Vzkříšení II

Něchljudov šel rychlým, stejným krokem s trestanci a třebaže byl lehce oděn, v lehkém svrchníku, bylo mu horko a hlavně dusno od prachu a nehybného žhavého vzduchu, stojícího v ulicích. Když ušel asi čtvrt versty, usedl do kočáru a jel napřed, ale v otevřeném voze uprostřed ulice bylo ještě dusněji. Chtěl přemýšleti o včerejším rozhovoru se švakrem; teď už ho ty myšlenky nerozčilovaly tak jako ráno. Zapudily je dojmy, zažité při odchodu trestanců z věznice a za celého průvodu. A hlavně, bylo únavné vedro. U plotu, ve stínu stromu, stáli s obnaženými hlavami dva mladí realisté před prodavačem zmrzliny. Jeden z nich si již pochutnával, olizuje kostěnou lžičku, druhý čekal na skleničku, naplněnou až po okraj něčím žlutým.

— Kde bych se tu mohl napíti? — zeptal se Něchljudov svého izvozčíka, pocítiv nepřekonatelnou touhu po osvěžení.

— Hned bude hospoda a dobrá, — řekl izvozčík a zatočiv za roh, zavezl Něchljudova k podjezdu s velikým štítem.

Tlustý hostinský v bluze stál u výčepu a číšníci, odění v kdysi bílé šaty, seděli za nepřítomnosti hostí u stolu. Zvědavě prohlíželi si nezvyklého hosta a nabídli mu své služby. Něchljudov požádal o sodovku a usedl dále od okna k malinkému stolku se špinavým ubrusem.

Za stolem, na němž stála láhev z bílého skla a čajový příbor, seděli dva lidé, utírali si s čela pot a něco si po sousedsku vykládali. Jeden byl černý a plešivý, s právě takovým věnečkem černých vlasů na zátylku, jako měl Ignatij Nikiforovič. Tento obraz připomněl Něchljudovu opět včerejší rozmluvu se švakrem a touhu spatřiti jej a sestru před odjezdem. „Sotva bych ale stihl vlak,“ — pomyslil si. — „Raději napíši dopis.“ Požádal o papír, obálku a známku a popíjeje čerstvou šumivou vodu, přemýšlel o tom, co napíše. Ale myšlenky se mu rozbíhaly a on nebyl s to něco vymyslit.

„Milá Natašo, nemohu odejet pod těžkým dojmem včerejší rozmluvy s Ignatijem Nikiforovičem…“ — začal. „Co dále? Prosit, aby mi odpustil to, co jsem včera říkal? Vždyť jsem řekl to, o čem jsem přesvědčen. Ještě si pomyslí, že se toho zříkám. A potom, to jeho zasahování do mých záležitostí… Ne, nemohu,“ — a opět pocítil nenávist k tomuto cizímu, sebevědomému, nepřístupnému člověku. Vsunul nedokončený list do kapsy, zaplatil, vyšel na ulici a odjel, aby dohonil transport.

Vedro se zdvojnásobilo. Stěny a kameny přímo vydechovaly horký vzduch. Zdálo se, že nohy se spálí o horkou dlažbu a Něchljudov vskutku cítil, jako by se spálil, když se dotkl holou rukou lakovaných postranic kočáru.

Kůň mdlým poklusem, cvakaje stejnoměrně podkovami o zaprášenou a hrbolatou dlažbu, vlekl se ulicemi; izvozčík stále podřimoval. Něchljudov seděl bez myšlenek a lhostejně hleděl před sebe. Na svahu ulice proti velikému domu stál malý zástup lidí a ozbrojený voják. Něchljudov zastavil izvozčíka.

— Co se tu děje? — zeptal se podomka.

— Trestanci se něco stalo.

Něchljudov sestoupil s kočáru a popošel k zástupu. Na hrbolatém dláždění u chodníku ležel se zvrácenou hlavou zavalitý, starší trestanec s ryšavou bradou, červenou tváří a rozplesklým nosem, v šedém plášti a podobných kalhotách. Ležel naznak s rozhozenýma pihovatýma rukama, dlaněmi dolů, hleděl do nebe ztrnulýma, krví podlitýma očima a v dlouhých přestávkách vzdychal, rovnoměrně zdvihaje vysokou, mohutnou hruď. Nad ním stál zachmuřený městský strážník, posluha, poštovní poslíček, kupecký mládenec, stará žena se slunečníkem a ostříhaný chlapec s prázdným košíkem.

— Zeslábli tam ve vězení, zeslábli a teď je vedou takovým peklem, — reptal mládenec, obraceje se k přistoupivšímu Něchljudovu.

— Ten jistě umře, — hovořila plačtivým hlasem žena se slunečníkem.

— Měla by se mu rozvázati košile, — poznamenal poštovní poslíček.

