ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Něchljudov usnul teprve k ránu a proto se pozdě druhého dne probudil.

V poledne přišlo sedm zvolených a správcem pozvaných mužíků do sadu pod jabloně, kde měl správce upravený stoleček a lavičky na kolech do země zatlučených. Dosti dlouho přemlouvali mužíky, aby si nasadili čapky a usedli na lavičky. Zejména neústupně držel před sebou svou roztrhanou čapku bývalý voják, obutý v čisté onuce a láptě, podle povelu „k poslednímu pozdravu“. Když konečně jeden z nich, stařec ctihodného vzezření s kučeravou, prošedivělou bradou jako u Mojžíše Michel Angelova a s šedivými, hustými, kadeřavými vlasy kolem opálené a holé lebky, nasadil svou velkou čapku na hlavu a odhrnuv svůj nový kaftan domácí výroby, usedl, následovali ostatní jeho příkladu.

Když se všichni usadili, Něchljudov usedl proti nim a opřev se lokty o stůl nad listinou, na které byl načrtnut projekt, začal jej objasňovati.

Něchljudov, zaujat vysvětlováním, či snad proto, že mužíků bylo méně, necítil tentokráte nijakých rozpaků. Obracel se bezděky hlavně k ctihodnému starci s kadeřavou hlavou, čekaje od něho souhlas nebo námitky. Ale představa, již si o něm Něchljudov učinil — byla chybná. Stařec, ačkoliv kýval pochvalně hlavou nebo jí zamračeně potřásal, když druzí nesouhlasili, patrně jen s velkou námahou chápal to, co mluvil Něchljudov, a to jen tehdy, když to opakovali svým způsobem mluvy druzí mužíci. Mnohem rychleji chápal Něchljudovova slova malinký, na bradě bezvousý stařec, sedící vedle patriarchálního starce, na jedno oko šilhavý, oděný v záplatovaný nankinový kabát a staré, sešlapané boty, — jak se později Něchljudov dověděl, — kamnář. Tento stařec, snaže se porozuměti, rychle pohyboval řasami a vždy hned ostatním svým způsobem opakoval to, co řekl Něchljudov. Rovněž tak rychle chápal nevysoký, svalnatý stařec s bílou bradou, s blýskavýma a rozumnýma očima a používal každé příležitosti, aby připojil — zřejmě si na tom zakládal — ke slovům Něchljudova žertovné ironické poznámky. Jak se zdálo, byl by bývalý voják také dovedl vše pochopiti, kdyby nebyl pomaten vojanštinou a zejména nesmyslným způsobem vojenských odpovědí. Nejvážněji ze všech hleděl na projekt vysoký mužík s malinkou bradkou a dlouhým nosem, oděný v čisté šaty domácí výroby a v nové láptě. Rozuměl všemu a hovořil svým hlubokým basem jen když toho bylo potřeba. Poslední dva starci — jeden bezzubý, ten, který včera na schůzi rozhodně zamítal všechny Něchljudovovy návrhy, a druhý — vysoký, bílý, chromý, dobrodušné tváře, v polostřevících a pevně omotaných onucích okolo suchých nohou, téměř po celou dobu mlčeli, ačkoliv pozorně naslouchali.

Něchljudov vyložil jim především svoje názory na vlastnictví půdy.

— Podle mého mínění, — řekl, — nelze půdu ani prodávati ani kupovati. Kdyby ji bylo možno prodávat, tak ti, kteří mají peníze, skoupí ji všechnu a budou od těch, kteří půdy nemají, brát za její užívání, co se jim zlíbí. Budou bráti peníze za to, že po ní jen chodí, — dodal, užívaje důkazů Spencerových.

— Jediný prostředek, křídla jim přivázat — ať lítají, — řekl stařec se smavýma očima a bílou bradou.

— To je pravda, — řekl hlubokým basem stařec s dlouhým nosem.

— Zcela dobře, — řekl bývalý voják.

— Ženská natrhá kravičce trávy: chytnou ji — do vězení s ní, — řekl chromý dobrodušný stařec.

— Své půdy má pět verst, ale aby ti pronajal — to ne. Cenu tak zvýšili, že se neudržíš, — dodal bezzubý hněvivý stařec.

— Řemeny s nás sdírají, jak se jim zalíbí; je to horší, než za roboty, — potvrzoval jiný.

— Soudím právě tak, jako vy, — řekl Něchljudov, — a považuji za hřích vlastniti půdu. Proto vám ji chci odstoupiti.

— Což o to, to by bylo dobré, — řekl stařec s mojžíšským vousem, rozuměje tomu patrně tak, že Něchljudov ji chce pronajmouti.

— Proto jsem také přijel: nechci již pro sebe půdu; ale musím rozvážiti, jak vám ji předati.

— Tak ji odevzdej mužíkům a bude to, — řekl bezzubý, hněvivý stařec.

