ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Poslední věc, jež zdržovala Něchljudova v Petrohradě, týkala se sektářů, za něž chtěl prostřednictvím bývalého druha z vojny, křídelního pobočníka Bogatyreva, podati prosbu k carovi. Hned ráno odejel k Bogatyrevu. Zastal ho ještě doma při snídani, ale připravoval se již k odchodu. Byl to zavalitý, svalnatý člověk, obdařený vzácnou fysickou silou — ohýbal podkovy, — dobrý, poctivý, přímý, ba i liberální. Byl blízký dvoru, miloval cara i jeho rodinu a jakýmsi podivuhodným způsobem viděl v tomto vyšším světě jen dobré. Nikdy se neúčastnil něčeho špatného a nečestného. Nikdy neodsuzoval lidí ani prostředků; buď mlčel anebo smělým, křiklavým hlasem, často i s hlučným smíchem řekl, co bylo třeba. Měl takovou povahu.

— No, to je div, že jsi přijel. Nechceš posnídat? Posaď se. Beefsteak je znamenitý! Já vždycky začínám a končím něčím pořádným. Ha-ha-ha. No, napij se aspoň vína! — křičel Bogatyrev, ukazuje na láhev s červeným vínem. — Zrovna jsem myslil na tebe. Prosbu doručím. Do vlastních rukou ji odevzdám — určitě; jen mne napadá, nebude-li lépe, abys dříve navštívil Toporova?

Když Bogatyrev vyslovil jméno Toporova, Něchljudov se zamračil.

— Všechno závisí na něm. Vždyť beztak bude dotázán. A možná, že ti sám vyhoví.

— Když mi to radíš, zajedu tam.

— Dobrá. No a co Pitěr, jak na tě působí? — křičel Bogatyrev. — Pověz!

— Cítím, že podléhám hypnose, — řekl Něchljudov.

— Hypnose? — opakoval Bogatyrev a hlasitě se zasmál. — Nechceš, no, jak libo. — A utřel si ubrouskem vousy. — Tedy pojedeš? A když ti nevyhoví, dones mi žádost a já ji zítra odevzdám. — Vstal od stolu, pokřižoval se velkým křížem, patrně právě tak mechanicky, jako si utřel ústa, a připial si šavli. — A teď odpusť, musím už jít.

— Půjdeme spolu, — řekl Něchljudov. S potěšením a jako vždy s pocitem čehosi zdravého a svěžího stiskl silnou, širokou Bogatyrevovu ruku. Rozloučili se před domem.

Třebaže Něchljudov neočekával výsledku od své návštěvy, přece jen podle rady Bogatyreva zajel k Toporovu, k člověku, na němž závisel osud sektářů.

Toporov zaujímal postavení, které svým posláním tvořilo vnitřní protivu, již nemohl zpozorovati jen člověk tupý, bez mravního cítění. Toporov měl obě tyto vlastnosti. Úkolem jeho služby bylo podporovati a hájiti všemi vnějšími prostředky, nevyjímaje ani násilí, tu církev, která podle vlastních svých článků je založena Bohem a nemůže býti přemožena ani peklem ani jakoukoliv lidskou silou. A tato božská, Bohem stvořená, nepřemožitelná církev měla býti podporována a hájena lidskou institucí, v jejímž čele byl Toporov se svými úředníky! Toporov neviděl nebo nechtěl viděti této vnitřní nesrovnalosti a proto byl vážně znepokojen, aby snad nějaký katolický kněz, pastor nebo sektář nezničil církve, kterou nemohou přemoci ani brány pekelné. Jako všichni lidé bez základního náboženského cítění byl pevně přesvědčen, že prostí lidé jsou bytosti úplně jiné, než je on sám a že je pro ně nevyhnutelně nutné to, bez čeho se může on zcela dobře obejíti. V hloubi duše nevěřil ničemu a bylo mu to pohodlné a nepříjemné, ale bál se, aby lid neupadl do podobného stavu. Za svou svatou povinnost pokládal, jak říkal, jej před tím zachrániti.

