ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Něchljudov pamatoval Selenina ze studentských let jako nejlepšího syna, věrného druha a na svá léta dobře vychovaného společenského člověka, s velkým taktem, vždy elegantního, krásného a zároveň hluboce opravdového a čestného. Učil se výborně bez zvláštní námahy a bez nejmenšího pedantství vždy s vyznamenáním.

Nejen slovy, ale i v opravdových činech vytkl si za cíl svého mladého života sloužiti lidem. Tuto službu nepředstavoval si jinak, než jako službu státní, a proto, jakmile dokončil studie, systematicky zkoumal všechny obory, jimž mohl posvětiti své síly, a rozhodl se, že nejužitečnější bude v druhém oddělení osobní kanceláře carovy, v níž se sestavují zákony. Vstoupil tam. Ale třebaže správně a svědomitě plnil vše, co na něm žádali, nenašel v této službě uspokojení své tužby a nemohl sám sebe přesvědčiti, že to, co koná, je nutné. Tato nespokojenost, stupňovaná srážkami s malichernými a domýšlivými nejbližšími představenými, vzrostla tak, že vystoupil z druhého oddělení a odešel do senátu. V senátě mu bylo lépe, ale i tu pronásledoval jej pocit nespokojenosti. Ustavičně cítil, že to není to pravé, co očekával a co by mělo býti. Když sloužil v senátě, vymohli mu příbuzní jmenování podkomořím a on musel jeti kočárem ve vyšívané uniformě děkovat různým lidem za to, že mu dopomohli k hodnosti lokaje. Přes všechno úsilí nemohl si nikterak rozumně vysvětliti tuto hodnost. Teď ještě více než dříve ve službě cítil, že to není „to pravé“ a zatím nemohl nepřijati toto jmenování, aby nerozhněval ty, kdož byli přesvědčeni, že mu tím působí velké potěšení, a potom — lichotilo to nižším jeho vlastnostem a hřál i pohled do zrcadla na zlatem vyšívanou uniformu a pocit vážnosti, již takové jmenování vzbuzuje u některých lidí.

Podobně byl nespokojen i se svým sňatkem. Přichystali pro něj společensky skvělou partii a on se oženil hlavně proto, že by byl odmítnutím způsobil bolest nevěstě i těm, kdož vše zprostředkovali, a potom — sňatek s mladou, milou a elegantní dívkou lichotil jeho samolibosti a působil mu radost. Ale záhy se opět ukázalo, že i tento sňatek není „tím pravým“, právě tak, jako tomu bylo se službou a dvorní hodností. Po prvním dítěti žena nechtěla již žádných dětí a začala žíti rozmařilým světským životem, jehož i on chtě nechtě musil se účastniti.

Jeho žena nebyla zvlášť hezká, byla mu věrná a jak se zdálo, — nemluvě už ani o tom, že tím muži otravovala život, — ani sama kromě vysilujícího napětí a únavy nic z takového života neměla; a přece jen tak žila. Všechny jeho pokusy změniti tento způsob života rozbíjely se o její přesvědčení jako o kamennou stěnu a toto přesvědčení ještě podporovali všichni příbuzní a známí, tvrdíce, že to tak musí být.

Dítě, děvčátko s dlouhými, zlatovými kadeřemi a nahýma nožkama, byla bytost otci docela cizí, zvláště proto, že byla vychována úplně jinak, než jak on si přál.

Manželé, jak to obyčejně bývá, si nerozuměli, ba ani si nechtěli rozuměti; vznikl mezi nimi tichý, nepovolaným zrakům skrytý zápas beze slov, mírněný zdvořilostmi, jenž Seleninu domácí život velmi ztěžoval. A tak i tento nebyl „ten pravý“, a to ještě více než služba a dvorní hodnost.

Nejhorší ze všeho „toho nepravého“ byl jeho poměr k náboženství. Jako všichni ostatní lidé jeho druhu a doby i on bez nejmenší námahy rozerval svým rozvíjejícím se rozumem pouta náboženských předsudků, v nichž byl vychován, sám ani nevěda, kdy se vlastně osvobodil. Jako opravdový, čestný muž, neskrýval v dobách svého prvního mládí, studentských let a blízkých styků s Něchljudovem, že se zbavil předsudků oficiálního náboženství.

