ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Prvním pocitem Něchljudova, když se druhého dne probudil, bylo, že předešlého dne provedl nějakou hanebnost.

Rozpomínal se: hanebnosti nebylo, špatného skutku nebylo, ale byly myšlenky, špatné myšlenky o tom, že všechna jeho nynější předsevzetí — sňatek s Kaťuší, odevzdání půdy mužikům, že vše to je neuskutečnitelné blouznění, že toho nedokáže, že je to umělé, nepřirozené a že třeba žíti tak, jak žil.

Špatného skutku nebylo, ale bylo to, co je mnohem horší špatného skutku: byly myšlenky, z nichž vznikají všechny špatné skutky.

Špatného skutku lze se po druhé vyvarovati, lze se z něho káti; špatné myšlenky rodí však vždy všechny špatné skutky.

Špatný čin jen připravuje cestu k špatným činům; špatné myšlenky vlekou nezadržitelně po této cestě.

Když si zopakoval ráno v duchu včerejší myšlenky, podivil se, jak jim mohl, třebas jen na chvilenku, uvěřiti. Ať bylo sebe novější, sebe těžší to, co hodlal učiniti, věděl, že to byl pro něho jediný možný život a jakkoli bylo obvyklé a lehké vrátiti se k dřívějšímu, věděl, že by to byla smrt. Připadal si jako člověk, který se rozespí a ještě se chce pováleti, pohověti si v posteli, třebas bez úmyslu spát, ačkoliv ví, že je čas k vstávání, že jej očekává vážná a radostná práce.

Ráno v poslední den svého pobytu v Petrohradě odejel Něchljudov na Vasiljevský ostrov k Šustovové.

Bydleli v druhém poschodí. Něchljudov podle rady domovníkovy vešel do tmavé chodby a po přímém a příkrém schodišti vstoupil přímo do horké, vůní jídel prosycené kuchyně.

Starší žena, s vykasanými rukávy, v zástěře a brýlích, stála u plotny a něco míchala v kouřícím se kuthanu.

— Koho hledáte? — zeptala se přísně, hledíc přes brýle na příchozího.

Ještě ani nevyslovil Něchljudov své jméno, když její tvář stáhla se leknutím a radostí.

— Ach, kníže! — zvolala žena, utírajíc ruce o zástěru. — A proč jdete zadním schodištěm? Dobrodinče náš! Já jsem — její matka. Byli by děvče docela umučili. Spasiteli náš, — hovořila, chytajíc Něchljudova za ruku a snažíc se mu ji políbiti.

— Byla jsem včera u vás. Sestra mne o to velice prosila. Je zde. Sem, sem, račte za mnou, — pravila matka Šustovová, doprovázejíc Něchljudova úzkými dveřmi a temnou chodbičkou a upravujíc si cestou hned podhrnutý šat, hned zase vlasy. — Moje sestra je Kornilovová — jistě jste slyšel, — dodala šeptem, zastavivši se přede dveřmi. — Byla zapletena do politiky. Je to velice rozumná žena.

Otevřela v chodbě dveře a uvedla Něchljudova do malinkého pokoje, kde před stolem na pohovce seděla nevysoká plná dívka v pruhované blůzce, s kadeřavými rusými vlasy, jež vroubily její kulatou, velmi bledou tvář, podobnou tváři matčině. Proti ní seděl v křesle hluboce schýlený mladý muž s vousky pod nosem a na bradě, v ruské blůze s vyšívaným límečkem. Byli tak zabráni do rozhovoru, že se ohlédli teprve, když Něchljudov vešel už do dveří.

— Lido, kníže Něchljudov, ten…

Bledá dívka nervosně vyskočila, upravila si za uchem spadlé vlasy a polekaně upřela své velké šedé oči na vstupujícího.

— Vy jste tedy ta nebezpečná žena, za kterou prosila Věra Jefremovna, — řekl Něchljudov s úsměvem, podávaje jí ruku.

— Ano, to jsem já, — řekla Lydie a odhalujíc řadu krásných zubů, usmála se dobrým dětským úsměvem. — To teta si vás přála tak velice viděti. Teto! — zavolala do dveří příjemným, něžným hlasem.

— Věra Jefremovna byla velice rozhořčena vaším uvězněním, — řekl Něchljudov.

— Sem, nebo raději sem se posaďte, — řekla Lydie, ukazujíc na měkké polámané křeslo, s něhož právě vstal mladý muž. — Můj bratranec Zacharov, — řekla, pozorujíc pohled, jejž Něchljudov upřel na mladého člověka. Mladík rovněž tak dobrodušně jako Lydie se usmál a pozdravil s hostem, a když Něchljudov usedl na jeho místo, vzal si židli od okna a sedl si vedle. Z druhé komnaty přišel ještě rusovlasý, asi šestnáctiletý gymnasista a mlčky usedl na lavičku u okna.

