ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Mužem, na němž záleželo, aby byl zmírněn osud uvězněných v Petrohradě, byl starý generál z německých baronů, ozdobený spoustou řádů — kterých kromě bílého kříže v dírce nenosil, — zasloužilý, ale, jak se o něm povídalo, na rozumu trochu sešlý. Sloužil na Kavkaze, kde obdržel onen bílý kříž (jímž zvlášť se pyšnil) za to, že pod jeho velením ruští mužíci, ozbrojení puškami s bodáky, zabili tehdy více než tisíc lidí bránících svou svobodu, domy a rodiny. Potom sloužil v Polsce, kde rovněž nutil ruské sedláky páchati mnoho zločinů a za to obdržel nové řády a nové ozdoby na uniformu; potom byl ještě kdesi a teď jako sešlý stařec zaujímal dobré postavení, které mu skýtalo pěkný byt, plat a velkou úctu. Plnil přesně předpisy vyšších představených a na tom si nejvíce zakládal. Připisoval jim zvláštní význam a domníval se, že všechno na světě lze změniti, jenom ne tyto předpisy.

Povinností jeho bylo, aby věznil v kasematách politické zločince a zločinky. Věznil je tak, že polovina během desíti let hynula šílenstvím nebo souchotinami nebo sebevraždou: jeden se usmrtil hladem, jiný si přeřezal žíly sklem, jiný se oběsil, jiný upálil.

Starý generál o všem tom věděl, všechno to dělo se před jeho očima, ale všechny ty případy nedotkly se jeho svědomí právě tak, jako se ho nedotkla neštěstí zaviněná povodní, bouřkou atp.

K případům těm docházelo proto, že byly plněny vyšší předpisy, vydané ve jménu panovníkově. Předpisy ty bylo nevyhnutelně nutno vyplniti a proto bylo zcela zbytečné přemýšleti o jejich následcích. Starý generál se ani neopovažoval přemýšleti o takových věcech, pokládaje za svou vlasteneckou a vojenskou povinnost nepřemýšleti o tom, aby snad neochabl ve vykonávání těchto, podle jeho mínění, velmi odpovědných povinností. Jednou týdně podle předpisu obešel všechny kasematy a vyptával se vězňů, nemají-li nějakých přání. Vězňové obraceli se k němu s rozličnými prosbami. Klidně je vyslechl, slovíčka nepromluvil a nikdy ničeho nevyplnil, poněvadž žádná prosba neodpovídala zákonným předpisům.

V tom okamžiku, kdy Něchljudov přijížděl k bytu starého generála, zvonky na věži zacinkaly vysokými tóny: „Když slaven Bůh,“ a odbily dvě hodiny.

Při zvuku zvonků Něchljudov bezděky vzpomněl si na to, co četl v zápiscích děkabristů, jak působí tato sladká hudba, každou hodinu se opakující, na duši lidí věčně uvězněných.

Když Něchljudov přijel k podjezdu generálova domu, seděl starý generál v temném přijímacím pokoji s mladým člověkem, umělcem, bratrem jednoho ze svých podřízených, za vykládaným stolkem a točil miskou po listu papíru. Tenké, vlažné, slabé umělcovy prsty byly vloženy mezi hrubé, vrásčité a neohebné prsty starého generála a tyto spojené ruce pohybovaly obrácenou čajovou miskou po listu papíru, na němž byla nakreslena všechna písmena abecedy. Miska odpovídala na generálovu otázku, jak budou duchové poznávati jeden druhého po smrti.

V tom okamžiku, kdy jeden z vojenských sluhů, zastávající službu komorníka, vešel s navštívenkou Něchljudova, hovořil prostřednictvím misky duch Jeanne d’Arc. Duch Jeanne d’Arc vyřkl již podle písmen slova: „budou poznávati jeden druhého,“ a to bylo také zapsáno. Když vešel sluha, miska se zastavila nejprve na p, potom na o, potom na s, a došedši k v, zastavila se na tomto písmeni a začala sebou zmítati. Zmítala sebou proto, že následující písmeno podle mínění generálova mělo býti é, t. j. Jeanne d’Arc měla podle jeho mínění říci, že duchové budou poznávati jeden druhého po svém očištění od všeho pozemského nebo něco podobného a proto následující písmeno musilo zníti é; umělec však myslil, že následující písmeno bude i, že duchové budou poznávati jeden druhého po svitu, který bude vycházeti z jejich éterických těl. Generál schmuřil své husté šedé brvy, upiatě hleděl na ruce a předstíraje, jako by miska se sama pohybovala, táhl ji k é. Mladý, bezkrevný umělec řídkých, za uši sčesaných vlasů hleděl svýma neživotnýma modrýma očima do temného kouta přijímacího pokoje a nervosně pohybuje rty, táhl misku k i. Generál se zamračil, že ho vytrhují ze zaměstnání, vzal po chvilce mlčení lístek, nasadil si skřipec a hekaje bolestí v kříži, vstal v celé své výšce a pomnul si ztuhlé prsty.

