Zlatý fond > Diela > Vzkříšení II


E-mail (povinné):

Lev Nikolajevič Tolstoj:
Vzkříšení II

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Eva Lužáková, Erik Bartoš, Veronika Gubová, Tibor Várnagy, Viera Marková, Pavol Karcol.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 5 čitateľov

XXXVII

Drožka s trestancem, minuvši hasičskou stráž, přiblížila se k policejní budově, vjela do dvora a zastavila se u jednoho podjezdu.

Na dvoře hasiči s vykasanými rukávy za smíchu a hlasitého hovoru myli jakousi čtyřkolku.

Jakmile se drožka zastavila, několik strážníků ji obklopilo. Uchopili bezvládné tělo pod rameny a koleny a sňali je s kočáru, který pod nimi zaskřípěl.

Strážník, jenž trestance přivezl, sestoupil, mávl několikráte zdřevěnělou rukou, sňal čapku a pokřižoval se. Mrtvého vnesli do dveří a nahoru po schodech. Něchljudov šel za ním. V neveliké špinavé komnatě, kam jej donesli, byly čtyři postele. Na dvou seděli v pláštích dva nemocní: jeden — křivohubý se zavázaným krkem, druhý — souchotinář. Dvě postele byly prázdné. Na jednu z nich položili trestance. Malinký človíček blýskavých, ustavičně mrkajících očí, jen v prádle a punčochách, přiblížil se rychlými drobnými kroky k mrtvému trestanci, podíval se na něj a potom na Něchljudova a hlasitě se zasmál. Byl to šílenec, kterého zde ubytovali.

— Chtějí mne postrašit, — řekl. — Ale to ne — to se jim nepodaří.

Hned za strážníky, kteří přinesli mrtvého, vešel inspektor a felčar.

Felčar popošel k mrtvému, ohmatal žlutou, pihovatou, ještě vláčnou, ale již smrtelně bledou trestancovu ruku, chvíli ji podržel a potom pustil. Upadla bezvládně na břicho mrtvoly.

— Mrtev, — řekl felčar a pohodil hlavou, ale patrně aby vyhověl předpisům, rozepial mokrou hrubou košili mrtvého a odhodiv od ucha své kadeřavé vlasy, naklonil se k žlutavé, nehybné, vysoké trestancově hrudi. Všichni mlčeli. Felčar se vzpřímil, znovu zavrtěl hlavou a ohmatal prstem nejprve jedno, potom druhé víčko nad otevřenýma, modrýma, skelnýma očima.

— Nepostrašíte, nepostrašíte! — křičel šílenec, ustavičně plivaje směrem k felčaru.

— Tak co je? — zeptal se inspektor.

— Co je? — opakoval felčar. — Musí se odnést do umrlčí komory.

— Dejte pozor, nemýlíte-li se, — řekl inspektor.

— Tolik ještě umím, — řekl felčar, zakrývaje rozhalenou nebožtíkovu hruď. — Ale pošlu pro Matvěje Ivanoviče, ať si ho prohlédne! Petrove, běž pro něho! — řekl felčar a odešel od mrtvoly.

— Odnést do umrlčí komory! — řekl inspektor. — A ty přijdeš do kanceláře, dostaneš tvrzenku, — dodal, obraceje se k strážnému, jenž se po celou tu dobu nehnul od trestance.

— Rozkaz, — odpověděl voják.

Strážníci zdvihli mrtvolu a nesli ji opět dolů po schodech. Něchljudov chtěl jíti za nimi, ale šílenec ho zadržel.

— Vy přece nejste s nimi spolčen? Dejte mi cigaretku! — řekl.

Něchljudov vyňal pouzdro na cigarety a nabídl mu. Šílenec, neustále mžikaje, začal o překot vypravovati, jak ho tu trápí a stále mu něco namlouvají. — Všichni jsou proti mně a svými medii mne mučí a trápí…

— Odpusťte, — řekl Něchljudov a neposlouchaje ho, vyšel ven, chtěje se dověděti, kam odnesou mrtvého.

Strážníci se svým břemenem přešli už celý dvůr a přicházeli do podjezdu ke sklepům. Něchljudov chtěl se k nim přiblížit, ale inspektor ho zastavil.

— Co si přejete?

— Nic, — odpověděl Něchljudov.

— Nic, tak jděte!

Něchljudov poslechl a odešel ke svému drožkáři. Drožkář dřímal. Něchljudov ho probudil a odjel opět k nádraží.

Neujel ještě ani sto kroků, když potkal opět vojáka s puškou a nákladní vůz, na němž ležel jiný, patrně již mrtvý trestanec. Ležel na zádech a jeho oholená hlava s černými vousky na bradě, pokrytá placatou čapkou, sklouzlou do tváře až k nosu, třásla se a bila sebou při každém pohybu povozu. Vozka v ohromných botách, oprati v rukou, šel vedle. Vzadu kráčel městský strážník. Něchljudov dotkl se ramene svého drožkáře.

— Hleďte, co dělají! — řekl drožkář, zastavuje koně.

Něchljudov slezl s kočáru a následuje kočího nákladního vozu, vešel opět kolem hasičské stráže na dvůr policejní budovy.