Něchljudov se v prvním okamžiku zarazil, tuše v těchto slovech pochybnost o upřímnosti svého záměru. Ale hned se zase vzpamatoval a použil této poznámky, aby řekl to, co měl v úmyslu.

— Rád bych ji odevzdal, — řekl, — ale komu a jak? Kterým mužíkům? Proč vaší obci a ne Děminské? (Byla to sousední vesnice s žebráckými podíly.)

Všichni mlčeli. Jen bývalý voják prohodil: — To je pravda.

— Tak mi povězte, — pokračoval Něchljudov, — kdyby se půda měla rozdělit mužíkům, jak vy byste to zařídili?

— Jak bychom to zařídili? Rozdělili bychom ji na duše, všem stejně, — řekl kamnář, rychle mžikaje.

— To se rozumí! Rozdělit na duše, — potvrdil dobrodušný, chromý stařec v bílých onucích.

S tímto řešením všichni souhlasili a pokládali je za uspokojivé.

— Jak to na duše? — zeptal se Něchljudov. — Panské čeledi má se také dostati podílu?

— Ne, — řekl bývalý voják, dodávaje své tváři veselé bodrosti. Ale rozvážlivý vysoký mužík s ním nesouhlasil.

— Když dělit, tak všem stejně, — odpověděl svým hlubokým basem po chvilce rozmýšlení.

— To není možné, — vytasil se Něchljudov s předem připravenou námitkou. — Podělíme-li všechny stejně, tedy ti, kteří sami nepracují, neorají, prodají své podíly bohatým. A opět se nahromadí u boháče půda. A ti, kteří si ji ponechají, budou se množiti, ale půda bude už rozebrána. A tak si je boháči zase podmaní.

— To je pravda, — rychle souhlasil voják.

— Zakázat odprodej půdy, ať ji má jen ten, kdo orá, — řekl kamnář, hněvivě přerušuje vojáka.

Něchljudov namítl, že nelze uhlídati, bude-li někdo orat pro sebe nebo pro druhého.

Vysoký, rozvážlivý mužík měl návrh, aby se spojili v družstvo a tak orali. — A kdo orá, ať dostane podíl. A kdo neorá, tomu nic, — pronesl svým rázným basem.

Na tento komunistický projekt měl Něchljudov rovněž pohotově námitku a prohlásil, že k tomu je potřeba, aby všichni měli pluhy a stejně silné koně a aby jedni nezůstávali za druhými čili, aby vše — koně, pluhy, mlátičky a vůbec všecko hospodářství — bylo společné a k tomu že je potřeba všeobecného souhlasu.

— Našinec nebude za nic na světe souhlasit, — řekl hněvivý stařec.

— Z toho by byla jenom rvačka, — řekl stařec s bílou bradou a smavýma očima. — Ženské by si oči vydrápaly.

— A co hlavního: jak rozdělíte půdu podle jakosti? — řekl Něchljudov. — Proč jedni mají míti černou zemi a druzí hlínu a písek?

— Tak se rozdělí na dílce, aby všichni měli stejné, — řekl kamnář.

Ale Něchljudov namítal, že nejde jen o dělení v jedné obci, nýbrž o dělení půdy vůbec v různých guberniích. Má-li se půda dostati sedlákům darem, proč jedni budou vládnouti dobrou a druzí špatnou půdou? Všem se zachce pěkné půdy.

— To je pravda, — řekl voják.

Ostatní mlčeli.

— Tak vidíte, to není tak prosté, jak se zdá, — řekl Něchljudov. — A o tom už přemýšlelo mnoho lidí, nejenom my. Ale jeden Američan, George, ten to vymyslil takto. A já s ním souhlasím.

— Ale ty jsi pán, tak nám ji jen odevzdej, — co ti to udělá. Jsi svým pánem, — řekl hněvivý stařec.

Tato slova Něchljudova zarazila, ale ke své radosti postřehl, že není jen on sám nespokojen tímto vyrušením.

— Počkej, strýčku Semjone, ať nám to vyloží, — řekl svým přesvědčivým basem rozvážný mužík.

To Něčhljudova povzbudilo a začal jim vykládati projekt jednotné daně podle Henryho George.

— Půda nepatří nikomu, je boží, — začal.

— Tak jest. To je pravda, — ozvalo se několik hlasů.

— Všechna půda je společná. Všichni mají na ni stejné právo. Ale jest půda lepší a špatnější. A každý si přeje tu lepší. Jak to zařídit a urovnat? Tak, aby ten, kdo bude míti lepší, platil těm, kteří půdy nemají, podle toho, co stojí jeho půda, — odpovídal sám sobě Něchljudov. — Ale poněvadž je těžko určiti, kdo komu je povinen platiti, a poněvadž je nutno na obecní potřeby peníze vybírati, možno vše zaříditi tak, aby ten, kdo vládne půdou, platil na obecní potřeby podle jakosti a ceny své půdy. Tak budou všichni vyrovnáni. Chceš-li míti půdu — plať za dobrou více, za špatnou méně. A nechceš-li půdy — neplať nic; daň na obecní potřeby budou za tebe platiti ti, kteří mají půdu.

