ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když Něchljudov s advokátem vyšli ze senátu, poručil advokát kočímu, aby jel za nimi, a vyprávěl Něchljudovu historii onoho ředitele départementu, o němž si senátoři povídali, že byl usvědčen a jak místo katorgy, která ho podle zákona očekávala, jej jmenovali gubernátorem v Sibiři. Vylíčil celou historii v plné ošklivosti a kromě toho se zvláštním potěšením vypravoval ještě historii o tom, jak různými vysoko postavenými osobami byly ukradeny peníze na stále ještě nedostavěný pomník, kolem něhož ráno jeli. Pak vyprávěl, jak čísi milenka vyhrála na burse miliony a jak kdosi prodal a jiný koupil ženu, a pak historie o podvodech a všeho druhu zločinech vynikajících osobností, které sedí nikoliv v žaláři, ale na předních místech v různých úřadech. Tyto příběhy, jichž zásoba byla patrně nevyčerpatelná, působily advokátu velké potěšení a dokazovaly zřejmě, že prostředky, jichž on jako advokát užívá, aby si vydělal peníze, jsou zcela správné a oproti těm, jichž užívají k témuž účelu vyšší úředníci, úplně nevinné.

Něchljudov, nevyslechnuv poslední historie, rozloučil se s udiveným advokátem, vzal drožkáře a odejel domů do svého bytu. Bylo mu velmi teskno. Bylo mu teskno zejména proto, že rozhodnutí senátu potvrdilo nesmyslnou krutost, spáchanou na nevinné Maslové, a ještě více ztěžovalo jeho nezvratný úmysl spojiti s ní svůj osud. Stesk ještě zvětšovaly hrozné historie o vládě zla, jež s takovou radostí vypravoval advokát. Kromě toho neustále viděl v duchu nedobrý, chladný a odmítavý pohled kdysi tak milého, otevřeného, poctivého Selenina.

Když se Něchljudov vrátil domů, vrátný s patrným výrazem pohrdání podal mu lístek, jejž v jeho lóži napsala jakási ženština, jak se vrátný vyjádřil; byl to lístek od matky Šustovové. Psala, že přijela poděkovat dobrodinci, zachránci dcery, a kromě toho poprosit, slzami si vyprosit, aby přijel k nim na Vasiljevský ostrov, 5. linie, ten a ten byt. Je to velice nutné k vůli Věře Jefremovně. Ať se nebojí, že ho budou obtěžovati projevováním vděčnosti, nebudou o ní hovořiti, prostě rádi jej uvidí. Může-li, ať přijede zítra ráno.

Druhý lístek byl od bývalého soudruha Něchljudovova, křídelního pobočníka Bogatyreva, jehož Něchljudov prosil, aby osobně odevzdal panovníkovi prosbu sektářů, již přichystal. Bogatyrev svým širokým, rázným písmem sděloval, že jak slíbil, prosbu podá přímo do rukou panovníkovi, že ho však napadlo, nebude-li lépe, aby Něchljudov zajel dříve v té věci k oné osobě, na níž rozhodnutí o tom záleží.

Něchljudov po dojmech posledního svého pobytu v Petrohradě ztratil téměř všechnu naději, že by ještě něčeho dosáhl. Jeho plány, sestavené v Moskvě, zdály se mu podobny jakýmsi mladickým snům, jež nevyhnutelně zklamou toho, jenž vstupuje do života. Ale přece jen, když už byl v Petrohradě, pokládal za svou povinnost vykonati vše to, co měl v úmyslu. Rozhodl se, že zítra po rozmluvě s Bogatyrevem, zachová se podle jeho rady a zajede k oné důležité osobě.

Vyňal z portefeuillu prosbu sektářů a pročítal ji, když někdo zaklepal. Vešel lokaj hraběnky Jekatěriny Ivanovny s pozváním, aby ráčil jíti nahoru k čaji.

Něchljudov řekl, že přijde hned, a složiv listiny v portefeuille, šel k tetičce. Na chodbě vyhlédl oknem na ulici a uviděl spřežení Mariettiných ryzek. Náhle se rozveselil a bylo mu do smíchu.

Mariette v klobouku, ne už v černých, nýbrž v jakýchsi světlých, pestrých šatech, seděla s číškou v ruce vedle hraběnčina křesla a štěbetala, blýskajíc svýma krásnýma, smavýma očima. V okamžiku, kdy Něchljudov vcházel do komnaty, prohodila právě něco tak směšného, směšného a zároveň neslušného, — poznal to podle zabarvení smíchu, — že dobrodušná hraběnka Jekatěřina Ivanovna s knírky pod nosem, třesouc celým svým tlustým tělem, se až zajíkala smíchem a Mariette se zvláštním zlomyslným výrazem, zkřivivši trochu se usmívající rty a naklonivši na stranu energický a veselý obličej, mlčky hleděla na svou spolubesednici.

Něchljudov poznal z několika slov, že mluvily o druhé petrohradské novince té doby, o historce nového sibiřského gubernátora, a že Mariette právě o tom řekla něco tak směšného, že hraběnka nemohla dlouho přemoci smích.

