ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V Petrohradě chtěl vyříditi Něchljudov čtyři věci: v senátě žádost Maslové o zrušení rozsudku, v komisi pro zadané prosby záležitost Fedosji Birjukovové a na přání Věry Bogoduchovské zakročiti u četnického velitelství nebo ve třetím oddělení, aby byla Šustovová osvobozena a matce povolena návštěva syna, zavřeného na pevnosti, jak o tom také psala Věra Bogoduchovská. Tyto dvě záležitosti počítal za jednu, třetí věc. Čtvrtou byl případ sektářů vypověděných od svých rodin na Kavkaz za to, že četli a vykládali evangelium. Slíbil ne tak jim, jako sobě samému, že se všemožně přičiní a vykoná, co bude možno.

Po poslední návštěvě u Maslennikova a zejména po svém posledním zájezdu na venkov Něchljudov — ne že by snad k tomu byl došel uvažováním — pocítil celou svou bytostí nechuť ke kruhům, v nichž až dosud žil, k těm kruhům, kde podle jeho mínění byla tak pečlivě tajena utrpení, snášená miliony lidí, jen aby bylo zabezpečeno pohodlí a spokojenost malého, vybraného počtu, kde lidé neviděli a nemohli viděti těchto utrpení a proto ani krutosti a zločinnosti svého vlastního života. Něchljudov nemohl se teď už bez nechuti a výčitek pohybovat v kruzích těchto lidí. Ale při tom jej tam vábily zvyky jeho předešlého života, příbuzenské a přátelské vztahy a hlavně chtěl-li vykonati to, co jedině ho teď zajímalo: pomoci Maslové a všem těm trpícím, byl nucen prositi o pomoc a úsluhu lidi z těch kruhů, lidi, jichž si nejen nevážil, ale kteří často v něm budili přímo nechuť a pohrdání.

Když přijel do Petrohradu, ubytoval se u tety s matčiny strany, hraběnky Čarské, ženy bývalého ministra. Octl se tak rázem v samém středu aristokratické společnosti, jež mu byla už tak cizí. Bylo mu to nepříjemné, ale co mu zbývalo? Neubytovati se u tetičky, nýbrž v hotelu — to znamenalo uraziti ji. Nad to měla tetička velké známosti a mohla mu velmi prospěti ve všech jeho záležitostech.

— No, co to o tobě slyším? Samé divné věci, — pravila hraběnka Jekaterina Ivanovna při kávě hned po jeho příjezdu. — Vous posez pour un Howard.^[4] Pomáháš provinilcům. Jezdíš po vězeních. Napravuješ.

— Ba ne, ani mne nenapadá.

— Konečně, to je chvalitebné. Jenže je v tom jakási romantická historie. No, tak vypravuj.

Něchljudov vylíčil svůj poměr k Maslové, — vše, jak bylo.

— Pamatuji se, ano, pamatuji, ubohá Hélene mně cosi povídala, když jsi bydlel u těch stařenek — chtěly tě, jak se mi zdá, oženiti se svou schovankou (hraběnka Jekatěrina Ivanovna pohrdala jeho tetami se strany otcovy)… Tak to je ona? Elle est encore jolie?^[5]

Tetička Jekatěrina Ivanovna byla zdravá, šedesátiletá, veselá, energická, povídavá žena. Byla vysoké postavy, trochu silná, pod jejím nosem byly malé černé vousky. Něchljudov měl ji rád a již v dětství líbila se mu její energie a veselost.

— Ne, ma tante, to už je dávno pryč. Chtěl jsem jí jen pomoci, poněvadž je nevinně odsouzena a já jsem při tom vinen, vinen celým jejím osudem. A jsem povinen učiniti pro ni vše, co mohu.

— Tak? Mně však povídali, že se s ní chceš oženiti?

— Ano, chtěl jsem, ale ona nechce.

Jekatěrina Ivanovna svraštila čelo a mlčky a udiveně se podívala na synovce. Náhle se její tvář změnila; objevila se na ní spokojenost.

— Jak vidět, je rozumnější než ty. Jsi ty ale hlupák! A ty by sis ji skutečně vzal?

— Ovšem.

— Při její minulosti?

— Tím spíše. Vždyť je to má vina.

— No, ty jsi opravdu žvanil, — řekla tetička, potlačujíc úsměv. — Ohromný žvanil, ale já tě mám právě proto ráda, že jsi takový ohromný žvanil, — opakovala toto slovo, jež se jí patrně zalíbilo a podle jejího názoru správně vystihovalo rozumový i mravní stav jejího synovce. — A hleď, to se mi právě hodí, — pokračovala. — Aline založila pěkný útulek pro Magdaleny. Byla jsem tam jednou. Jsou strašně protivné. Celý den jsem se potom myla. Ale Aline corps et âme^[6] je tím zaujata. Dáme tedy tu tvou k ní a napraví-li ji někdo, je to Aline.

— Ale vždyť ona je odsouzena do káznice. Přijel jsem proto, abych se přičinil o zrušení rozsudku. To je první prosba, kterou k vám mám.

— No a kde se ten rozsudek bude projednávati?

— V senátě.

— V senátě? Ano, v senátě je můj milý cousin Levuška. Ovšem, on je v heraldickém oddělení. No a z těch ostatních neznám nikoho. Pámbu ví, kdo všichni jsou — buď Němci: G, F, D — tout l’alphabet^[7] nebo všelijací Ivanovi, Semjonovi, Nikitini nebo Ivaněnko, Simoněnko, Nikitěnko pour varier. Des gens de l’autre monde.^[8] Ale řeknu o tom muži. On je zná. Zná všechny lidi. Já ho poprosím. A ty mu to vylož. Mně nikdy nerozumí. Ať říkám, co říkám — ničemu nerozumí. C’est un parti pris.^[9] Všichni mi rozumějí, jen on ne.

