ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hned za vraty potkal Něchljudov na tvrdé vyšlapané cestičce na výhonu porostlém jitrocelem a plotičníkem selskou dívku v pestrém šátku s mordvinskými náušnicemi, jež rychle vykračovala silnýma, bosýma nohama. Děvče se odněkud vracelo. Bystře mávalo v chůzi levou rukou a pravou tisklo pevně k tělu červeného kohouta s otřásajícím se rudým hřebínkem. Kohout zdál se býti úplně spokojen, přivíral oči, hned vystrkoval, hned zase stahoval černou nohu a chytal se drápy dívčiny zástěry. Když se děvče přiblížilo k pánu, zmírnilo běh a přešlo v krok. Před ním se zastavilo a pohodivši hlavou dozadu, poklonilo se mu a teprve když přešel, běželo zase s kohoutem dále. Na cestě k studni potkal Něchljudov ještě stařenu v špinavé hrubé košili. Nesla na shrbených zádech plná, těžká vědra. Opatrně je postavila a právě tak jako děvče trhla hlavou dozadu a poklonila se mu.

Za studní začínala vesnice.

Byl jasný parný den a v deset hodin bylo už dusno. Oblaka se stahovala a chvílemi zakrývala slunce. Celá ulice čpěla ostrým, štiplavým, ne nepříjemným hnojným zápachem. Vycházel z vozů jedoucích vzhůru po uježděné cestě a hlavně z rozkopaného hnoje na dvorech, kolem jejichž otevřených vrat Něchljudov přecházel. Za vozy stoupali bosí mužíci v košilích a v kalhotách potřísněných hnojůvkou a zvědavě se ohlíželi na vysokého, tlustého pána v šedivém klobouku se zářící, hedvábnou stuhou, který šel vzhůru vesnicí, opíraje se o lesklou kolínkovatou hůlku s blýskavým knoflíkem. Mužíci vracející se s pole — natřásali se při rychlé jízdě na drkotajících kozlících prázdných korb — snímali čapky a s údivem stopovali nezvyklého člověka jdoucího jejich ulicí. Ženské vycházely před vrata a na zápraží, ukazovaly si jej a dlouho doprovázely očima.

U čtvrtých vrat zastavila Něchljudova ze dvora vyjíždějící skřípavá korba vysoko naložená uplácaným hnojem, na němž byla rohožka k sedění. Šestiletý, bosý chlapec šel za vozem. Mladý mužík v láptích, široko se rozkračuje, pobízel koně. Ze vrat vesele vyskočilo dlouhonohé, modravé hříbě, ale když spatřilo Něchljudova, polekaně se přitisklo ke korbě. Pak rychle, otírajíc nohy o kola, poskočilo před znepokojenou, zlehka řehtající matku, vytahující ze vrat těžký vůz. Druhého koně vedl suchý, bodrý stařec s vystouplými lopatkami, rovněž bosý, v pruhovaných kalhotách a dlouhé, špinavé košili.

Když koně vyjeli na tvrdou cestu, posypanou hnědými, jakoby spálenými hrudkami hnoje, vrátil se stařec ke vratům a poklonil se Něchljudovu.

— Jsi asi synovec našich milostslečinek?

— Ano, ano.

— Pěkně vítám. Přijel ses na nás podívat? — hovorně začal stařec.

— Ano, ano. Jak tu žijete? — otázal se Něchljudov, nevěda, co říci.

— Jaký pak život! Náš je ten nejhorší, — zpívavě, jakoby s potěšením protáhl hovorný stařec.

— Proč nejhorší? — zeptal se Něchljudov, procházeje vraty.

— No, jaký pak život! Ten nejhorší, — opakoval stařec, následuje Něchljudova na čisté prostranství pod kůlnou.

Něchljudov vešel pod kůlnu.

— Mám jich tuhle — dvanáct krků, — pokračoval stařec, ukazuje na dvě ženy, které shodivše šátky, zpocené, podkasané, s nahými, nad kotníky hnojůvkou zamazanými lýtky stály s vidlemi v rukou na hromadě nevyvezeného hnoje. — Každý měsíc abych kupoval šest pudů, ale kde je vzít?

— A se svým nevystačíš?

