ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Maslovou mohli vypraviti s prvním transportem a proto i Něchljudov chystal se k odjezdu. Ale práce měl tolik, že cítil, i kdyby měl sebe více volného času, přece s ní nebude nikdy hotov. Bylo to právě naopak, než jak tomu bylo dříve. Dříve musil vymýšlet, co dělat, a zájem směřoval vždy k jednomu a témuž: k Dimitriji Ivanoviči Něchljudovu. Ale přes to, že všechen zájem práce soustřeďoval se tenkráte na Dimitriji Ivanoviči, všechna ta práce byla nudná. Teď týkala se jiných lidí, nikoliv Dimitrije Ivanoviče, byla zajímavá, lákavá a bylo jí úžasně mnoho. A nejen to: dříve každičké vyřizování práce působilo Dimitriji Ivanoviči omrzelost a rozčilení. Tyto cizí záležitosti z větší části vyvolávaly radostnou náladu.

Věci, jež tou dobou zajímaly Něchljudova, dělily se ve tři skupiny; on sám ve svém obvyklém pedantství je tak dělil a podle toho rozdělil ve tři portefeuilly.

První věc týkala se Maslové. Musil se teď starati o podporu prosby podané k Jeho Veličenstvu a o přípravy na cestu do Sibiře.

Druhá věc týkala se uspořádání majetkových poměrů. V Panově byla všechna půda odevzdána mužíkům s podmínkou, že budou spláceti rentu na společné obecní potřeby. Ale k tomu, aby toto ujednání bylo náležitě utvrzeno, bylo třeba sestaviti a podepsati smlouvu a poslední vůli. V Kuzminském zůstalo vše ještě tak, jak on sám to zařídil, t. j. peníze za půdu měl dostávati on, ale bylo třeba stanoviti lhůty, a určiti, kolik z těchto peněz brát pro svou potřebu, a kolik ponechat sedlákům. Nevěděl, jaká vydání bude míti na cestě do Sibiře, a proto se dosud neodhodlal vzdáti se tohoto důchodu, ačkoliv jej zmenšil na polovici.

Třetí záležitostí byla pomoc trestancům, kteří častěji a častěji se na něj obraceli.

Dříve, stýkaje se s trestanci, obracejícími se k němu o pomoc, ihned vždy podnikal potřebné kroky k ulehčení jejich osudu; ale potom se našlo tolik prosebníků, že cítil nemožnost pomoci každému z nich, a byl tak bezděčně přiveden ke čtvrté věci, jež jej v poslední době nejvíce ze všech zajímala.

Bylo to rozluštění otázky, odkud se vzalo to podivuhodné zařízení, zvané trestní soud, co to vlastně je a proč to je. Vždyť jen jeho resultátem bylo ono vězení, s jehož obyvateli se částečně seznámil, a všechna ta místa pro odsouzence od Petropavlovské pevnosti až k Sachalinu, kde trápily se sta a tisíce obětí tohoto tak podivného trestného zákona!

Z osobních styků s trestanci, z informací advokáta, vězeňského kněze, inspektora a ze soudních spisů došel Něchljudov k závěru, že trestanci, tak zvaní zločinci, dělí se na pět druhů. První druh tvořili lidé úplně nevinní, oběti justičních omylů, jako domnělý žhář Meňšov, Maslová a j. Lidí tohoto druhu — podle pozorování kněze — nebylo příliš mnoho, okolo sedmi procent, ale jejich postavení vyžadovalo zvláštního zájmu. Druhou část tvořili lidé odsouzení pro přečiny, spáchané za výjimečných poměrů, jako v hněvu, žárlivosti, opilství atd., — takové přečiny, jichž by se skoro jistě za týchž okolností dopustili všichni ti, kteří je soudili a trestali. Tento druh činil podle pozorování Něchljudova, bezmála více než polovici všech zločinců. Třetí druh tvořili lidé, potrestaní za to, že konali podle svého názoru zcela obvyklé, ba dobré skutky, které však, podle názorů cizích lidí, sestavivších zákony, pokládaly se za přestupky a zločiny. K tomuto druhu náleželi tajní obchodníci s kořalkou, podloudníci, lidé, kteří trhali trávu, sbírali dříví ve velkých státních a soukromých lesích. K těmto patřili i zlodějští horalé a pak nevěrci, kteří okradli kostely.

Čtvrtá skupina byli lidé, kteří byli počítáni mezi zločince jen proto, že stáli mravně výše střední úrovně společnosti. Sem patřili sektáři, sem patřili Poláci, Čerkesové, bojující za svoji neodvislost, sem patřili i političtí zločinci, socialisté a stávkaři, odsouzení pro vzpouru. Procento takových lidí, nejlepších ve společnosti, bylo podle pozorování Něchljudova velmi značné.