Rovněž tak, jak tvrdí jedna kuchařská kniha, že raci jsou rádi, vaří-li se živí, byl pevně přesvědčen, a to ne ve smyslu přeneseném, jak to míní v kuchařské knize, nýbrž ve vlastním slova smyslu, že lid je rád pověrčivým.

K náboženství, které chránil, byl asi v podobném poměru, jako pěstitel slepic k padankám, jimiž krmí své slepice: padanky jsou věc velmi nepříjemná, ale slepice je mají rády a jedí je. Proto se musí krmiti padankami.

„Všechny ty Iverské, Kazaňské a Smolenské matky Boží nejsou nic jiného než obyčejné, hrubé modlářství, ale lid to má rád a věří v to a proto se musí tyto pověry chrániti.“ Tak myslil Toporov. Neuvědomoval si, že se mu to jen zdá. Že je to jen proto, že jako vždy i teď se vyskytují vzdělaní lidé, kteří užívají svého vědění falešně — ne aby pomáhali zaostalému lidu, ale naopak aby jej v zatemnělosti udržovali.

Právě když Něchljudov vcházel do přijímacího pokoje, Toporov rozmlouval v kabinetě s jistou abatyší, obratnou aristokratkou, která rozšiřovala a podporovala pravoslaví v západních krajích mezi uniaty násilně popravoslavenými.

Pobočník, dlící v přijímacím pokoji, tázal se Něchljudova na jeho záležitost a když se dověděl, že Něchljudov hodlá podati prosbu sektářů panovníkovi, zeptal se, může-li mu ji dáti pročísti. Něchljudov mu prosbu dal a úředník s ní odešel do kabinetu. Z kabinetu vyšla abatyše v mnišském klobouku s vlajícím závojem a černou vlečkou, držíc v sepiatých rukou s vyčištěnými nehty topasový růženec, a brala se k východu. Něchljudova stále ještě nevolali. Toporov četl prosbu a pokyvoval hlavou. Byl nepříjemně překvapen jasně a určitě napsanou prosbou.

„Dostane-li se k panovníkovi, může vyvolati nepříjemné dotazy a nedorozumění,“ — pomyslil si, když ji přečetl. Odložil ji, zazvonil a poručil zavolati Něchljudova.

Záležitost sektářů měl již jednou v ruce a pamatoval se na ni. Případ byl ten: sedláky, kteří odpadli od pravoslaví, nejdříve přemlouvali a potom odevzdali soudu; ale soud je osvobodil. Biskup a gubernátor se tedy rozhodli poslati jakoby pro nezákonné sňatky muže, ženy i děti do různých míst do vyhnanství. Ale mužové i ženy prosili, aby jich nerozlučovali. Toporov si vzpomněl, jak po prvé, když tato prosba mu přišla do rukou, se rozmýšlel, neměl-li by jí vyhověti. Ale protože nemohla vzniknouti žádná škoda, bude-li potvrzeno nařízení, aby členové těchto rodin byli rozehnáni po Sibiři a naopak splnění prosby mohlo míti špatný vliv na ostatní obyvatelstvo a mohlo přivoditi odpadnutí jeho od pravoslaví, a také proto, že toto nařízení svědčilo o služební horlivosti biskupově, nechal to tak, jak rozhodli biskup a gubernátor.

Avšak teď, když se vyskytl takový ochránce jako Něchljudov, mající styky v Petrohradě, mohlo to býti vylíčeno panovníkovi osobně, jako něco ukrutného, nebo se to mohlo dostati do zahraničních časopisů. Proto ihned učinil překvapující rozhodnutí.

— Vítejte, — řekl Něchljudovu jako člověk velice zaměstnaný a hned přešel k věci.

— Znám tu záležitost. Jakmile jsem se podíval na jména, vzpomněl jsem si i na ten nešťastný případ, — řekl, vzav do ruky prosbu a ukazuje ji Něchljudovu. — Jsem vám velice povděčen, že jste mne na to připamatoval. To guberniální úřady byly nějak příliš horlivé…

Něchljudov mlčel a s nepříjemným pocitem hleděl na nehybnou masku bledé tváře.

— Nařídím, aby rozhodnutí bylo zrušeno a ti lidé mohli se vrátiti do svých domovů.

— Tak tedy nemusím podávat žádost, — otázal se Něchljudov.