— Ty mne celou umoříš, — řekla hraběnka Jekatěrina Ivanovna a rozkašlala se.

Něchljudov pozdravil a přisedl k nim. Chtěl pokárati Mariettu za její lehkomyslnost, ale ona postřehla vážný, takřka nespokojený výraz jeho obličeje a hned, aby se mu zalíbila, — toužila po tom od té doby, co jej uviděla, — změnila nejen výraz své tváře, ale i celou duševní náladu. Stala se náhle vážnou, životem nespokojenou, jako by něco hledala, po něčem prahla. A ne že by se přetvařovala, osvojila si ve skutečnosti tutéž duševní náladu, v jaké byl v tom okamžiku Něchljudov, ačkoliv nijak by nedovedla vyjádřiti slovy, na čem se zakládala.

Zeptala se ho, jak vyřídil svoje záležitosti. Vypravoval o neúspěchu v senátě a o svém setkání se Seleninem.

— Ach, jaká to čistá duše! To je opravdu chevalier sans peur et sans reproche.^[24]

Výraz „čistá duše“, jehož užily obě dámy, bylo stálé epitheton, pod kterým byl Selenin znám ve společnosti.

— Jaká je jeho žena? — zeptal se Něchljudov.

— Ta? No, nechci ji pomlouvati. Ale ona mu nerozumí. Snad nebyl i on pro zamítnutí? — zeptala se Mariette s upřímným soucitem. — To je hrozné, jak je mi jí líto! — dodala s povzdechem.

Zamračil se a chtěje změniti rozhovor, vyprávěl o Šustovové, jež byla vězněna na pevnosti a propuštěna na jeho zakročení. Poděkoval za přímluvu u manžela a chtěl vyprávěti o tom, jak je to hrozné, že tato žena a celá její rodina strádala jen proto, že nikdo na ně nevzpomněl, ale Mariette nedala mu domluviti a sama to odsoudila.

— Nemluvte mi o tom, — řekla. — Když mně muž řekl, že se může propustiti, stejná myšlenka mě napadla. Proč ji tam tedy věznili, není-li vinna? — pronesla to, co chtěl říci Něchljudov. — To dovede pobouřiti!

Hraběnka Jekatěrina Ivanovna postřehla, že Mariette koketuje se synovcem, a bavilo ji to.

— Víš co? — řekl, když se zamlčeli. — Přijď zítra večer k Alině, bude u ní Kiziveter. A ty též, — obrátila se k Mariettě.

— Il vous a remarqué,^[25] — pravila hraběnka k synovci. — Říkal mně, že vše, co jsi hovořil — já jsem mu to vyprávěla, — vše to je dobrý začátek a že se zcela jistě obrátíš ke Kristu. Přijď určitě. Řekni mu, Mariette, aby přijel, a sama též přijeď.

— Já, hraběnko, nemám za prvé práva knížeti něco raditi, — řekla Mariette, hledíc na Něchljudova a projevujíc tímto pohledem jakýsi vzájemný souhlas v nazírání na slova hraběnčina a vůbec na evangelismus, — a za druhé já velmi nerada, jak víte…

— No, ty vždycky jednáš obráceně a podle svého.

— Jak to: podle svého? Věřím, jako ta nejprostší žena, — řekla Mariette s úsměvem. — A za třetí, — pokračovala, — jedu zítra do francouzského divadla.

— Ach! A viděl jsi tu… no, jakpak se jmenuje? — řekla hraběnka Jekatěrina Ivanovna.

Mariette vyslovila jméno znamenité francouzské herečky.

— Jeď rozhodně, — to je báječné.

— Na koho se tedy mám dříve podívati, ma tante, na herečku nebo na kazatele? — zeptal se Něchljudov s úsměvem.

— Prosím tě, nechytej mne za slovo.

— Myslím, že nejdříve na kazatele a potom na francouzskou herečku, abych neztratil docela chuť na kázání, — řekl Něchljudov.

— Ó ne, lépe je začíti s francouzským divadlem a potom se káti, — řekla Mariette.

— Netropte si, prosím vás, ze mne šašky. Kazatele nechte — kazatelem a divadlo — divadlem. Aby byl člověk spasen, k tomu není třeba protahovat obličej a pořád jen plakat. Víry je třeba a pak je člověku veselo.

— Vy, ma tante, kážete lépe, než všichni kazatelé.

— A víte co, — řekla Mariette zamyšleně. — Přijďte zítra ke mně do lóže.

— Bojím se, že nebudu moci…

Rozhovor přerušil lokaj, ohlašuje hosta. Byl to tajemník dobročinného spolku, jehož předsedkyní byla hraběnka.

— No, to je nudný pán. Přijmu ho raději vedle. A potom přijdu k vám. Dejte mu čaje, Mariette, — řekla hraběnka, odcházejíc rychlým, vrtivým krokem do sálu.

