ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Po příjezdu do Moskvy odejel Něchljudov nejprve do vězeňské nemocnice oznámit Maslové smutnou zprávu, že senát potvrdil rozsudek porotního soudu a že je nutno chystati se k odjezdu na Sibiř.

Od prosby k caru, již mu napsal advokát a kterou teď vezl Maslové do vězení k podpisu, mnoho si nesliboval. A ku podivu ani si teď nepřál úspěchu. Smířil se s myšlenkou cesty na Sibiř, životem mezi vyhnanci a trestanci a bylo mu těžko si představiti, jak by zařídil život svůj a Maslové, kdyby ji osvobodili. Něchljudov připomněl si slova amerického spisovatele, jenž v době, kdy v Americe bylo otroctví, prohlásil, že jediné místo pro počestného občana v říši, v níž je uzákoněno a protežováno otroctví, je vězení. A stejného názoru byl i Něchljudov, zejména po své cestě do Petrohradu, po všem tom, co tam viděl.

„Ano, jediné vhodné místo pro čestného člověka v Rusku v dnešní době je vězení!“ — pomyslil si. Ba on to i přímo zkusil, přijížděje k vězení a vcházeje mezi jeho stěny.

Vrátný v nemocnici, poznav Něchljudova, ihned mu sdělil, že Maslová u nich již není.

— A kde je?

— Opět v trestnici.

— Proč jí přeložili? — zeptal se Něchljudov.

— Vždyť víte, jaký je to pronárod, Vaše Jasnosti, — řekl vrátný s opovržlivým úsměvem. — S felčarem začala pletky. Vrchní lékař ji vykázal.

Něchljudov si nikdy nemyslil, že Maslová a její duševní stav jsou mu tak blízky. Tato zpráva jej ohromila. Měl asi takový pocit jako lidé při zprávě o náhlém velikém neštěstí. Pocítil velkou bolest. Nejdříve se však při této zprávě zastyděl. Zdál se sám sobě směšným se svou radostnou představou o jejím, jakoby změněném duševním stavu. Všechna její slova o tom, že si nepřeje jeho oběti, výčitky, slzy, vše to byla — pomyslil si — jen lest zkažené ženy, toužící co nejvíce ho využitkovati. Zdálo se mu teď, že už při poslední návštěvě viděl na ní příznaky nenapravitelnosti, jež se teď plně ukázala. Všechno to mihlo se mu hlavou, když instinktivně nasadil klobouk a vycházel z nemocnice.

„Ale co teď?“ — optal se sám sebe. — „Jsem k ní ještě něčím vázán? Nejsem teď osvobozen právě tímto jejím činem?“

Ale jakmile si položil tuto otázku, ihned pochopil, že bude-li se pokládati za volného a opustí ji, nepotrestá ji, jak by byl rád učinil, ale sebe. Bylo mu strašně.

„Nikoliv! To, co se stalo, nemůže změniti — může jen posíliti moje rozhodnutí. Ať si dělá to, k čemu je hnána svým duševním stavem — když pletky s felčarem, tož pletky s felčarem — to je její věc… Ale mou věcí je konati to, co žádá ode mne moje svědomí,“ — řekl si. — „Moje svědomí žádá, abych obětoval svobodu k vykoupení svého hříchu, a mé rozhodnutí oženiti se s ní, třeba by to byl pouze fiktivní sňatek, jíti za ní, ať ji kamkoliv pošlou, zůstane nezměněno,“ — řekl si se zlou umíněností. Vyšel z nemocnice a odhodlaným krokem zamířil k velkým vratům věznice.

Přiblíživ se k vratům, poprosil službu konajícího strážníka, aby oznámil inspektoru, že by si přál viděti Maslovou. Strážník znal Něchljudova a jako známému svěřil mu důležitou vězeňskou novinu. Kapitán zažádal o propuštění a na jeho místo nastoupil jiný, přísnější představený.

— Zavádí přísnost až hrůza, — řekl dozorce. — Hned vás ohlásím, je přítomen.

Inspektor skutečně byl ve věznici a po chvilce vyšel k Něchljudovu. Byl to vysoký, kostnatý, zamračený člověk pomalých pohybů, s převislými lalůčky pod očima.

— Návštěvy jsou dovoleny jen v určené dni v hovorně, — řekl, nedívaje se na Něchljudova.