Na dvoře hasiči již domyli čtyřkolku a teď tam stál vysoký, kostnatý hasičský velitel v čapce s modrou obrubou a s rukama v kapsách přísně hleděl na plavého hřebce s mohutnou šíjí, kterého před ním prováděl hasič. Hřebec dopadal na přední nohu a velitel hněvivě něco vykládal přítomnému zvěrolékaři.

Inspektor tam také stál. Když spatřil druhou mrtvolu, popošel k vozkovi.

— Kde jste ho zdvihli? — zeptal se a zavrtěl nespokojeně hlavou.

— Na Staré Gorbatovské, — odpověděl strážník.

— Trestanec? — optal se velitel hasičů.

— Tak jest.

— To je už dnes druhý, — řekl inspektor.

— To je správa! Vždyť jsou to také lidé, — řekl velitel a obrátiv se k hasiči, odvádějícimu chromého plaváka, zvolal: — Postav ho do nárožní stáje! A tebe, darebo, naučím mrzačit koně! Stojí více než ty, šelmo.

Strážníci snesli mrtvolu tak jako po prvé s vozu, a odnesli do přijímacího pokoje. Něchljudov jako hypnotisovaný je následoval.

— Přejete si? — optal se jeden strážník.

Neodpověděl a šel tam, kam nesli mrtvého.

Šílenec seděl na posteli a chtivě kouřil cigaretu, kterou mu daroval Něchljudov.

— Aha, vrátili se, — řekl a zasmál se. Když uviděl mrtvého, zamračil se. — Opět? Omrzeli jste mne. Copak jsem nějaký chlapec? Není to pravda? — tázavě se usmívaje, řekl Něchljudovu.

Něchljudov díval se zatím na mrtvého, jehož teď nikdo nezacláněl. Tvář, dříve přikrytou čapkou, bylo teď celou viděti. Tak jako onen trestanec byl škaredý, byl tento neobyčejně krásný tváří i celým tělem. Byl to muž v plném rozkvětu sil. Nehledě na hlavu na půl oholenou, nevysoké přímé čelo s oblouky nad černýma, zhaslýma očima bylo velmi krásné a rovněž i trochu vysedlý nos nad jemnými černými knírky. Zsinalé rty byly staženy v úsměv a na oholené straně lebky bylo viděti krásné ucho. Výraz tváře byl klidný, dobrý a zároveň přísný. Z té tváře bylo viděti, jaké schopnosti k duševnímu životu byly zničeny v tomto člověku. A jemné kosti rukou i spoutaných nohou a silné svaly všech souměrných údů dávaly tušiti, že to byl pěkný, silný, obratný lidský živočich, tvor svého druhu mnohem dokonalejší, než onen plavý hřebec, pro jehož zkažení velitel hasičů se tak zlobil. A zatím jej uštvali a nejen že ho nikdo nepolitoval jako člověka, ale dokonce ani ne jako zbytečně utraceného robota. Jediným pocitem, který vzbudila ve všech lidech jeho smrt, byl pocit hněvu a starosti, jak odstraniti jeho rozkládající se tělo.

Do přijímacího pokoje vešel doktor s felčarem a komisař. Doktor byl tlustý, hranatý člověk v hedvábném kabátě a podobných, na svalnatá stehna utažených kalhotách. Komisař byl malý, tlustý, s kulatou červenou tváří, která se zdála ještě kulatější ze zvyku nadýmati líce vzduchem a pomalu jej vypouštěti. Doktor, právě tak jako felčar, posadil se na lůžko k mrtvému, zahýbal mu rukama, vyšetřil srdce a vstal, oprašuje si kalhoty.

— Více mrtvý být nemůže, — řekl.

Komisař nabral plná ústa vzduchu a pomalu jej vypouštěl.

— Z kterého je vězení? — obrátil se k strážnému.

Voják pověděl a upozornil na nebožtíkovy okovy.

— Rozkáži, aby je sňali. Chvála Bohu, kováři tu jsou, — řekl komisař, opět nadul tváře a zamířil ke dveřím, pomalu vypouštěje vzduch.

— Od čeho se mu to stalo? — obrátil se Něchljudov k doktoru.

Doktor popatřil naň přes brýle.

— Od čeho? To, že umírají slunečním úpalem? To je tak: sedí bez pohybu, bez světla celou zimu, přijdou náhle na slunce a k tomu v takový den, jako dnes, jdou pohromadě a vzduch nemůže pronikati. Tak dostávají úpal.

— Nuže, proč je nutí na cestu?

— To se jich zeptejte. A kdo vlastně jste?

— Já — jsem soukromá osoba.

— Ah tak!… Má úcta, já spěchám, — řekl doktor a hněvivě si oprášiv kalhoty, obrátil se k ložím nemocných.

— No, jak se ti vede? — otázal se křivohubého, bledého člověka s obvázeným krkem.

Šílený seděl na své posteli, přestal kouřiti a plival směrem k doktoru.

Něchljudov sešel dolů na dvůr, prošel kolem hasičských koní, kůlen a strážního hasiče v měděné helmě, vyšel vraty, usedl do svého kočáru, jehož vozka opět usnul, a odejel na nádraží.




Lev Nikolajevič Tolstoj

— jeden z najčítanejších ruských spisovateľov, románopisec, esejista, dramatik a filozof Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Prihlásenie do Post.sk Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.