ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Druhého dne se měl projednávati proces Maslové a Něchljudov odejel do senátu. Advokát sjel se s ním u nádherného podjezdu senátní budovy, u něhož stálo už několik kočárů. Když vstoupili po velkolepém, slavnostním schodišti do druhého poschodí, advokát, který tu znal všechny chodby, obrátil se nalevo do dveří, na nichž byl letopočet zavedení soudnictví. V první dlouhé komnatě sňal Fonarin svrchník a dověděv se od vrátného, že senátoři se již všichni sjeli a že poslední právě přešel, vstoupil ve svém fraku a bílém nákrčníku nad bílou hrudí s veselou sebedůvěrou do sousední komnaty.

V této komnatě byla vpravo veliká skříň, potom stůl a vlevo točité schody, po nichž v té chvíli sestupoval elegantní úředník v uniformě s portefeuillem pod paží. V komnatě budil pozornost stařeček patriarchálního vzezření, dlouhých bílých vlasů, v kabátě a v šedivých kalhotách, u něhož obzvlášť uctivě stáli dva sluhové. Stařeček s bílými vlasy popošel ke skříni a skryl se tam. V té chvíli spatřil Fonarin kolegu advokáta rovněž ve fraku a s bílým nákrčníkem a ihned s ním zapředl živý rozhovor. Něchljudov prohlížel si zatím přítomné v komnatě. Bylo tu asi patnáct osob, mezi nimi dvě dámy. Jedna mladá se skřipcem, druhá šedivá. Případ, který se právě projednával, týkal se urážky tiskem a proto se sešlo posluchačů více než obyčejně — hlavně z kruhů novinářských.

Soudní pořadatel, kvetoucí, krásný člověk v nádherné uniformě, popošel s papírem v ruce k Fonarinu a otázal se ho, který případ zde má. Dověděv se, že je to případ Maslové, zapsal si cosi a odešel. V tom okamžiku otevřely se dveře skříně a z nich vyšel stařeček patriarchálního vzezření, ne již v kabátě, nýbrž v uniformě s prýmky a lesklými cetkami na prsou, jež mu dodávala ptačího vzezření.

Tento směšný kostým přiváděl patrně do rozpaků samého stařečka, neboť rychle, mnohem rychleji, než měl ve zvyku, odešel dveřmi naproti vchodu.

— To je Be, výborný a úctyhodný člověk, — řekl Fonarin Něchljudovu a seznámiv ho se svým kolegou, vypravoval o případu, který podle jeho mínění byl velmi zajímavý a měl se dnes projednávati.

Líčení brzy začalo a Něchljudov s obecenstvem vešel vlevo do zasedacího sálu. Všichni, i Fonarin, odešli za mříž na místa pro posluchače. Jen petrohradský advokát vyšel do popředí ke psacímu stolu před mříží.

Jednací síň senátu byla menší a mnohem jednodušší než síň krajského soudu a obohacena byla pouze tím, že stůl, za kterým seděli senátoři, nebyl pokryt zeleným suknem, nýbrž zlatě lemovaným malinovým sametem; ale stejné byly nezbytné atributy soudních místností: zrcadlo, znak pokrytectví — ikona a znak poddanství — podobizna panovníka. Stejně slavnostně oznamoval soudní pořadatel: „soud přichází“, stejně opět všichni vstávali a stejně opět vcházeli senátoři ve svých uniformách, usazovali se do křesel s vysokými opěradly, opírali lokty o stůl a snažili se tvářiti přirozeně.

Senátoři byli čtyři. Předseda Nikitin s vyholeným, protáhlým obličejem a ocelovýma očima. Volf s poněkud našpulenými rty a s bílýma ručkama, jimiž se probíral v listinách; potom Skovorodnikov, tlustý, těžký, dolíčkovatý učený právník, a čtvrtý Be, onen patriarchální stařeček, který také naposled přijel. Spolu se senátory vstoupil vrchní tajemník a náměstek vrchního státního zástupce, suchý, vyholený, mladý člověk prostřední postavy, s velmi temnou pletí a s černýma, tesknýma očima. Nehledě na zvláštní oděv a na to, že šest let se neviděli, poznal v něm Něchljudov jednoho ze svých nejlepších přátel ze studentských let.