— To je správné, — řekl kamnář, rychle mžikaje. — Kdo máš lepší půdu, plať více.

— Ale byla to hlava ten Žorža, — řekl výrazný stařec s kučeravou bradou.

— Jen aby plat nebyl nad síly, — řekl basem vysoký; patrně už postřehl, kam Něchljudov míří.

— No, cena musí býti taková, aby nebyla příliš vysoká, ani příliš nízká… Bude-li příliš vysoká, lidé nezaplatí a nastanou ztráty, bude-li však příliš nízká, budou půdu kupovati jeden od druhého a kupčiti s ní. No, a tak jsem to chtěl zavésti u vás.

— To je pravda, to je správné. Což, proti tomu nelze ničeho namítat, — souhlasili mužíci s Něchljudovem, úplně chápajíce, oč jde.

— No, hlavička! — opakoval ctihodný stařec s kučeravou bradou. — Žorža! Hleďme, ten to vymyslil!

— No a což kdybych já si přál půdu, — řekl správce s úsměvem.

— Je-li podíl volný, vezměte a pracujte, — řekl Něchljudov.

— Nač by ti toho bylo třeba? Ty jsi tak dost syt, — řekl stařec se smavýma očima.

Tím byla schůze skončena.

Něchljudov opět opakoval mužíkům svůj návrh, ale nežádal od nich okamžité odpovědi, nýbrž radil, aby si promluvili s obcí a pak přišli a sdělili mu odpověď.

Mužíci slíbili, že promluví a přijdou; rozloučili se a odešli v povznesené náladě. Ještě dlouho bylo slyšeti jejich hlasitý vzdalující se hovor. A do pozdního večera zněly jejich hlasy a nesly se od vsi dolů po řece.

*

Druhého dne mužíci nepracovali. Radili se o pánově návrhu. Obec se rozdělila na dva tábory: jedni uznávali návrh pánův výhodným a přijatelným, — druzí viděli v tom tajný, zlý úmysl, který nedovedli prohlédnouti a jehož se proto obzvláště báli. Nicméně třetího dne souhlasili všichni s nabízenými podmínkami a přišli oznámiti Něchljudovu usnesení obce. Rozhodl výklad jisté stařenky, s nímž i starci souhlasili, že prý pán začíná mysliti na duši a koná to pro její spásu. Tento výklad zahnal všechen strach před domněle lstivým pánovým návrhem a potvrzovaly jej také velké peněžité almužny, které Něchljudov rozdal v době svého pobytu v Panově. Něchljudov dával je proto, že tu po prvé zblízka poznal hloubku bídy a krutosti života mužíků a byl jí všecek omráčen. Věděl, že je nerozumné dávati almužny, ale nemohl jednati jinak, ježto se teď u něho nahromadilo obzvláště mnoho peněz; získal je prodejem lesa v Kuzminském z minulého roku a kromě toho obdržel závdavky na prodaný inventář.

Jakmile se rozhlásilo, že pán rozdává peníze, davy lidu, zejména ženských, začaly k němu choditi z celého okolí, s prosbami o pomoc. Brzy Něchljudov nevěděl, co si s nimi počíti, kolik a komu dáti. Cítil, že odepříti prosebníkům, patrně chudým lidem, peníze, kterých měl tak mnoho, s klidným svědomím nemůže, a dávati nahodile každému, kdo přijde, nemá smyslu. Jediným prostředkem vymaniti se z této situace bylo — rychle odejeti. A tak také učinil.

V poslední den svého pobytu v Panově Něchljudov zašel do domu a prohlížel a přebíral zbylé věci. V dolní zásuvce starého tetiččina prádelníku z červeného dřeva s bronzovými kruhy ve lvích hlavách našel mnoho dopisů, a mezi nimi fotografii se skupinou: Sofií Ivanovnou, Jekatěrinou Ivanovnou, jím samým jako studentem a Kaťuší — čistou, křepkou, svěží, krásnou. Ze všech věcí, jež byly v domě, vzal si Něchljudov jen dopisy a tento obrázek. Ostatní vše zanechal mlynáři, jenž prostřednictvím usměvavého správce koupil za desetinu ceny dům a všechen nábytek, jak tam stál a ležel.

Vzpomínaje nyní na pocit lítosti nad ztrátou majetku, který zakusil v Kuzminském, divil se, jak to bylo možné. Teď cítil jen radost osvobození a měl pocit něčeho nového, podobný tomu, jaký asi prožívá cestovatel, odkrývající nové země.