ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

— To je hrozné! — řekl Něchljudov, vcházeje do přijímacího pokoje s advokátem, který zavíral svůj portefeuille. — Tak jasnou věc pro formu zamítnou. Hrozné!

— Bylo to pokaženo u soudu, — řekl advokát.

— I Selenin byl pro zamítnutí! Hrozné, hrozné, — stále opakoval Něchljudov. — Co si teď počít?

— No, obrátíme se k Jeho Veličenstvu. Podejte, pokud jste zde, prosbu sám. Napíši vám ji.

V tu chvíli malinký Volf s hvězdami na uniformě vešel do přijímacího pokoje a přistoupil k Něchljudovu.

— Co dělat, milý kníže! Nebylo dostatečných důvodů, — řekl pokrčiv úzkými rameny a zavíraje oči, odešel, kam měl zaměřeno.

Hned za Volfem vstoupil Selenin, který se od senátorů dověděl, že jeho bývalý přítel, Něchljudov, je zde.

— No, nenadál jsem se, že se zde s tebou setkám, — řekl Selenin přistoupiv k Něchljudovu s usmívajícími se rty, ale s tesknýma očima. — Ani jsem nevěděl, že jsi v Petrohradě.

— Ani já jsem nevěděl, že jsi vrchním státním zástupcem.

— Jeho náměstkem, — opravil jej Selenin. — Kde ses vzal v senátě? — ptal se, teskně a unyle hledě na přítele. — Věděl jsem, že jsi v Petrohradě, ale jakým způsobem ses zde ocitl?

— Zde? No proto, že jsem doufal nalézti spravedlnost a zachrániti nevinně odsouzenou ženu.

— Jakou ženu?

— No, já míním případ, který byl právě nyní rozhodnut.

— Aha, případ Maslové! řekl Selenin. — Docela bezpodstatná žaloba.

— Nejde o žalobu, ale o ženu, která je nevinna a bude potrestána.

Selenin vzdychl.

— To je docela možné, ale…

— Ne možné, ale jisté…

— Jak ty to víš?

— Protože jsem byl porotcem. Vím, v čem jsme chybili.

Selenin se zamyslil.

— Měli jste to hned tehdy ohlásiti, — řekl.

— Ohlásil jsem to.

— Bylo potřebí poznamenat to do protokolu. Kdyby to bylo při podání na zrušení rozsudku…

— Ale vždyť i teď bylo vidět, že rozhodnutí je nesprávné, — řekl.

— Senát nemá práva to říci. Kdyby si dovoloval rušiti rozsudky soudu na základě svého názoru na spravedlnost rozsudků, ztratil by všechnu oporu a bylo by ještě nebezpečí, že spíše spravedlnost poruší než napraví, — pravil Selenin, vzpomínaje na předcházející líčení, — nemluvě ani o tom, že rozhodnutí poroty ztratilo by všecek svůj význam.

— Já vím jen jedno: že tato žena je úplně nevinna a že poslední naděje zachrániti ji před nezaslouženým trestem je ztracena. Nejvyšší instance potvrdila spáchané bezpráví.

— Nepotvrdila, protože při nezkoumala, ani zkoumat nemůže, — řekl Selenin, přimhuřuje oko.

Selenin, který byl věčně zaměstnán a zřídka býval ve společnosti, neslyšel patrně o románě Něchljudova. Když to Něchljudov postřehl, rozhodl se, že mu nebude vyprávěti o svém zvláštním poměru k Maslové.

— Ubytoval ses jistě u tetičky, — dodal Selenin, chtěje tak patrně změniti hovor. — Dověděl jsem se včera, že jsi zde. Zvala mne hraběnka Jekatěrina Ivanovna, abych spolu s tebou účastnil se schůze, při níž mluvil cizí kazatel, — řekl Selenin, toliko rty se usmívaje.

— Ano, byl jsem tam, ale s odporem jsem odešel, — hněvivě řekl Něchljudov, mrzutý, že Selenin obrací rozhovor na jiný předmět.

— No proč s odporem? Přece je to jen projev náboženského citu, třebaže jednostranný, sektářský, — řekl Selenin.

— Ne, je to prostě nějaký podivný nesmysl, — řekl Něchljudov.

— Ó, nikoliv. Podivné je pouze to, že tak málo známe učení své církve, že přijímáme za nějaký nový objev svá vlastní základní dogmata, — řekl Selenin, jako by chtěl rychle sděliti bývalému příteli své, pro něho nové, náhledy.

Něchljudov zahleděl se pozorně, s údivem na Selenina. Selenin očí nesklopil. Zíral z nich nejenom stesk, ale i nepřízeň.

— A ty snad věříš v církevní dogmata? — zeptal se Něchljudov.

— Toť se rozumí, že věřím, — odpověděl Selenin, hledě Něchljudovu přímo a mrtvě do očí.

Něchljudov vzdychl a řekl: — To je divné!

— Ostatně promluvíme si o tom později, — řekl Selenin. — Už jdu, — obrátil se k soudnímu pořadateli, který se k nim zdvořile přiblížil.

— Určitě se musíme sejíti, — dodal s povzdechem. — Jen jestli tě zastanu. Mne najdeš vždy v sedm hodin u oběda. Naděždinská ulice, — Selenin řekl číslo. — Mnoho vody od těch časů uběhlo, — dodal na odchodu a opět se jen rty usmál.

— Přijdu, budu-li hotov, — řekl Něchljudov. Cítil, že Selenin, kdysi tak milý a blízký člověk, stal se mu náhle po tomto krátkém rozhovoru cizím, dalekým, nepochopitelným, ne-li nepřátelským.