ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Druhého dne probudil se Něchljudov v devět hodin ráno. Mladý písař, uslyšev, že vstal, přinesl mu botky vyleštěné jako nikdy před tím a chladnou, čistou, pramenitou vodu a oznámil, že mužíci se scházejí. Něchljudov vyskočil s postele, hledě se vzpamatovati. Po včerejší lítosti nad ztrátou půdy a zrušením hospodářství nebylo ani stopy. S údivem si vzpomínal na ten pocit a rychle se oblékal, rozradostněn a hrd na dílo, které jej očekávalo. Z okna jeho komnaty, bylo viděti na lawntennisové hřiště, porostlé čekankou, na němž se podle nařízení správcova scházeli sedláci. Žáby nekvákaly večer nadarmo. Nebe bylo pošmourné. Krůpěje ranního tichého teplého deštíku visely ještě na listech, na větvích a na trávě. Oknem voněla zeleň, ba bylo cítiti i vůni země, prahnoucí po dešti. Něchljudov několikráte vyhlédl oknem a díval se, jak se na hřišti sedláci scházejí. Trousili se po jednom, pozdravovali se snímajíce čapky a klobouky, stavěli se do kruhu a opírali o hole. Správce, krevnatý, svalnatý mladý muž v krátkém kabátci se zeleným stojatým límcem a ohromnými knoflíky, přišel Něchljudovu oznámit, že se již všichni shromáždili, ale že počkají, ať prý se Něchljudov dříve napije kávy nebo čaje; obojí prý je připraveno.

— Ne, raději už půjdu k nim, — řekl Něchljudov.

Měl nezvyklý pocit strachu a studu při myšlence na nastávající rozhovor se sedláky. Šel, aby vyplnil jejich dávnou tužbu, o jejímž splnění se jim jistě ani nezdálo — odstoupit jim za nízkou cenu půdu, t. j. šel prokázat jim dobrodiní, ale při tom, nevěda proč, se styděl. Když se přiblížil k shromážděným sedlákům a když se obnažily rusé, kučeravé, plešivé, šedivé hlavy, byl tak zaražen, že dlouho nemohl promluviti. Pršelo drobounce a kapky deště zachycovaly se sedlákům ve vlasech, bradách a na vlně kožichů. Sedláci dívali se na pána a čekali, co jim poví, ale on nebyl slova schopen. Trapné ticho přerušil klidný, sebevědomý správce, plyně hovořící po rusku a pokládající se za znalce ruského mužíka. Tento silný, vypasený Němec, právě tak jako Něchljudov, tvořil překvapující kontrast s hubenými, vrásčitými obličeji a zpod kaftanů vystouplými, ostrými lopatkami mužíků.

— Kníže vám chce prokázati dobrodiní — půdu odstoupit, jenže vy toho nejste hodni, — řekl Němec.

— Jak to — nejsme hodni? Což jsme ti, Vasiliji Karlyči, nepracovali? S nebožkou paní, dej jí Pámbu věčné nebe, jsme byli spokojeni a mladý kníže, chvála Bohu, ten nás taky neopustí, — začal zarudlý mužík-mluvka.

— Páni nám neubližují, jen ta naše početnost, — řekl jiný širokolící mužík s velkou bradou. — Tísníme se tady.

— Proto právě jsem vás pozval. Chci vám, přejete-li si toho, odstoupiti všecku půdu, — promluvil Něchljudov.

Mužíci mlčeli, jako by nechápali nebo nevěřili.

— Jak tomu máme rozumět: ,odstoupit půdu?‘ — zeptal se mužík prostředních let v dlouhém kabátě.

— Pronajmu vám ji za nevysoký plat.

— To je pěkné, — řekl jeden stařec.

— Jen abychom ten nájem vydrželi, — řekl druhý.

— Půdu si vezmeme, pročpak ne!

— Práci jsme zvyklí, — vždyť nás půda živí.

— I vy budete bez starosti; jen peníze seberete. Jindy — co to bylo hříchů! — bylo slyšeti hlasy.

— Hříchů by nebylo, — řekl Němec, — kdybyste pracovali a zachovávali pořádek.