Konečně pátý druh tvořili lidé, proti nimž se lidská společnost prohřešila více, než oni proti ní. Byli to lidé zanedbaní, omámení lákadly a ustavičným hnětem, jako ten chlapec s koberci a sta jiných lidí, které viděl Něchljudov v žaláři i na ulici, jež přivádějí životní podmínky skoro systematicky k tomu, že se dopouštějí činu, který se nazývá přestoupením zákona. K takovým lidem náleželi, podle pozorování Něchljudova, velmi mnozí zloději a vrahové. S některými se v poslední době setkal. Když je poznal blíže, řadil k nim i ta mravně zkažená zpustlá individua, která nová škola nazývá zločinnými typy, a jimiž moderní doba hlavně odůvodňuje trestní zákon a tresty. Tyto tak zvané mravně zkažené, zločinné, nenormální typy nebyly podle Něchljudova nic jiného, než zrovna takoví lidé jako oni, proti nimž se společnost provinila více, než oni proti ní. Pravda, neprovinila se proti nim samým, nyní, bezprostředně, ale v minulosti, t. j. provinila se již proti jejich rodičům a předkům.

Po této stránce zejména ho překvapil nenapravitelný zloděj Ochotin, nemanželský syn prostitutky, vychovanec noclehárny, který patrně do třicátého roku nikdy neviděl lidí vyšších mravních zásad, než nacházíme u strážníků. Již z mládí zapadl mezi zloděje. Byl nadán neobyčejným humorem, kterým vábil k sobě lidi. Prosil Něchljudova za přímluvu a při tom si tropil šašky ze sebe, ze soudců, z vězení i ze všech zákonů trestních i božských. Dalším byl krasavec Fedorov, jenž se soudruhy zavraždil a oloupil starého úředníka. Byl to mužík, jehož otci zabavili neoprávněně dům. Na vojně velmi zakoušel proto, že se zamiloval do milenky jednoho důstojníka. Byla to vášnivá, přitažlivá povaha, člověk, jenž toužil po rozkoši za každou cenu, jenž nikdy neviděl lidí, kteří by se někdy dovedli zříci rozkoše, a který nikdy neslyšel, že by byl nějaký jiný životní cíl, než vyžíti se. Něchljudovu bylo jasno, že oba byli velmi nadaní a byli jen zanedbáni a zkaženi, jako odhozené rostliny. Viděl též tuláka a ženu, odpuzující svou tupostí a surovostí, ale nemohl v nich najíti ten typ zločince, o němž mluví vlašská škola. Viděl jen osobně protivné lidi, právě takové, jací se procházejí na svobodě ve fraku, epoletách a krajkách.

Úvahy, proč všichni tito tak různí lidé byli vězněni a jiní, právě takoví procházejí se na svobodě, ba dokonce ony soudili, byly tedy čtvrtou věcí, která tou dobou Něchljudova zajímala.

Doufal s počátku, že najde v knihách odpověď na tuto otázku a skoupil vše, co se týkalo tohoto problému. Koupil si díla Lombrosova, Garofalova, Ferriho, Lista, Mowdsleye i Tarda a pozorně je pročítal. Ale čím více četl, tím více byl zklamán. Přihodilo se mu to, co se stává lidem, kteří se neobracejí k vědě proto, aby byli vědátory, psali, disputovali, učili, nýbrž jdou k ní s upřimnými, prostými, životními otázkami: věda odpovídala mu na tisíce různých, velmi vtipných a těžkých otázek o trestním zákonu, jenom ne na to, co hledal. Ptal se na velmi prostou věc. Ptal se: „Proč a podle kterého práva jedni lidé uvězňují, mučí, vypovídají, mrskají, zabíjejí, když sami jsou právě takoví, jako ti, které trestají?“ Ale bylo mu odpovídáno úvahami: má člověk svobodnou vůli? Lze člověka podle tvaru lebky a pod. uznati zločincem? Jaký vliv má dědičnost na zločin? Je nemravnost vrozena? Co je mravnost? Co je pomatenost? Co je degenerace? Co je povaha? Jak působí na zločiny podnebí, pokrm, nevědomost, hypnotismus, vášně? Co je společnost? Jaké má povinnosti? Atd., atd.

Tyto úvahy připomněly Něchljudovu odpověď, již mu dal kdysi malinký chlapec, jdoucí ze školy. Zeptal se ho: „Umíš slabikovat?“ — „Umím.“ — „Nuže, slabikuj slovo ,tlapa‘.“ — „Jaká tlapa — psí?“ — s chytrou tváří odpověděl chlapec. Podobné odpovědi nalézal ve vědeckých knihách na svou jedinou základní otázku.

Obsahovaly mnoho rozumného, učeného, zajímavého, ale neodpovídaly na to hlavní — podle kterého práva trestají jedni druhé. Nejen že neodpovídaly, ale všechny úvahy směřovaly k tomu, aby byl objasněn a odůvodněn trest, jehož nutnost byla skoro axiomem. Něchljudov četl sice mnoho, ale úryvkovitě, a to, že odpovědi nenašel, připisoval jen povrchnímu studiu. Doufal, že odpověď najde později a proto ještě nechtěl věřiti ve správnost té, která ho v poslední době častěji a častěji napadala.