— Uveď do kabinetu.

— Dovolte, Vaše Excelence, abych sám dokončil, — řekl umělec, vstávaje. — Cítím přítomnost.

— Dobrá, ukončete, — řekl přísně generál a zamířil velkými kroky svých rovných nohou, ráznou, odměřenou chůzí do kabinetu.

— Těší mne, že vás vidím, — pronesl generál hrubým hlasem k Něchljudovu zdvořilá slova, ukazuje mu na křeslo u psacího stolu. — Jste již dávno v Petrohradě?

Něchljudov řekl, že přijel nedávno.

— Kněžna, vaše matka, je zdráva?

— Matka již zemřela.

— Promiňte, velice jsem litoval. Říkal mně syn, že vás potkal.

Syn generálův dělal právě takovou kariéru jako otec; vychodiv vojenskou akademii, sloužil ve výzvědném oddělení a byl velmi hrdý na práce, které mu byly svěřeny. Jeho zaměstnáním bylo přijímati zprávy tajných policistů.

— Ano, ano, s vaším tatínkem jsem sloužil. Byli jsme přátelé, kamarádi. A co vy, sloužíte?

— Ne, nesloužím.

Generál pochýlil hlavu, jako by toho neschvaloval.

— Mám k vám prosbu, generále, — řekl Něchljudov.

— Těší mne, — pronesl generál táhlým hlasem. — V čem vám mohu prospěti?

— Bude-li moje prosba nemístna, promiňte mi, prosím, ale musím ji rozhodně přednésti.

— Oč jde?

— U vás je vězněn jistý Gurkevič. Jeho matka prosí, aby jej směla navštíviti nebo aspoň mu mohla poslati knihy.

Generál nedal najevo ani spokojenost ani nespokojenost při slovech Něchljudova, nýbrž skloniv hlavu, přimhouřil oči, jako by uvažoval. Ve skutečnosti však vůbec neuvažoval, ba ani se nezajímal Něchljudovovou prosbou, věda velmi dobře, že odpoví podle zákona. Prostě duševně odpočíval, nepřemýšleje o ničem.

— Vidíte-li, na mně to nezávisí, — řekl, odpočinuv si trochu. — O návštěvách je Nejvyšší výnos a co je tam dovoleno, to se dovoluje. Co se týče knih, máme u nás knihovnu a dávají jim knihy, které jsou dovoleny.

— Ano, ale on potřebuje vědeckých knih: chce studovati.

— Nevěřte tomu, — generál chvíli pomlčel. — To není pro studium. To jen tak, aby někoho obtěžoval.

— Ó, nikoliv, vždyť přece nutno nějak zaplniti čas v jejich těžkém postavení, — řekl Něchljudov.

— Oni si stále stěžují, — namítal generál. — Vždyť my je známe…

Mluvil o nich vůbec jako o nějaké zvláštní nedobré třídě lidí.

— A jim se poskytuje tolik pohodlí, že zřídka kde je naleznete ve vězení, — pokračoval generál.

A jako by to chtěl dokázati, popisoval podrobně všechno pohodlí, skýtané uvězněným, jako kdyby hlavním účelem této instituce bylo obstarati uvězněným osobám jen příjemné obývání.

— Pravda, dříve to bylo dosti surové, ale nyní se tam mají překrásně. Jedí tři jídla a při tom vždy jedno maso — sekanou nebo kotlety. V neděli mají ještě čtvrté jídlo: moučník. Tak co, dej Bůh, aby každý ruský člověk tak mohl jísti.

Generál, jako všichni staří lidé, v proudu své hovornosti povídal to, co již mnohokrát opakoval na důkaz náročnosti a nevděčnosti vězňů.

