Vzkříšení II

Když přijel Něchljudov na nádraží, všichni trestanci už seděli ve vozech za zamřížovanými okny. Na nástupišti stálo několik lidí, kteří je vyprovázeli: těm nedovolili přiblížiti se k vozům. Strážní měli teď zvlášť mnoho starostí. Na cestě z vězení na nádraží klesli a zemřeli úpalem, kromě oněch dvou lidí, které viděl Něchljudov, ještě tři. Jednoho odvezli, tak jako první dva, na nejbližší policejní komisařství, a dva klesli zde na nádraží.^[27] Strážní měli starosti ne snad proto, že zemřelo pod jejich dozorem pět lidí, kteří mohli ještě žít. To je nezajímalo. Zajímalo je pouze, aby vyplnili všecko, čeho podle zákona bylo třeba v takovém případě, totiž odevzdati mrtvé a jejich listiny a věci kam patří a vyloučiti je z počtu těch, které měli vézti do Nižního Novgorodu. A to bylo velmi namáhavé, zejména v takovém vedru.

Proto, pokud to všecko nebylo vykonáno, nedovolovali Něchljudovu ani druhým, kteří o to žádali, přístup k vozům. Něchljudova nicméně přece pustili, poněvadž dal peníze poddůstojníku ze strážního oddílu. Poddůstojník propustil Něchljudova a prosil ho jen, aby si co nejrychleji svou věc vyřídil a odešel, aby ho neviděl velitel. Všech vozů bylo 18 a všecky, kromě vozu velitelova, byly v pravém slova smyslu nabity trestanci. Jda podle oken vozů, naslouchal Něchljudov, co se v nich děje. Ze všech vozů bylo slyšeti řinčení řetězů, hluk, hovor, promíšený oplzlými nesmysly, ale nikde se nemluvilo, jak očekával, o soudruzích, kteří cestou klesli. Hovor týkal se ponejvíce ranců, pitné vody a volby místa. Něchljudov nahlédl do okna jednoho vozu a uviděl uprostřed na chodbičce strážné, jak snímali trestancům ruční pouta. Trestanci nastrkovali ruce a voják otvíral klíčem zámek u ručních pout a snímal je. Druhý sbíral pouta. Když přešel Něchljudov všechny mužské vozy, přiblížil se k ženským. V druhém z nich bylo slyšeti pravidelné ženské stenání: „Ach, ach!… Lidičky, ach, ach! Lidičky!…“

Něchljudov přešel dále a, jak mu naznačil strážný, přistoupil k oknu třetího vozu. Jakmile přiblížil k němu hlavu, zavanulo z něho horko, prosycené silným zápachem lidských výparů a zřetelně ozvaly se pisklavé ženské hlasy. Na levicích seděly zčervenalé, zpocené ženy v pláštích i kazajkách a hlasitě rozmlouvaly. Něchljudovova tvář, přitisknutá ke mříži okna, na sebe upozornila. Ženy, které seděly nejblíže, umlkly a zamířily k oknu. Maslová bez šátku, jen v kazajce, seděla u protějšího okna. Blíže seděla bílá, usmívající se Fedosja.

Poznavši Něchljudova, strčila Maslovou a ukázala jí rukou na okno.

Maslová chvatně vstala, hodila na černé vlasy šátek a s oživeným, červeným, zpoceným, usměvavým obličejem popošla k oknu a chopila se mříže.

— To je horko, — řekla, radostně se usmívajíc.

— Dostala jste věci?

— Dostala, děkuji.

— Nepotřebujete už ničeho? — zeptal se Něchljudov, pociťuje, jak z rozpáleného vozu sálá horko takřka jako z kamen.

— Ničeho nepotřebuji, děkuji.

— Takhle se napít, — řekla Fedosja.

— Ano, napít se, — opakovala Maslová.

— A což nemáte vody?

— Přinášejí, ale všecku jsme již vypily.

— Hned, — řekl Něchljudov, — požádám strážného. Teď už se do Nižního Novgorodu neuvidíme.

— A vy skutečně jedete? — zeptala se Maslová, jako by to nevěděla, a radostně pohlédla na Něchljudova.

— Jedu s příštím vlakem.

Maslová neřekla nic, jen po několika vteřinách hluboce vzdychla.

— A co, milostpane, je to pravda, že dvanáct trestanců umořili až k smrti? — řekla hrubým mužickým hlasem stará, nevlídná trestanka.

Byla to Korablevá.

— Neslyšel jsem o dvanácti. Viděl jsem dva, — řekl Něchljudov.

— Povídali dvanáct. Což jim za to nic neudělají? Vždyť jsou to ďáblové!

— A z žen se žádná nerozstonala? — zeptal se Něchljudov.

— Ženské jsou pevnější, — řekla se smíchem jiná malinká trestanka, — jen tamhle jedna si vzpomněla, že bude rodit, tamhle lamentuje, — řekla, ukazujíc na sousední vůz, z něhož bylo slyšeti stále totéž stenání.

— Povídáte, není-li čeho třeba, — řekla Maslová, zadržujíc radostný úsměv, — nebylo by možno zanechati zde tu ženu, aby se netrápila? Kdybyste to řekl veliteli…

— Ano, řeknu.

— A pak ještě, nemohla by vidět Tarasa, svého muže, — dodala Maslová, ukazujíc očima na usmívající se Fedosji. — Vždyť jede s vámi.

— Pane, hovořit je zakázáno, — ozval se hlas poddůstojníka. Byl to jiný, ne ten, který Něchljudova propustil.

Něchljudov se vzdálil a šel hledat velitele, aby se u něho přimluvil za rodící ženu i za Tarasa, ale nemohl ho dlouho najíti ani domoci se nějaké odpovědi od strážných. Měli plné ruce práce: jedni vedli někam jednoho trestance, jiní běželi nakupovat zásoby a ukládali své věci do vozů, jiní obskakovali dámu, která jela s důstojníkem strážního oddílu, a neochotně odpovídali na otázky Něchljudova.

Něchljudov uviděl důstojníka až po druhém zvonění.

Důstojník, vypiav ramena, hladil svou krátkou rukou vousy, jež mu zakrývaly rty a domlouval k vůli něčemu šikovateli.

— Čeho si vlastně přejete? — zeptal se Něchljudova.

— Žena vám rodí ve voze, myslil jsem si tedy…

— No, ať rodí. Pak uvidíme, — řekl důstojník a vstoupil do vozu, rychle mávaje svýma krátkýma rukama.

V tom okamžiku přešel průvodčí vlaku s píšťalkou v ruce. Ozvalo se poslední zvonění, píšťalka a mezi obecenstvem a v ženském voze — pláč a nářek. Něchljudov stál na nástupišti s Tarasem a díval se, jak přejížděly kolem něho vozy se zamřížovanými okny jeden za druhým, při čemž za okny bylo viděti oholené hlavy mužů. Potom se objevil první ženský vůz, v jehož okně bylo viděti hlavy žen prostovlasých nebo s šátky na hlavách, potom přejel druhý vůz, v němž stále ještě se ozývalo stenání, potom vůz, v němž byla Maslová. Stála s ostatními ženami u okna, dívala se na Něchljudova a žalostně se na něj usmívala.