ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když vešel Něchljudov do domu, nalezl v kanceláři, změněné v ložnici, vysokou postel s prachovými peřinami, dvěma poduškami a křiklavě červenou, hedvábnou, drobným vzorkem vyšívanou, tuhou pokrývkou pro dvě postele — byla to patrně výbava správcové. Správce nabídl Něchljudovu zbytky oběda, ale když obdržel zápornou odpověď, omluvil se za špatné pohoštění i úpravu a odešel, zůstaviv Něchljudova o samotě.

Zamítavá odpověď mužíků Něchljudova nikterak nerozčilila. Naopak přes to, že tam, v Kuzminském, jeho návrh přijali a stále mu děkovali, kdežto zde jevili nedůvěru, ba skoro nepřátelství, cítil se šťastným a spokojeným. V kanceláři bylo dusno a nečisto. Něchljudov vyšel na dvůr a chtěl jíti do sadu, ale vzpomněl si na onu osudnou noc, na okno do čeledníku, nádvorní zápraží — a rázem mu bylo nepříjemno choditi po místech poskvrněných hříšnými vzpomínkami. Usedl opět na zápraží. Vdechoval do sebe silnou vůni březového listí, jež naplňovala vzduch, dlouho hleděl na tmící se sad a naslouchal mlýnu, slavíkům a ještě nějakému ptáku jednotvárně pištícímu v keři u samého zápraží. V okně u správce zhasli světlo, na východě, za kůlnou vzplanula záře vycházejícího měsíce, blýskavice stále jasněji ozařovala kvetoucí sad a zchátralý dům. Bylo slyšeti daleké hřmění a třetinu nebe zahalil černý mrak. Slavíci a ptáci umlkli. Z šumu vody ve mlýně ozývalo se kejhání hus a potom na vsi a na správcově dvoře začali zpívati ranní kohouti, kteří v horkých nocích, když se blíží bouře, zpívají obyčejně dříve. Říká se, že kohouti časným zpěvem prorokují veselou noc. Pro Něchljudova byla tato noc více než veselá. Byla to radostná, šťastná noc. Obrazivost obnovila před ním dojmy onoho šťastného léta, které zde ztrávil jako nevinný jinoch. Cítil se teď takovým, jakým byl nejen tehdy, ale ve všech nejlepších chvílích svého života. Nejen si vzpomněl, že takovým byl, ale vskutku se cítil takovým, jakým byl, když jako čtrnáctiletý chlapec modlil se k Bohu, aby mu zjevil pravdu, kdy plakal jako dítě na kolenou matky, louče se s ní a slibuje, že bude vždy dobrým a nikdy jí nezarmoutí, — cítil se opět tím hochem, který se kdysi s Nikolajem Irtěněvem umlouval, že budou v dobrém žití druh druhu pomáhati a snažiti se, aby učinili všechny lidi šťastnými.

Připomněl si, že ještě v Kuzminském přišlo na něj pokušení a že litoval domu, lesa, hospodářství i půdy. Teď se ptal sám sebe: „Lituješ toho?“ A skoro se až divil, že toho mohl litovati. Vzpomněl si na vše, co nyní viděl: na ženu s dětmi bez muže, jenž sedí ve vězení proto, že uřízl stromek v jeho, Něchljudovském lese, i na hroznou Matrenu, která měla za samozřejmé, že ženy jejího stavu jsou povinny oddávat se pánům; vzpomněl i na to, jak se chovala k dětem, jak je dopravovali do nalezince, na to nešťastné, stařecky se usmívající, podvýživou umírající dítě v karkulce; připomněl si i tu těhotnou slabou ženu, kterou nutili, aby na něj pracovala za to, že utýraná prací neuhlídala své hladové krávy, a hned nato si připomněl věznici, oholené hlavy, cely, protivný zápach, okovy a vedle toho — nesmyslný přepych svého panského života a zejména života v sídelních městech vůbec. Všechno to bylo teď jasné a nepochybné.

Světlý měsíc, skoro v úplňku, vystoupil nad kůlnu, po dvoře rozložily se černé stíny a na střeše zchátralého domu zaleskl se plech.

Ze sadu zahvízdal a zaklokotal umlklý slavík, jako by chtěl protestovat proti tomuto světlu.

Něchljudov vzpomněl, jak v Kuzminském přemýšlel o svém životě, jak řešil otázky o tom, co a jak bude dělati, jak se v nich zaplétal a nemohl je rozluštiti, ježto každá otázka měla spoustu možností. I teď si položil tyto otázky a užasl, jak vše bylo prosté. Prosté proto, že teď již nemyslil na to, co se s ním stane, ba ani ho to nezajímalo; myslil jen na to, co je povinen učiniti. A divná věc: čím je povinen sobě, nedovedl nikterak rozřešiti, ale co je povinen učiniti pro jiné, věděl určitě.

Teď věděl, že musí odevzdati půdu sedlákům, protože držeti půdu bylo nesvědomité. Věděl, že nesmí opustiti Kaťuši, že jí musí pomáhati, že musí býti připraven na vše, aby vykoupil svou vinu. Věděl, že musí prostudovati, rozebrati, objasniti si, pochopiti vše to, co se týče soudů a trestů, v nichž viděl něco, čeho jiní lidé nevidí. Co z toho všeho vzejde — nevěděl, ale věděl určitě, že první, druhé i třetí musí vykonati. A toto pevné předsevzetí jej těšilo.

Černý mrak zatáhl celou oblohu a nebyla to už daleká blýskavice, nýbrž blesky, které ozařovaly dvůr i zchátralý dům s polámaným zápražím. Hrom ozval se již nad hlavou. Všichni ptáci umlkli, ale zato zašelestily listy a vítr opřel se do verandy, na níž Něchljudov seděl, a rozcuchal mu vlasy. Spadla kapka, druhá, zabubnovaly na lopuchy, na plechovou střechu a všecek vzduch jasně vzplanul; vše utichlo a než se Něchljudov nadál, třesklo mu cosi strašně nad hlavou a rozletělo se po obloze.

Vešel do domu.

„Ano, ano,“ — myslil si, — „práci, kterou konáme svým životem, chápu, všechnu práci, všechen smysl této práce plně chápu, ale nemohu pochopiti, proč byly tetičky, proč Nikoleňka Irtěněv zemřel a já žiji. Proč byla Kaťuša? A mé poblouznění? Proč byla vojna? A celý můj potomní život? Vše to pochopiti, pochopiti všechnu práci Hospodáře — není v mé moci. Ale plniti Jeho vůli, napsanou v mém svědomí — jest v mé moci a já jsem si toho vědom. A konám-li ji, budu jistě spokojen.“

Déšť proměnil se v liják a stékal prudce se střech do kádě; blesky osvětlovaly řidčeji dvůr a dům. Něchljudov vrátil se do pokoje, svlékl se a ulehl do postele, ne bez strachu před štěnicemi, jejichž přítomnost dávaly tušiti špinavé tapety na stěnách.

„Ano, cítit se ne pánem, ale sluhou,“ — pomyslil si a potěšil se tou myšlenkou.

Jeho obavy se uskutečnily. Jakmile zhasl svíčku, hmyz jej ihned oblehl a štípal.

„Odevzdat půdu, odejet na Sibiř, — blechy, štěnice, nečistota… No což, musí-li to být — vydržím to.“ Ale při vší své vůli nemohl to vydržet, usedl u otevřeného okna a těšil se pohledem na vzdalující se mrak a na znovu se vyhoupnuvší měsíc.