Mariette sňala rukavičku a obnažila energickou, dosti plochou ruku s malíčkem pokrytým prsteny.

— Chcete? — řekla, chápajíc se stříbrného čajníku a zvláštně natahujíc malíček.

Její tvář zvážněla a ztesklivěla.

— Mně bývá vždycky hrozně, hrozně bolestno při pomyšlení, že lidé, jichž mínění si vážím, ztotožňují mne s mým postavením.

Při posledních slovech zdálo se, jako by byla chtěla zaplakati. A třebaže, přísně posuzováno, neměla ta slova žádného smyslu nebo jen velmi neurčitý, připadala Něchljudovu neobyčejně hlubokými, upřímnými a dobrými — tak jej vábil pohled těch blýskavých očí, jenž doprovázel slova mladé, krásné a pěkně oděné ženy.

Něchljudov hleděl na ni mlčky a nemohl odtrhnouti očí s její tváře.

— Myslíte, že nerozumím vám a všemu tomu, co se ve vás děje? Vždyť to, co jste učinil, je všem známo. C’est le secret de polichinelle.^[26] Jsem tím nadšena a dávám vám úplně za pravdu.

— Ve skutečnosti není čím býti nadšenu; ještě málo jsem dokázal.

— To nevadí. Já chápu váš cit a rozumím mu; no, dobře, dobře, nebudu o tom hovořit, — přerušila sama sebe, zpozorovavši na jeho tváři nespokojenost, — ale chápu i to, že vidíte-li všechno utrpení, všechnu hrůzu v žalářích, — mluvila Mariette, chtějíc jej přivábiti k sobě a vystihujíc svým ženským instinktem vše, co mu bylo vážné a drahé, — chcete pomoci strádajícím, a to strádajícím od lidí lhostejných a ukrutných… Chápu, že možno za to i život obětovat; sama bych jej obětovala. Ale… každý máme svůj osud.

— Což vy nejste spokojena se svým osudem?

— Já? — zeptala se překvapeně Mariette, jakoby omráčena, že se může na to ptáti. — Já musím býti spokojena — a jsem spokojena. Ale je červík, který se probouzí…

— A tomu se nesmí dovoliti, aby usnul. Takovému hlasu nutno věřiti, — řekl Něchljudov, podlehnuv jejímu klamu.

Potom se mnohokráte zastyděl při vzpomínce na celý svůj rozhovor s ní a nerad vzpomínal na její ne tak lživá, jako spíše napodobující jej slova a na tu tvář s falešným výrazem pohnutí, s jakým mu pozorně naslouchala, když vypravoval a hrůzách žaláře a o svých dojmech z vesnice.

Když se hraběnka vrátila, rozmlouvali už ne jako staří, nýbrž jako zvláštní přátelé, kteří jedině rozumějí druhu druhu uprostřed cizí společnosti.

Mluvili o nespravedlnosti mocných a utrpení nešťastných, o chudobě lidu, ale ve skutečnosti jejich oči, zahleděné do sebe, pod pláštíkem rozhovoru, ustavičně se ptaly: „Můžeš mne milovati?“ — a odpovídaly: „Mohu,“ a fysický cit v té nejneočekávanější a nejpestřejší formě vábil druha k druhu.

Na odchodu řekla mu Mariette, že vždy je hotova čímkoliv mu posloužiti, a prosila ho, aby k ní najisto zítra večer přijel třeba jen na chvilenku do divadla, že s ním musí ještě pohovořiti o důležité věci.

— Kdy vás opět uvidím? — dodala s povzdechem a oblékla si opatrně rukavičku na ruku pokrytou prsteny. — Tedy řekněte, že přijdete.

Něchljudov slíbil.

Té noci, když osaměl ve své komnatě, ulehl do postele a zhasl svíčku, nemohl dlouho usnouti. Vzpomněl si na Maslovou, na rozhodnutí senátu, na své pevné odhodlání jeti za ní, na to, že se vzdal práva na půdu, a náhle jako odpověď na tyto otázky zjevila se mu tvář Marietty, její povzdech, její úsměv a pohled, když řekla: „Kdy vás opět uvidím?“ Bylo to tak jasné, jako by ji opravdu před sebou viděl, a sám se usmál. „Udělám dobře, odjedu-li na Sibiř? A udělám dobře, když se zříkám bohatství?“ — ptal se sám sebe.

Odpovědi na tyto otázky v tu světlou petrohradskou noc, již bylo viděti za polospuštěnými záclonami, byly neurčité. Vše se mu v hlavě pletlo. Vyvolával v sobě předešlou náladu a vzpomínal na dřívější běh myšlenek, ale myšlenky neměly už té síly a přesvědčivosti.

„Na konec všechno jsem si to snad jen vymyslil a nebudu mít sil, abych tak žil: budu litovati toho, že jsem jednal dobře,“ — řekl si a nemaje odpovědi na tyto otázky, pocítil takový stesk a zoufalství, jakých již dávno nezakusil, a usnul tím těžkým snem, jakým kdysi usínal po velké prohře v kartách.