Ale s lety a povýšením ve službě a zvláště když zavládl ve společnosti konservativní směr, začala mu tato duševní svoboda vaditi. Nemluvě o domácích poměrech (úmrtí otce, zádušní bohoslužby ve výročí jeho smrtí, matčino přání, aby se postil), nemluvě o tom, že toho částečně vyžadovalo i společenské mínění — ve službě musel se skoro ustavičně účastniti nějakých modliteb, svěcení, děkovných a podobných obřadů: zřídka kdy minul den, aby nepřišel do nějakého styku se zevnějšími formami náboženskými. Tomu nebylo možná vyhnouti se. Musel, když už se jich účastnil, učiniti jedno z dvojího: buď se přetvařovati (což při své opravdové povaze nikdy nemohl), že věří, nebo uznati všechny tyto zevnější formy za lež a uspořádati svůj život tak, aby nebyl nucen účastniti se toho, co pokládal za lež. K tomu, by dokázal tuto zdánlivě tak bezvýznamnou věc, bylo třeba mnohého: bylo třeba bez ohledu na to, že se octne v ustavičném boji s celým svým okolím, aby změnil svůj stav, opustil službu a obětoval všechen užitek, jejž podle vlastního mínění už teď lidem přinášel a o kterém myslel, že jej v budoucnu ještě zveličí. A proto, aby to dokázal, musel býti pevně přesvědčen, že jest v právu. A on byl přesvědčen, jako není možno, aby vzdělaný člověk naší doby, jenž poněkud zná historii, zná původ náboženství vůbec a zejména původ a rozklad církevně-křesťanského náboženství, neměl důvěry v oprávněnost úsudků zdravého rozumu. Věděl, že byl v právu, když neuznával pravdivost církevního učení. Ale pod nátlakem životních podmínek on — poctivý člověk — dovolil si malou lež. Řekl si: aby bylo potvrzeno, že nerozumné jest nerozumné, musíme nejprve toto nerozumné prostudovati. Byla to malinká lež, ale ta jej zapletla v onu velikou, v níž nyní uvázl.

Položil si otázku: je správné pravoslaví, v němž se zrodil, byl vychován, jež od něho všichni vyžadovali a bez jehož uznání nemůže pokračovati ve své lidem užitečné činnosti? A proto, aby si na ni odpověděl (rozhodl ji vlastně již předem), nečetl Voltaira, Schopenhauera, Spencera, Comtea, nýbrž filosofické knihy Hegela a náboženské spisy Vineta, Chomjakova a v těch přirozeně našel to, co mu bylo třeba: jakési uspokojení a potvrzení toho náboženství, v němž byl vychován, jež jeho rozum dávno už popíral, bez kterého byl však celý život přeplněn nepříjemnostmi a s jehož uznáním všechny ty nepříjemnosti rázem zmizely. Osvojil si všecka ona obyčejná sofismata: „Rozum jednotlivce nemůže poznati pravdy, pravda zjevuje se jen mnoha lidem, jediným prostředkem poznati pravdu jest zjevení, zjevení uchovává církev“ atd., a od těch dob se již mohl klidně, bez vědomí páchané lži, modliti, choditi na zádušní a jiné bohoslužby, dovedl se postiti, před obrazy křižovati a mohl pokračovati ve službě skýtající mu vědomí, že jest užitečný, a útěchu v neradostném rodinném životě. Domníval se, že věří, ale na konec musil otevřeněji, než kdy jindy, přiznati, že tato víra je jaksi už docela „to nepravé“.

Proto měl vždy teskné oči. Proto když spatřil Něchljudova, jehož znal dříve, než všechny tyto lži v něm zakotvily, a vzpomněl si, jakým byl tehdy, a zejména když si připomněl nynější své náboženské názory, pocítil více než kdy jindy všechno „to nepravé“ a bylo mu mučivě teskno. Totéž pocítil i Něchljudov po prvním dojmu radosti ze shledání se starým přítelem.

A proto, ač si oba přislíbili, že se sejdou, netoužili po tom a tak za této návštěvy Něchljudova v Petrohradě se více neuviděli.