Mezitím přinesl lokaj na stříbrném podnosu list.

— To je od Aline. To je štěstí — i Kizivetera uslyšíš.

— Kdo je to?

— Kiziveter? Přijď ke mně dnes a dozvíš se to. Káže tak, že i ti nejzarytější zločinci vrhají se na kolena, pláčí a činí pokání.

Hraběnka Jekatěrina Ivanovna, třebaže to bylo trochu podivné a třebaže se to k její povaze nehodilo, byla vášnivou stoupenkyní nového učení, podle něhož jádro křesťanství spočívalo ve víře v spasení. Jezdila na schůze, kde se hlásalo toto módní učení a shromažďovala kolem sebe věřící. Přesto, že tato víra zavrhovala všechny obřady, obrazy i svátosti, byly u hraběnky ikony ve všech komnatách, ba i nad její postelí. Sama hraběnka konala vše, co žádala pravoslavná církev a neviděla v tom nic zlého.

— Toho kdyby tak slyšela tvoje Magdalena, jistě by hned obrátila, — řekla hraběnka. — Přijď večer určitě. Uslyšíš ho. Je to podivuhodný člověk.

— To mne nezajímá, ma tante.

— Vždyť ti povídám, že je to zajímavé. Jen přijď. A teď mi pověz, co ještě ode mne chceš. Videz votre sac.^[10]

— Chtěl bych ještě do pevnosti.

— Do pevnosti? No, tam ti mohu dát lístek k baronu Krigsmutovi. C’est un tres brave homme.^[11] Ale ty ho sám znáš. Byl přítelem tvého otce. Il donne dans le spiritisme.^[12] Ale to nic nevadí. Je celkem dobrý. Copak tam chceš?

— Chci dosáhnouti povolení ke schůzce matky s uvězněným synem. Ale říkali mi, že to nezávisí na Krigsmutovi, nýbrž na Červjanském.

— Červjanského nemám ráda, ale poprosím Mariettu. Je to její muž. Udělá mi to k vůli. Elle est tres gentille.^[13]

— Musím poprositi ještě za jednu ženu. Je uvězněna již několik měsíců a nikdo neví proč.

— No to ne, ona to jistě ví. Všechny to velmi dobře vědí. A patří jim to, těm ostříhaným.^[14]

— Nevím, patří-li jim to nebo ne. Ale trpí. Vy jste křesťanka, věříte v evangelium a jste tak nelítostná…

— To nevadí. Evangelium je evangelium a co je protivné, je protivné. Horší by bylo, kdybych se přetvařovala, že mám nihilisty ráda a zejména ty ostříhané nihilistky, když jich nemohu ani cítit.

— Proč jich nemůžete cítit?

— Po 1. březnu^[15] se tážeš proč?

— Vždyť se přece všechny neúčastnily 1. března!

— To je jedno. Do všeho se pletou. To není pro ženské.

— No a na příklad Mariette. O té říkáte, že může vážně pracovat, — řekl Něchljudov.

— Mariette? Mariette je Mariette. Ale taková Chalťupkiná, kdo ví, co je to zač, a chce každého poučovat.

— Nepoučuje, chce pomoci lidu.

— Bez nich také dobře vědí, komu se má pomoci a komu ne.

— Nevědí, lid stále trpí. Na příklad, přijel jsem právě z vesnice. Což je potřeba, aby mužíci pracovali do úpadu, dosyta se nenajedli a my abychom žili v takovém úžasném přepychu, — pravil Něchljudov, bezděky váben dobrodušností tetky, aby jí vypověděl všechny své bolesti.

— Ty snad chceš, abych pracovala a nejedla?

— Ne, nechci, abyste nejedla, — odpověděl s lehkým úsměvem Něchljudov, — chci jen, abychom všichni pracovali a všichni jedli.

Tetička opět svraštila čelo a zvědavě se na něj zadívala.

— Mon cher, vous finirez mal,^[16] — řekla.

— Proč?

V tom okamžiku vešel do komnaty vysoký, širokoramenný generál. Byl to muž hraběnky Čarské, bývalý ministr.

— Ach, Dimitrij, dobrý den, — řekl, nastavuje mu právě oholenou tvář. — Kdy jsi přijel?

Políbil mlčky ženu.

— Non, il est impayable,^[17] — obrátila se hraběnka Jekatěrina Ivanovna k muži. — Nařizuje mi, abych šla k řece prát prádlo a jedla jen brambory. Je to ohromný hlupák, ale přece jen mu vyhov. Úžasný žvanil, — opravila se. — Slyšel jsi již: Kamenská je prý tak zoufalá, že se až bojí o její život, — obrátila se k muži, — měl bys k ní zajet.

— Ano, je to hrozné, — řekl muž.

— No, jděte si pohovořit, já musím napsat několik dopisů.

Sotva však vešel Něchljudov do komnaty vedle přijímacího pokoje, zvolala za ním:

— Mám tedy Mariettě napsat?

— Prosím, ma tante.

— Tak já nechám en blanc^[18] pro to, co si přeješ o té ostřihané. Ona muži poručí a on to udělá. Nemysli si, že jsem taková zlá. Všechny jsou protivné, ty tvoje protegées, ale — je ne leur veux pas de mal.^[19] Bůh jim to odpustí. No tak jdi. Ale večer buď doma. Uslyšíš Kizivetera, pomodlíme se. Když přijdeš, ça vous fera beaucoup de bien.^[20] Však vím, Hélene i vy všichni jste v tom velmi pozadu. Tedy na shledanou.