— Ale já musím předložiti k podpisu prosbu k Jeho Veličenstvu.

— Můžete ji odevzdati mně.

— Musím sám vidět uvězněnou, dříve mně to vždy dovolili.

— To bylo dříve, — řekl inspektor a letmo pohlédl na Něchljudova.

— Mám dovolení od gubernátora, — naléhal Něchljudov, vyjímaje náprsní tašku.

— Dovolte, — řekl inspektor týmž odměřeným tónem a nedívaje se mu do očí, vzal dlouhými, suchými, bílými prsty (na ukazováčku měl zlatý prsten) listinu, již mu Něchljudov podával, a zvolna ji pročetl. — Račte do kanceláře, — řekl.

V kanceláři nebylo tentokráte nikoho. Inspektor usedl za stůl a probíral před ním ležící listiny patrně s úmyslem, aby byl přítomen jejich setkání. Když se ho Něchljudov otázal, může-li viděti politickou trestanku Bogoduchovskou, inspektor krátce odvětil, že ne. — Navštěvovati politické trestance není dovoleno, — řekl a opět nabyl tvářnosti provinivšího se člověka, jehož úmysly byly prozrazeny a překaženy.

Když vešla Maslová, zdvihl inspektor hlavu a nehledě na ni, ani na Něchljudova, řekl: „Prosím,“ a zabýval se dále svými listinami.

Maslová měla opět jako dříve bílou bluzu, sukni a šátek. Když se přiblížila k Něchljudovu a uviděla jeho chladnou, hněvivou tvář, do tmava se zarděla a potahujíc kraje bluzy, sklopila oči. Její rozpaky potvrdily Něchljudovu slova nemocničního sluhy.

Něchljudov chtěl s ní jednati jako dříve, ale ač se nutil, nemohl jí podati ruku, — tak mu byla teď protivná.

— Vezu špatné zprávy, — řekl klidným hlasem, nedívaje se na ni a nepodávaje jí ruky. — Senát zamítl žádost.

— Já jsem si to hned myslila, — řekla Maslová zvláštním hlasem, jako by se jí nedostávalo dechu.

Jindy by se byl Něchljudov otázal, proč si to hned myslila. Teď se jen na ni mlčky podíval. Její oči byly plny slz.

To však ho neobměkčilo, nýbrž naopak ještě více proti ní podráždilo.

Inspektor vstal a začal přecházeti komnatou.

Přes všechen odpor, který teď k Maslové Něchljudov cílil, přece jen pokládal za nutné vysloviti jí soustrast nad zamítavým rozhodnutím senátu.

— Nezoufejte, — řekl, — snad prosba k Jeho Veličenstvu bude míti úspěch a já doufám, že…

— Ale na to já nemyslím… — řekla, žalostně na něho hledíc mokrýma šilhavýma očima.

— A na co tedy?

— Byl jste v nemocnici a jistě vám tam o mně řekli…

— Ano, ale to je vaše věc, — řekl chladně a zamračil se. Zlý pocit uražené hrdosti, který v něm na chvíli utichl, probudil se s novou silou, jakmile mu Maslová připomněla nemocnici. „On, člověk s takovým společenským postavením, za něhož se provdati pokládalo by si každé děvče i z vyšších kruhů za štěstí, nabídne této ženě sňatek a ona se už nemůže dočkati a začíná pletky s felčarem,“ — pomyslil si, hledě na ni s nenávistí.

— Tuhle podepište prosbu, — řekl. Z kapsy vyňal obálku a položil ji na stůl. Maslová utřela si slzy cípem šátku, tázajíc se, kam a co má psáti.

Něchljudov pověděl, co má napsati a ona usedla za stůl, upravujíc si levou rukou rukáv pravé. Stál nad ní a mlčky hleděl na její ke stolu nachýlená záda, občas se otřásající zadržovaným pláčem. V jeho duši zápasily pocity zla a dobra, uražené hrdosti a lítosti nad ní, trpící. Lítost zvítězila.

Co bylo dříve — zda ji předem ve svém srdci politoval či snad si nejprve vzpomněl na sebe, na své hříchy a na svou mrzkost právě v tom, pro co jí činil výčitky — na to se nepamatoval. Pocítil náhle současně lítost nad ní i svou vinu.

