ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Průvod byl tak dlouhý, že když ti první zrakům už zmizeli, povozy s uzly a slabými se teprve rozejely. Když se tak stalo, Něchljudov usedl do čekajícího kočáru a poručil izvozčíku, aby transport předhonil. Chtěl se podívat, nejsou-li mezi muži zmámí trestanci, a potom, najde-li mezi ženami Maslovou, aby se jí zeptal, dostala-li věci, které jí poslal.

Bylo dusno a bezvětří a tisícem nohou zdvihaný prach vznášel se ustavičně nad trestanci, ubírajícími se středem ulice. Šli rychlým krokem a špatně běžící koník drožky, v níž jel Něchljudov, jenom pomalu je předháněl. V nekonečných řadách kráčely neznámé bytosti zvláštního a hrozného výrazu, pohybujíce tisícem stejně obutých i oděných nohou a jako by si dodávaly mysli, mávaly do taktu volnýma rukama. Bylo jich tak mnoho, byly tak jednotvárné a byly v tak zvláštní, podivné situaci, že se Něchljudovu zdálo, že to nejsou lidé, ale jacísi zvláštní, strašní tvorové. Tento dojem zmizel teprve, když v řadách odsouzených do káznice poznal trestance vraha Fedorova a uprostřed vypovězenců komika Ocholina a ještě jednoho tuláka, který se kdysi na něj obrátil s prosbou. Téměř všichni trestanci se ohlíželi, pošilhávajíce po předhánějícím je kočáru a pánu, jenž v něm seděl. Fedorov pohodil hlavou na znamení, že poznal Něchljudova. Ochotin mrkl očima. Ale ani ten ani onen nepozdravili, bojíce se, že je to zakázáno. Když Něchljudov dohonil ženy, poznal ihned Maslovou. Šla v druhé řadě. Na kraji šla uřícená, malá, černooká, nehezká žena v plášti zastrčeném pod pás — byla to Chorošavka; potom šla, stěží nohy vlekouc, těhotná žena, a třetí byla Maslová. Nesla na ramenou uzel a hleděla přímo před sebe. V tváři byla klidná a odhodlaná. Čtvrtá v řadě byla mladá, hezká žena v krátkém plášti, s šátkem uvázaným podle zvyku vdaných žen — byla to Fedosja. Něchljudov sestoupil s kočáru a přiblížil se k pochodujícím ženám, chtěje se zeptati Maslové, jak jí je a dostala-li věci, ale poddůstojník, který šel po této straně, ihned to zpozoroval a přiběhl k němu.

— Nepřistupovat k četě, pane! Je to zakázáno. — volal již zdaleka.

Když však se přiblížil a poznal Něchljudova (ve věznici jej už všichni znali), přiložil ruku k čapce a zastaviv se vedle něho, řekl:

— Teď k nim nesmíte. Na nádraží ano, ale zde to není dovoleno. Kupředu, kupředu! — zvolal na trestance a stavě se bodrým, ač bylo strašné vedro, poklusem odběhl ve svých nových, šviháckých botách na dřívější místo.

Něchljudov vrátil se na chodník a poručiv izvozčíku, aby jel za ním, šel vedle transportu. Všude, kudy šel transport, budil pozornost, soustrast a hrůzu. Mimojedoucí nahýbali se z kočárů a pokud byli s to, doprovázeli trestance očima. Chodci se zastavovali a udiveně i polekaně hleděli na strašné divadlo. Někteří se přiblížili a podávali almužnu. Přijímali ji strážní. Jiní jako hypnotisováni šli za transportem, ale pak se zastavovali a vrtíce hlavami, jen očima je doprovázeli. Lidé vybíhali z podjezdů a vrat, volajíce druh druha, nahýbali se z oken a nehnutě, mlčky hleděli na strašný průvod. Na jedné křižovatce zastavil transport v jízdě elegantní kočár. Na kozlíku byl širokoramenný kočí s lesklým límcem a s řadami knoflíčků na zádech, v kočáře na zadním sedadle seděl muž se ženou: žena hubená a bledá, v světlém klobouku, s pestrým slunečníkem a muž v cylindru a světlém elegantním svrchníku. Naproti nim seděly jejich děti: děvčátko s rozpuštěnými bílými vlásky, nastrojené, svěží jako květinka, též s pestrým slunečníkem a osmiletý chlapec s dlouhým tenkým krkem a vystouplými klíčky, v námořnické čapce, zdobené dlouhými stužkami. Otec hněvivě domlouval kočímu, že včas nepředjel transport, který jim tak zamezil cestu, a matka přimhuřovala ošklivostí oči a zamračeně tiskla k obličeji slunečník, chráníc se jím před sluncem a prachem. Širokoramenný kočí hněvivě se mračil na nespravedlivé výčitky pána, který mu sám poručil jeti touto ulicí, a stěží udržoval nepokojné, lesknoucí se vraníky, zpocené na šíji a pod řemením.

Strážník byl by z duše rád posloužil majiteli elegantního kočáru a zastavil trestance, aby jej propustil, ale cítil, že v tomto průvodu je něco ponuře slavnostního, co nelze porušiti ani k vůli tak bohatému pánu. Proto jen přiložil ruku ke štítku na znamení své úcty před bohatstvím a přísně se zahleděl na trestance, jako by sliboval, že bude v každém případě chrániti před nimi pány sedící v kočáře. Tak musil kočár čekati, až přešel celý průvod a hnul se teprve, když odrachotil poslední nákladní vůz s uzly a trestanci, mezi nimiž seděla ona hysterická žena, která se již trochu ztišila, ale jakmile uviděla bohatý kočár, začala opět vzlykati a vřeštěti. Teprve potom kočí zlehka pohnul otěžemi a vraníci, zvoníce podkovami o dlažbu, nesli kočár lehce se houpající na ocelových perech na letní sídlo. Muž, žena, děvčátko a hošík s tenkým krkem a vystouplými klíčky jeli se tam veselit.

Ani otec ani matka nevysvětlili dětem to, co viděly, takže jim samotným bylo rozhodnouti otázku o významu tohoto divadla.

Děvčátko povšimlo si výrazu matčiny tváře a zodpovědělo si otázku tak, že to byli lidé docela jiní, než jeho rodiče a jejich známí, že to byli špatní lidé a že se s nimi proto musí jednat tak, jak to vidělo. Bylo mu jen úzko a bylo rádo, když se již na ty lidi nemuselo dívati. Ale chlapec s dlouhým, hubeným krkem, který upřeně, nemrkaje, hleděl na průvod trestanců, zodpověděl si otázku jinak. Věděl jistě a nepochybně, jako by to znal přímo od Boha, že tito lidé byli právě takoví, jako on sám, jako všichni lidé, a že bylo proto na nich spácháno něco špatného, něco takového, co se nemá dělati. Bylo mu jich líto a cítil hrůzu i před těmi, kteří byli oholeni a zakováni v pouta, i před těmi, kteří je oholili a zakovali. Víc a více chvěly se mu rty a musel se velmi přemáhati, aby nezaplakal, neboť se domníval, že plakat byla by hanba.