— Se svým?! — optal se stařec s pohrdavým úsměškem. — Mám pozemků na tři duše a loni jsme sklidili všeho všudy osm stohů, — ani do vánoc nám to nestačilo.

— A jak to děláte?

— Takhle to děláme: jednoho syna jsem poslal do práce a u vaší milosti jsem si něco vydlužil. Už před ostatky si u nás všichni půjčovali a ještě ani daně jsme nezaplatili.

— A kolik daní?

— No z mého dvoru přijde asi 17 rublů na třetinu roku. Na mou duši, je to život, kolikrát ani sám nevím, jak se protlouci.

— A smím k vám dovnitř? — zeptal se Něchljudov, přecházeje dvorkem s uklizeného místa na nevyvezené, vidlemi zobracené, jako šafrán žluté a silně páchnoucí vrstvy hnoje.

Ženy upravovaly si rychle na hlavě šátky, spustily sukně a s úžasem hleděly na čistého pána se zlatými sponkami na rukávech, jak vchází do domu.

Z domu vyskočila v košilkách dvě děvčátka. Něchljudov se sehnul, smekl a vešel do síně a potom do špinavé, těsné, kysele páchnoucí jizby, v níž byly dva stavy. V jizbě u peci stála stařena s vyhrnutými rukávy na suchých, žilnatých, opálených rukou.

— Tuhle k nám přišel náš pán na návštěvu, — řekl stařec.

— Pěkně vítám, — řekla laskavě stařena, stahujíc vyhrnuté rukávy.

— Chtěl jsem se podívati, jak tady žijete, — řekl Něchljudov.

— Žijeme, jak vidíš. Jizba je na spadnutí; aby se člověk bál, že někoho zabije. Ale starý povídá, i ta že je dobrá, tak tedy žijeme — kralujeme, — hovořila bodrá stařena, vrtíc nervosně hlavou. — Teď právě chystám oběd. Pracovníky budu krmit.

— A co máte k obědu?

— Co máme k obědu? Naše strava je dobrá. První chod chléb s kvasem a druhý — kvas s chlebem, — řekla stařena, ceníc své do poloviny obroušené zuby.

— Ne, beze žertu, ukažte mně, co budete dnes jísti.

— Jísti? — řekl stařec se smíchem. — No, naše jídlo není tak zvláštní. Ukaž mu je, stará!

Stařena potřásla hlavou.

— Zamanil sis pohledět na naši mužickou stravu? Vida, zvědavý jsi ty pán! Všechno chce vědět. Říkala jsem ti — chléb s kvasem, a ještě šči, sušenou rybu včera ženské přinesly, tak máme šči; a potom brambory.

— A více nic?

— Copak ještě — no, zalijeme to mlíčkem, — řekla posměšně stařena a pohlédla na dveře.

Byly otevřeny a síň byla plna lidí; děti, děvčata i ženy tlačily se ve dveřích a hleděly na podivného pána, prohlížejícího mužickou stravu. Stařena byla zřejmě hrdá na to, jak umí jednati s pánem.

— Ano, bídný, bídný je, milostpane, náš život, darmo mluvit, — řekl stařec. — Kam lezete? — rozkřikl se na stojící ve dveřích.

— No, sbohem, — řekl Něchljudov, cítě nevolnost a stud, jichž příčinu si nedovedl vysvětliti.

— Děkujeme uctivě za návštěvu, — řekl stařec.

Lidé v síni, natlačení jeden na druhého, propustili Něchljudova. Vyšel a bral se ulicí nahoru. Ze síně hned za ním vyšli dva bosí hoši: jeden starší ve špinavé, kdysi bílé košili a druhý — v chatrné, vybledlé, růžové. Něchljudov se na ně ohlédl.

— A kam teď půjdeš? — zeptal se chlapec v bílé košili.

— K Matreně Charinové, — řekl Něchljudov. — Znáte ji?

Malinký chlapec v růžové košili čemusi se zasmál, starší vážně se zeptal:

— Která je to Matrena? Je stará?

— Ano, je.

— Ó-ó — táhle pronesl chlapec, — to je Semenicha. To je až na konci vesnice. My tě doprovodíme. Hej, Feďko, doprovoďme ho!

— A co koně?

— Ech, copak ti!

Feďka souhlasil a tak kráčeli ve třech vzhůru vesnicí.