Maslová podepsala prosbu, otřela si zamazaný prst o sukni, vstala a pohlédla na Něchljudova.

— Ať se děje cokoliv, ať to dopadne jakkoliv, nic nezmění mého rozhodnutí, — řekl Něchljudov. Vědomí, že jí odpouští, zesilovalo v něm pocit lítosti a něžnosti k ní. Chtěl ji potěšiti.

— Jak jsem řekl, tak učiním. Ať vás pošlou kamkoliv, budu s vámi.

— To je zbytečné, — rychle jej přerušila a všecka zazářila.

— Vzpomeňte si, čeho je vám potřeba na cestu.

— Zdá se, že nic zvláštního. Děkuji vám.

Dozorce k nim přistoupil a Něchljudov, nečekaje na jeho upozornění, rozloučil se s ní a odešel s pocitem, jakého nikdy před tím neměl, s pocitem tiché radosti, spokojenosti a lásky ke všem lidem. Těšilo a povznášelo jej k nesmírné výši vědomí, že nižádné její jednání nemůže brániti jeho lásce k ní. Ať si má pletky s felčarem — to je její věc: on ji miluje, ne k vůli sobě, ale k vůli ní a pro Boha.

A zatím pletky s felčarem, pro které byla Maslová vyhnána z nemocnice, a jimž Něchljudov uvěřil, byly takové: Maslová přišla podle nařízení felčarky pro prsní thé do lékárny, umístěné na konci chodby, a zastala tam jen felčara Ustinova, vysokého člověka s uhrovitým nosem, který ji už dávno omrzel svou dotěrností. Vytrhla se mu a tak silně ho odstrčila, že narazil na polici, s níž spadly dvě sklenice a rozbily se.

Vrchní lékař, který v té chvíli šel po chodbě, uslyšel zvuk rozbité nádoby a viděl Maslovou, jak všecka červená vyběhla z lékárny. Hněvivě se na ni rozkřikl:

— No, holčičko, budeš-li tu zapřádat nějaké pletky, já tě brzo vyprovodím. Co je to? — obrátil se k felčarovi, hledě na něj přísně přes brýle.

Felčar, usmívaje se, začal se omlouvati. Doktor, nevyslechnuv ho, zdvihl hlavu tak, že se díval brýlemi, a odešel do sálu. Téhož dne řekl inspektorovi, aby poslali na místo Maslové jinou ošetřovatelku.

Takové pletky měla tedy Maslová s felčarem. Toto vyhnání z nemocnice pod záminkou pletek s mužskými bylo pro Maslovou obzvláště bolestné proto, že po jejím opětovném shledání s Něchljudovem styky s muži, beztak již dávno protivné, staly se jí ještě odpornější. To, že vzhledem k jejímu minulému i nynějšímu postavení každý a při tom i ten uhrovitý felčar osoboval si právo ji urážeti a divil se, když ho odbyla, bylo pro ni hrozně urážlivé a budilo v ní slzy a lítost nad sebou samou. Teď, když šla k Něchljudovu, chtěla se před ním ospravedlniti z tohoto křivého obvinění, o němž jistě uslyší. Ale když se začala omlouvati, pocítila, že nevěří, že její omluvy jen potvrzují podezření. Slzy stáhly jí hrdlo a ona se odmlčela.

Maslová stále ještě myslila a v duchu si říkala, že mu neodpustila a že ho nenávidí, jak mu to také pověděla při druhém setkání, ale zatím už dávno znovu jej milovala a milovala tak, že bezděky plnila vše, čeho od ní žádal: přestala pít, kouřit, zanechala koketování a vstoupila do nemocnice za ošetřovatelku. Všechno to dělala, poněvadž věděla, že on si toho přeje.

Že se vždycky tak rozhodně zříkala jeho oběti, když se o tom zmínil, toho příčinou bylo i to, že toužila opakovat ta hrdá slova, která mu už jedenkrát řekla, a hlavně, poněvadž věděla, že sňatek s ní bude jeho neštěstím. Pevně se rozhodla, že nepřijme jeho oběti, a při tom jí bylo mukou pomyšlení, že jí opovrhuje a myslí si, že je stále takovou, jakou byla, že nevidí té změny, která se s ní stala. To, že si snad nyní myslí, že provedla v nemocnici něco špatného, mučilo ji více, než správa o tom, že už najisto je odsouzena do káznice.