— Věra Jefremovna je velice dobrá tetina přítelkyně, ale já ji téměř neznám, — řekla Lydie.

V tom okamžiku vyšla ze sousední komnaty žena v bílé, koženým pasem stažené bluzce, s velmi příjemnou, rozšafnou tváří.

— Vítejte! Díky vám, že jste přišel, — začala, sotvaže se posadila na pohovku vedle Lydie. — No, co Věročka? Viděl jste ji? Jak snáší svůj osud?

— Nestěžuje si, — řekl Něchljudov, — praví, že má báječnou náladu.

— Ach, ta Věročka, poznávám ji, — řekla tetka s úsměvem, pokyvujíc hlavou. — Tu musíte znát. Je to vznešená bytost. Vše pro druhé a pro sebe nic.

— Ano, nic pro sebe nechtěla, mela jen starost o vaši neteř. Trápilo ji hlavně to, že ji, jak říkala,zatkli pro nic a za nic.

— Je to tak, — řekla teta, — je to hrozná věc! Trpěla vlastně za mne.

— Ale ne, teto, — řekla Lydie. — Byla bych i bez vás přijala ty listiny.

— No dovol, já to přece musím vědět lépe než ty, — pokračovala teta. — Abyste věděl, — řekla, obracejíc se k Něchljudovu. — Došlo k tomu tak, že jistá osoba mne prosila, abych uschovala na nějakou dobu její papíry — a já, nemajíc bytu, odnesla jsem je k Lydii. Ale u ní hned té noci vykonali prohlídku, zabavili papíry a uvěznili ji a stále jen nutili, aby pověděla, od koho je dostala.

— Ale já jsem nepověděla, — rychle řekla Lydie, nervosně škubajíc kadeř vlasů, která jí ani nepřekážela.

— Ano, já přece ani neříkám, že jsi to pověděla, — namítala teta.

— A jestliže Mitina zatkli, tedy rozhodně ne mou vinou, — řekla Lydie, červenajíc se a neklidně se ohlížejíc kolem sebe.

— Nemluv o tom, Lidočko, — řekla matka.

— Proč ne, já to chci všecko pověděti, — řekla Lydie a znovu se začervenala. Už se neusmívala, ani vlasy neurovnávala, ale navinovala je na prst a stále se nervosně ohlížela.

— Víš, co se včera stalo, když jsi o tom hovořila.

— To nic nebylo… Jen nechte, maminko. Já jsem jen mlčela a nepověděla jsem nic. Když se mne po druhé vyptával na tetku a na Mitina, neprozradila jsem nic a prohlásila jsem, že nebudu odpovídat. Tak ten Petrov začal mně na konec domlouvati. „To, co mně řeknete,“ povídal, „nikomu nemůže uškoditi, ba naopak… Povíte-li, osvobodíte nevinné…“ A potom zas povídal: „Tak dobrá, nemluvte nic, nepopírejte jen to, co řeknu já.“ A uvedl řadu jmen a mezi nimi Mitina.

— Ale raději o tom nemluv, — řekla teta.

— Ale nebraňte mi, teto,… — Lydie ustavičně poškubávala pramen vlasů a stále se ohlížela. — Tu náhle, představte si, druhého dne jsem se dověděla, — sdělili mně to ťukáním, — že Mitin je zatčen. Tak, povídám si, tys jej zradila. A tak mne to začalo trápit, tak mne to mučilo, div že jsem o rozum nepřišla.

— A vyšlo najevo, žes na tom neměla nejmenší viny, — řekla teta.

— Ano, ale já to nevěděla. Stále jsem si jen namlouvala: tys ho zradila, tys ho zradila. Chodím od stěny ke stěně a nemohu na to nemyslit. Lehnu si, přikryji se a slyším — kdosi mně šeptá do ucha: zradila, zradila Mitina, Mitina zradila. Vím, že jsou to halucinace, ale nemohu se toho zbavit. Chci usnouti — nemohu. Chci nemyslet — také nemohu. Bylo to hrozné! — vyprávěla Lydie, ustavičně se ohlížejíc a pohrávajíc si nervosně praménkem vlasů.

— Lidočko, uklidni se, — opakovala matka, hladíc jí rameno.

Ale Lidočka se už nemohla zastaviti.

— Je to proto hrozné, — začala ještě něco vypravovati, ale nedomluvila. Zavzlykla, seskočila s pohovky a zavadivši o křeslo, vyběhla z pokoje. Matka spěchala za ní.

— Pověsit je, darebáky! — řekl gymnasista sedící u okna.

— Co to mluvíš? — pravila teta.

— Já nic… Jen tak, — řekl gymnasista, vzal se stolu cigaretu a začal kouřiti.