— Ovšem že ne. Slibuji vám to, — řekl Toporov se zvláštním přízvukem na slově „slibuji“. Byl patrně úplně přesvědčen, že jeho čest a jeho slovo jsou nejlepší zárukou. — Račte se posaditi. Bude nejlépe, když to hned napíši.

Popošel ke stolu a začal psáti. Něchljudov se neposadil. Díval se na jeho úzkou, holou lebku, na ruku se silnými modrými žilami, rychle pohybující perem a divil se, proč to dělá, a proč tak horlivě to dělá tento patrně ke všemu lhostejný člověk. Proč?

— Tak, tu je to, prosím, — řekl Toporov a zapečetil obálku. — Oznamte to svým klientům, — dodal, stahuje rty jako k úsměvu.

— Proč tedy ti lidé tak dlouho strádali? — řekl Něchljudov, přijímaje obálku.

Toporov zdvihl hlavu a usmál se, jakoby mu Něchljudovova otázka působila potěšení.

— To vám nemohu říci. Vím jen to, že zájmy lidu, jež chráníme, jsou tak vážné, že přílišná horlivost v náboženských otázkách není tak strašná a škodlivá jako přílišná lhostejnost.

— Ale jak je to možné, že ve jménu náboženství porušují se základní požadavky dobra, — rozlučují se rodiny…

Toporov se stále tak shovívavě usmíval. Bylo mu patrně milé to, co říkal Něchljudov. Kdyby byl řekl Něchljudov cokoliv, Toporovu bylo by všechno milé a jednostranné. Hleděl na vše, jak si myslil, s povýšeného stanoviska státní správy, na němž i on stál.

— Se stanoviska osobního může to tak působiti, ale se stanoviska státní správy jeví se to poněkud jinak. Ostatně, moje úcta, — řekl Toporov, skláněje hlavu a podávaje ruku.

Něchljudov ji stiskl a mlčky rychle vyšel. Litoval, že podávanou ruku stiskl.

„Zájmy lidu!“ — opakoval Toporovova slova. — „Tvé zájmy, jen tvé,“ — pomyslil si.

Když si v myšlenkách rychle představil všechny osoby, na něž působila činnost úřadů vykonávajících spravedlnost, udržujících víru a vychovávajících lid, od baby potrestané za nedovolený prodej kořalky, chlapce odsouzeného za krádež, tuláka za potulku, paliče za paličství až po onu nešťastnou Lydii vězněnou jen proto, že na ní mohli vyzvěděti potřebné zprávy, sektáře pro rušení pravoslavného náboženství a Gurkeviče za touhu po konstituci, — neobyčejně jasně mu připadalo, že všechny tyto lidi zatkli, věznili nebo posílali do vyhnanství ne pro rušení spravedlnosti nebo páchání nezákonností, ale jen proto, že překáželi úředníkům a boháčům vládnouti jměním, které vymámili na lidu.

Překážela baba bez dovolení obchodující, zloděj plížící se po městě, Lydie s proklamacemi, sektáři vyvracující předsudky i Gurkevič s konstitucí. Něchljudov viděl úplně jasně, že všichni tito úředníci počínajíc mužem jeho tety, senátory, Toporovem až ke všem těm malinkým, uhlazeným, korektním pánům, kteří sedí za stoly v ministerstvech, ani dost málo si nevšímají, že při takovém jednáni trpí i nevinní. Viděl jen, jak se starají, aby odstranili všechny „nebezpečné“.

Nedbalo se zásady: odpustit raději deseti vinným proto, aby nebylo ukřivděno jednomu nevinnému. Naopak — právě tak, jako odstraňujeme-li shnilé, musíme odstraniti i část zdravého, odstraňovali a trestali úředníci deset nevinných pro jednoho vinného a nebezpečného.

Toto vysvětlení zdálo se Něchljudovu velmi prostým a jasným. A právě to nutilo ho váhati. To přece není možné, aby takový složitý zjev měl tak prosté, překvapující vysvětlení; není možné, aby všechna ta slova o spravedlnosti, dobru, zákoně, víře, Bohu a pod. byla jen slova, která skrývají nejhrubší ziskuchtivost a ukrutnost!