— Knihy dostávají jednak náboženské, jednak staré časopisy. Máme tam knihovnu vhodných knih. Jenže oni málo čtou. S počátku jako by měli zájem, ale potom už zůstávají nové knihy od poloviny nerozřezané a ve starých neobrátí ani stránky. Udělali jsme dokonce zkoušku, — řekl se stařeckým úsměvem generál, — schválně jsme vložili do knihy bankovku. Zůstala tam netknuta. Ani psáti se jim nebrání, — pokračoval generál. — Dostanou břidlicovou tabulku a kamínek, takže si mohou psáti pro ukrácení dlouhé chvíle. Tabulku mohou utříti a opět psáti. A také nepíší! Ne, oni se tam velmi brzy cítí spokojeni. S počátku se sice trochu rozčilují, ale potom dokonce tloustnou a jsou velice tiší, — vypravoval generál, netuše hrozného významu svých slov.

Něchljudov naslouchal jeho stařeckému chraplavému hlasu, hleděl na jeho ztuhlé údy, na uhaslé oči pod šedými brvami, na oholenou stařeckou čelist, podepřenou vojenským límečkem, na bílý, pyšný kříž, který dostal za zvlášť krutá a četná ubití, a chápal, že činiti námitky, vysvětlovati mu význam jeho slov je marné. Ale přece jen se přemohl a dotkl se ještě druhého případu, trestanky Šustovové, o níž právě dostal zprávu, že bylo nařízeno ji propustiti.

— Šustovová? Šustovová… Neznám všech podle jména. Vždyť je jich tam mnoho, — řekl generál, jako by jim vyčítal, že je jich tam tolik. Potom zazvonil a nařídil, aby zavolali zapisovatele.

Zatím co šli pro zapisovatele, přemlouval Něchljudova, aby vstoupil do vojska, že šlechetní, poctiví lidé (počítal k nim patrně i sebe) jsou zvláště potřební caru… a vlasti. To dodal patrně jen jako ozdobu řeči.

— Hle, já jsem již stár, a přece sloužím, pokud mi síly stačí.

Vstoupil zapisovatel, suchý, vychrtlý člověk s neklidnýma, chytrýma očima a oznámil, že Šustovová je vězněna na jakémsi zvláštním fortifikačním místě a že žádné listiny o ní nedošly.

— Jakmile dojdou, ihned ji propustíme. My jich zbytečně nedržíme, neceníme si nějak zvlášť jejich přítomnosti, — řekl generál, pokusiv se opět o veselý úsměv, čímž se jeho stará tvář ještě více zkřivila.

Něchljudov vstal přemáhaje se, aby neprojevil smíšeného pocitu odporu a lítosti, jímž byl naplněn vůči tomuto hroznému starci. A stařec se domníval, že také nesmí býti příliš přísným k lehkomyslnému a bludnému synu svého kamaráda a že ho nesmí nechati bez poučení.

— Sbohem, můj milý, — pokračoval, — nehněvejte se na mne, ale říkám to z lásky k vám. Nestýkejte se s lidmi, kteří se u nás zdržují. Nevinni nebývají. A jsou to lidé vesměs velice nemravní. My už je známe, — řekl tónem nepřipouštějícím nejmenší pochybnosti.

A sám skutečně o tom nepochyboval, ne snad proto, že tomu tak opravdu bylo, ale proto, že kdyby tomu tak nebylo, byl by nucen doznati, že není úctyhodným hrdinou, čestně uzavírajícím svůj dobrý život, ale ničemou, jenž prodal a ještě na stará kolena stále prodává svoje svědomí.

— A nejlépe, vstupte do vojska. Car potřebuje poctivých lidí… a vlast též, — dodal. — No, což kdybych já a všichni ostatní, tak jako vy, nesloužili? Kdo by tu zůstal? My takhle odsuzovat jen pořádky, ale sami nechceme vládě pomáhat!

Něchljudov ztěžka povzdechl, hluboko se uklonil, stiskl vlídně podanou velikou kostnatou ruku a vyšel z komnaty.

Generál zakýval smutně hlavou, přejel si rukou kříž a zamířil opět do přijímacího pokoje, kde ho očekával umělec, který už zatím zapsal celou odpověď ducha Jeanne d’Arc. Generál nasadil si skřipec a četl: „budou poznávati jeden druhého po svitu vycházejícím z éterických těl.“

— Vida! — řekl pochvalně, zakryv oči. — Ale jak se poznají, bude-li svit u všech stejný? — zeptal se a opět zkříživ prsty s umělcem, usedl za stolek…

Drožkář Něchljudova vyjel ze vrat.

— Ach, je tu nuda, milostpane, — řekl, obraceje se k Něchljudovu. — Už jsem si povídal, že nebudu na vás čekat.

— Ano, nuda, — souhlasil Něchljudov, vdechl plnou hrudí a zahleděl se s uspokojením na šedá oblaka, plující po nebi, a na lesklé brázdy na Něvě, zanechávané loďkami a parníky.