — nechcete se ochladit? Na cestu je to výborné.

Něchljudov poděkoval a obrátil se.

— A co teď chceš dělat? — pokračovala Natalie Ivanovna.

— Co budu moci. Nevím, ale cítím, že jsem povinen něco učiniti. A co mohu, to udělám.

— Ano, ano, chápu to. Nu a s těmi, — řekla sestra, usmívajíc se a ukazujíc očima na Korčagina, — už je navždy konec?

— Navždy a myslím, že žádná strana toho nelituje.

— Škoda! Věčná škoda. Mám ji ráda. Ale připusťme, že je tomu tak. Proč však sebe omezuješ? — dodala bojácně. — Proč odjíždíš?

— Odjíždím, poněvadž musím, — vážně a suše pronesl Něchljudov, jako by chtěl zkrátiti tento rozhovor.

Ale ihned se zastyděl za svou chladnost k sestře. „Proč jí nepovědět vše, co si myslím?“ — pomyslil si. — „A nechť to i Agrafena Petrovna uslyší,“ — řekl si, pohleděv na starou služku.

Přítomnost Agrafeny Petrovny ještě více jej ponoukala, aby opakoval sestře své rozhodnutí.

— Ty mluvíš o mém úmyslu oženiti se s Kaťuší. Abys věděla, rozhodl jsem se, že tak učiním; ale ona určitě a pevně odmítla, — řekl Něchljudov a hlas se mu zachvěl, jako vždy, kdykoliv o tom hovořil. — Nechce mé oběti, sama však obětuje vzhledem k svému stavu velmi mnoho. Nemohu přijati této oběti, je-li to jen chvilkové rozhodnutí. A tak pojedu za ní a budu tam, kde bude ona a budu jí ze všech sil pomáhati a ulehčovati její osud.

Natalie Ivanovna neřekla nic, Agrafena Petrovna hleděla tázavě na Natalii Ivanovnu a pokyvovala hlavou. V tom okamžiku vyšel z dámské čekárny opět průvod. Kněžna pojednou zastavila nosiče, zavolala Něchljudova a žalostně vzdychajíc, podala mu bílou, prsteny pokrytou ruku, s hrůzou očekávajíc pevné stisknutí.

— Epouvantable!^[28] — řekla kněžna. — Nesnesu toho horka. Ce climate me tue.^[29]

A když odsoudila hrůzy ruského podnebí a pozvala Něchljudova, aby k nim přijel, dala nosičům znamení. — Přijeďte tedy najisto… — dodala, obracejíc svou dlouhou tvář k Něchljudovu.

Něchljudov vyšel na nástupiště. Průvod kněžnin zamířil napravo k I. třídě — Něchljudov nalevo. S ním šel nosič se zavazadly a Taras se svými uzly.

— To je můj společník, — řekl Něchljudov sestře, ukazuje na Tarasa, jehož historii jí už dříve vypravoval.

— Snad nepojedeš ve třetí třídě? — zeptala se Natalie Ivanovna, když se Něchljudov zastavil u vozu třetí třídy a nosič se zavazadly a Taras vešli dovnitř.

— Ano, pro mne to bude pohodlnější, budu aspoň pohromadě s Tarasem, — řekl Něchljudov. — A ještě něco, — dodal, — dosud jsem neodevzdal sedlákům v Kuzminském půdu, takže v případě mé smrti tvoje děti budou dědici.

— Dimitriji, přestaň, — řekla Natalie Ivanovna.

— A kdybych ji i odevzdal, mohu jedině říci to, že ostatní bude jejich, ježto se asi neožením. A když se ožením, nebude dětí… takže…

— Dimitriji, prosím tě, nemluv tak, — pravila Natalie Ivanovna, ale Něchljudov postřehl, že to slyšela velmi ráda.

Vpředu u první třídy stál ještě neveliký hlouček lidí, hledících na vůz, do něhož vnesli kněžnu Korčaginovou. Všichni ostatní odebrali se již na svá místa. Opozdilci ve spěchu dupali po dlaždicích nástupiště, průvodčí vlaku zavírali dveře a pobízeli cestující, aby nastoupili a ty, kteří je vyprovázeli — k opuštění vozů.

Něchljudov vešel do páchnoucího, horkého, sluncem rozpáleného vozu a zase ihned vyšel na plošinku.

Natalie Ivanovna stála proti vozu ve svém módním kloboučku a pláštěnce vedle Agrafeny Petrovny a patrně nemohla nikterak nalézti nit k rozhovoru. Nebylo ani možno říci: „écrivez,“^[30] protože už dávno se smávali s bratrem této frázi obvyklé při loučení. Ta kratičká rozmluva o peněžních záležitostech a dědictví přervala znovu se rodící něžnou lásku sourozenců. Cítili teď, že se odcizili druh druhu, takže Natalie Ivanovna byla ráda, když se vlak pohnul a bylo možno říci se smutným a laskavým obličejem: „sbohem, nuže, sbohem, Dimitriji,“ a pokynouti hlavou.

Ale jakmile vůz odejel, přemýšlela o tom, jak vylíčí muži svůj rozhovor s bratrem, a její tvář zvážněla a vyjadřovala starost.

I Něchljudovu, přesto, že jen ty nejlepší city choval k sestře a ničeho před ní netajil, bylo teď těžko a trapno a byl by se jí rád a co nejrychleji zbavil. Cítil, že není už té Nataši, která mu byla kdysi tak blízká a že zbyla otrokyně jemu cizího a nepříjemného, černého, zarostlého muže. Viděl to jasně, poněvadž její tvář zasvitla zvláštní živostí, když promluvil o tom, co tak zajímalo jejího muže — o odevzdání půdy sedlákům, o dědictví. A to jej zabolelo.