Strážník začal chvějícími se tlustými prsty neobratně rozvazovati tkaničky na žilnaté červené šíji. Byl patrně rozčilen a rozechvěn, ale přece jen pokládal za svou povinnost obrátiti se k divákům.

— Co tu chcete? Je tu beztak horko. Překážíte větru.

— Měl jej doktor prohlédnouti. Slabé mají nechat doma. Sotva živého jej vedli, — vykládal mládenec, chlubě se patrně znalostí předpisů.

Strážník rozvázal konečně tkaničky košile, vzpřímil se a ohlédl.

— Povídám, rozejděte se! To není vaše věc, co tu chcete? — řekl, obrátiv se k Něchljudovu, jako by se domáhal jeho souhlasu, ale když ho v jeho pohledu nenašel, pohlédl na strážného.

Strážný stál stranou, a prohlížeje si sešlapaný podpatek, tvářil se lhostejně k námaze strážníkově.

— Kdo by se měl starat, ten se nestará. Copak je to pořádek, mořit tak lidi?

— Trestanec je trestanec, ale také člověk, — ozvalo se z davu.

— Položte mu hlavu výše a dejte mu vody, — řekl Něchljudov.

— Pošli pro vodu, — zavolal strážník a uchopiv trestance pod paží, s namáháním táhl tělo poněkud výše.

— Jaké pak je tu divadlo? — ozval se náhle rázný velitelský hlas a k zástupu, shromážděnému kolem trestance, přiblížil se rychlými kroky policejní inspektor v neobyčejně čisté a lesklé bluze a ještě více se lesknoucích botách. — Rozejděte se! Nač tu stojíte? — zvolal na zástup, ač ještě nevěděl, proč se shromáždil.

Když popošel doprostřed a uviděl umírajícího trestance, kývl přisvědčivě hlavou, jako by byl právě to očekával, a obrátil se k strážníkovi:

— Jak se to stalo?

Strážník hlásil, že šel transport a tento trestanec náhle klesl; velitel transportu nařídil, aby ho tu nechali.

— Co dělat? Musíme ho dopravit na komisařství. Drožku!

— Podomek pro ni běžel, — řekl strážník, přikládaje ruku k čapce.

Mládenec začal cosi vykládati o vedru…

— Co je ti po tom? Jdi si svou cestou, — řekl inspektor a tak se na něj přísně podíval, že mládenec ihned umlkl.

— Mělo by se mu dáti trochu vody, — řekl Něchljudov.

Inspektor se podíval přísně i na Něchljudova, ale neodpověděl. Když podomek přinesl džbán s vodou, poručil strážníkovi, aby jej podali trestanci. Strážník nadzdvihl skleslou hlavu a pokoušel se nalíti vody do úst, ale trestanec jí nepřijal; voda vylila se mu na bradu, smáčejíc na prsou kamizolu i konopnou košili.

— Vylej mu ji na hlavu! — poručil inspektor.

Strážník sňal placatou trestaneckou čapku a vylil mu všechnu vodu na rezavé kudrnaté vlasy i na oholenou část lebky.

Trestancovy oči polekaně se rozevřely, ale jeho stav se nezměnil. Po zaprášené tváři tekly mu špinavé potůčky, ale ústa stále stejnoměrně oddychovala a všecko jeho tělo se chvělo.

— A čí je tato? Vezměte ji, — obrátil se inspektor k strážníkovi, ukazuje na drožku, s níž přijel Něchljudov. — Pojď sem! Hej, ty!

— Jsem zadán, — řekl zamračeně drožkář, nezdvihaje očí.

— To je moje drožka, — řekl Něchljudov, — ale vezměte si ji. Já zaplatím, — dodal, obraceje se k drožkáři.

— Tak nač čekáte, — zvolal inspektor. — Chopte se ho!

Strážník, podomek a strážný zdvihli umírajícího, donesli jej ke kočáru a posadili na sedadlo. Ale trestanec se sám nemohl udržeti; hlava mu klesala dozadu a celé tělo sjíždělo se sedadla.

— Položte ho! — poručil inspektor.

— Nestarejte se, vaše blahorodí, já ho tam i tak dovezu, — řekl strážník a posadil se těsně vedle umírajícího na sedadlo, objav ho silnou pravou rukou pod ramenem.

Strážný zdvihl trestancovy nohy ve střevících bez punčoch, srovnal je a umístil pod kozlík.

Inspektor se ohlédl a uviděv na dlažbě placatou trestancovu čapku, zdvihl ji a nasadil na zvrácenou mokrou hlavu.

— Kupředu! — poručil.

Drožkář se hněvivě ohlédl, zavrtěl hlavou a provázen strážným, jel krokem zpět k policejní budově. Strážník, sedící vedle trestance, ustavičně zachycoval klesající tělo, jehož hlava klátila sebou na všecky strany. Strážný šel vedle a přidržoval trestancovy nohy. Něchljudov šel za nimi.