— Náměstek vrchního státního zástupce je Selenin? — zeptal se Něchljudov advokáta.

— Ano, a proč?

— Znám jej dobře. Je to velmi hodný člověk.

— A dobrý náměstek vrchního státního zástupce, svědomitý. Bylo by dobře poprositi ho, — řekl Fonarin.

— V každém případě bude jednati podle svědomí, — řekl Něchljudov, vzpomínaje na své styky a na přátelství se Seleninem a jeho milé vlastnosti: čistotu, čestnost a pořádnost v nejlepším toho slova smyslu.

— Ano a teď není ani kdy, — zašeptal Fonarin a jal se poslouchati referát.

Začalo líčení o stížnosti do rozsudku soudní komory, jež nechtěla změniti rozhodnutí krajského soudu.

Něchljudov naslouchal a snažil se pochopiti význam toho, co se dělo před ním, ale právě tak jako v krajském soudě hlavní záhada byla v tom, že se nemluvilo o tom, co bylo skutečně hlavní, ale o docela vedlejších věcech. Šlo o stať v časopise, který uveřejnil podvody jistého předsedy akciové společnosti. Zdálo se, že hlavním může býti pouze jedno: zda skutečně předseda akciové společnosti okrádal ty, kdož mu věnovali důvěru, a jak to zaříditi, aby je přestal okrádati. Ale o tom nebylo ani zmínky. Mluvilo se jen o tom, měl-li či neměl-li podle zákona vydavatel právo vytisknouti stať a jaké viny se dopustil, když ji vytiskl — zdali diffamace či pomluvy a pokud diffamace obsahuje v sobě pomluvu anebo pomluva diffamaci, a ještě o čemsi prostému člověku málo pochopitelném: o různých statích a výrocích kteréhosi společného départementu.

Jediné, co Něchljudov pochopil, bylo, že Volf, který byl referentem, ačkoliv tak vážně mu včera dokazoval, že senát nemůže zkoumati případ sám, — v této věci referoval zřejmě ve prospěch zrušení rozsudku soudní komory a že Selenin přes svou vrozenou zdrželivost ku podivu vášnivě hájil opačné mínění. Vášnivost vždy zdrželivého Selenina, jež Něchljudova tak udivila, vysvětlovala se tím, že znal předsedu akciové společnosti jako špinavého člověka v peněžních věcech a náhodou se dozvěděl, že Volf takřka v předvečer líčení byl u tohoto pána na bohatém obědu. Teď, když Volf, třebaže velmi opatrně, ale zřejmě stranicky referoval, Selenin se rozhořčil a příliš nervosně vzhledem k tak obyčejnému případu vyslovil své mínění. Jeho řeč Volfa patrně urazila: červenal se, počesával, dělal mlčky posunky údivu a s velmi důstojným a uraženým obličejem odešel spolu s druhými senátory do radní síně.

— Který případ zde vlastně máte? — optal se opět soudní pořadatel Fonarina, jakmile senátoři se vzdálili.

— Už jsem vám říkal: případ Maslové.

— Ach, již si vzpomínám. Líčení bude se hned konati. Avšak…

— No co? — zeptal se advokát.

— Jak račte viděti, soudilo se, že toto líčení se koná beze stran, takže páni senátoři sotva asi vyjdou po pronesení rozsudku. Ale… já to oznámím…

— To jest, jak to?

— Já to oznámím, oznámím, — a pořadatel cosi si poznamenal na papír.

Senátoři skutečně hodlali po prohlášení rozsudku v tiskové při vyříditi ostatní případy, mezi nimi též odvolání Maslové, při čaji a cigaretách, aniž by vyšli z radní síně.