— Našinec jinak nemůže, Vasiliji Karlyči, — promluvil suchý stařec s ostrým nosem. — Tobě se to řekne: ,Proč jsi pustil koně do obilí?,‘ ale kdo je pustil? Já se celý boží den naoháním kosou, nalopotím, nediv se — v noci na pastvě usnu a on je hned v ovsu. A ty dřeš se mne kůži.

— Máte dbát na pořádek.

— Tobě se lehko řekne — pořádek, ale naše sily nestačí, — namítal vysoký, černovlasý, zarostlý, starší mužík.

— Vždyť jsem vám povídal, abyste udělali ohrady.

— Tak nám dej dříví, — ozval se zezadu malinký, nepatrný mužíček. — Chtěl jsem letos dělat plot, uřízl jsem si kus vývratu a tys mne poslal na tři měsíce do vězení, abych krmil vši. Pak něco dělej!

— Co to povídá? — zeptal se Něchljudov správce.

— Der erste Dieb im Dorfe,^[1] — řekl po německu správce a dodal: — Každý rok je chycen v lese. Dříve se nauč vážiti si cizího majetku.

— Copak si tě snad nevážíme, — řekl stařec. — Musíme si tě vážiti, vždyť jsme v tvých rukou, provázky z nás pleteš.

— No, brachu, vám by nikdo neublížil, kdybyste sami nezačínali.

— Co, že neublížil? Loni mně rozbil hubu a musil jsem mlčet. Kampak to, s bohatým se soudit!

— Jednej podle zákona.

Nastala slovní potyčka, jejíž účastníci dobře nechápali, proč a co hovoří, zřejmě však bylo pozorovati na jedné straně strachem zdržovaný hněv, na druhé — vědomí povýšenosti a moci. Něchljudovu bylo trapno a proto se snažil, aby se vrátil k věci, t. j. aby byly stanoveny ceny a platební lhůty.

— Tedy jak s tou půdou? Přejete si jí? A jakou dáte cenu, odstoupím-li vám všechnu půdu?

— Zboží je vaše, stanovte cenu vy.

Něchljudov určil cenu. Jako vždy, přesto, že cena Něchljudovem naznačená byla mnohem nižší té, kterou platili v okolí, mužíkům zdála se vysokou a začali smlouvati. Něchljudov očekával, že jeho návrh bude přijat s radostí, ale spokojenosti nebylo vůbec viděti. Že jeho návrh je pro mužíky výhodný, mohl Něchljudov souditi jen z ostrých sporů, když se jednalo o tom, kdo převezme půdu, — zda celá obec či družstvo. Mužíci chtěli totiž vyloučiti chudé a špatné platiče z účastenství na půdě. Konečně, díky správci, smluvili cenu a platební lhůty. Sedláci, hlasitě rozmlouvajíce, odešli pod horu k vesnici a Něchljudov odebral se do kanceláře sestavit se správcem smlouvu.

Vše bylo zařízeno tak, jak si Něchljudov přál a očekával: sedláci dostali půdu o třicet procent levněji, než jak se pronajímala v okolí; jeho důchod z pozemků zmenšil se takřka na polovinu, ale stačil, ba ještě přebývalo, zejména připočetla-li se suma za prodaný les a odprodej inventáře. Zdálo se, že vše je v pořádku, ale Něchljudovu bylo teskno, nudno a hlavně se styděl. Presto, že někteří mužíci mu děkovali, viděl, že byli nespokojeni a očekávali něco většího. Výsledek všeho byl, že sebe zbavil téměř všeho i sedlákům nedal, čeho očekávali.

Druhého dne byla soukromá smlouva podepsána a Něchljudov, provázen starci-zástupci obce, s nepříjemným pocitem čehosi nedodělaného usedl do šviháckého, jak se vyjádřil kočí ze stanice, správcova kočáru, rozloučil se s mužíky, rozpačitě a nespokojeně pokyvujícími hlavami, a odejel na nádraží. Mužíci byli nespokojeni, Něchljudov byl nespokojen. Proč — nevěděly ale stále mu bylo nějak teskno a stydno.