ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Po návratu domů našel Něchljudov na svém stole lístek od sestry a ihned jel k ní. Bylo to večer. Ignatij Nikiforovič odpočíval v druhém pokoji a Natalie uvítala bratra sama. Byla v černých, hedvábných, v pase stažených šatech s červenou stužkou na prsou; černé vlasy měla podloženy a moderně načesány. Zřejmě snažila se udržeti mladší k vůli stejně starému muži. Uviděvši bratra, seskočila s pohovky a rychlým krokem, šustíc hedvábnou sukní, šla mu vstříc. Políbili se a s úsměvem se zadívali druh na druha. Ona tajemná, slovy nevyjadřitelná, mnohovýznamná výměna pohledů, v níž bylo všecko pravdivé, se vykonala a nyní počala výměna slov, v níž už nebylo té pravdy. Neviděli se od smrti matčiny.

— Ty jsi zesílila a omládla, — řekl Něchljudov.

Usmála se spokojeně.

— Ale ty jsi zhubeněl.

— No, co dělá Ignatij Nikiforovič? — zeptal se Něchljudov.

— Odpočívá. Nespal v noci.

Mnoho bylo třeba si pověděti, ale slova tak neučinila a pohledy dosvědčily, že to, co by bylo třeba vyznati, nebylo řečeno.

— Byla jsem u tebe.

— Ano, vím.

— Odstěhoval jsem se z domu. Je mi to tam veliké, opuštěné, nudné. A nic mi z toho není potřeba, vezmi si tudíž všechno, to jest nábytek — všechny věci.

— Ano, říkala mi o tom Agrafena Petrovna. Byla jsem tam. Velice jsem ti povděčna. Ale…

V tom okamžiku přinesl lokaj stříbrný čajový příbor. Natalie Ivanovna přesedla na křeslo proti stolku a mlčky nasypala čaje. Něchljudov mlčel.

— Nu tak, Dimitriji, — vím vše, — rozhodně řekla Nataša, pohleděvši na něj.

— No, jsem velice rád, že to víš.

— Ale což můžeš doufat, že ji napravíš po takovém životě? — řekla Natalie Ivanovna.

Seděl zpříma, neopíraje se, na malinké stoličce, pozorně naslouchal sestře a snažil se jí dobře porozuměti a dobře odpověděti. Nálada, již v něm vyvolalo poslední setkání s Maslovou, stále ještě naplňovala jeho duši klidnou radostí a blahovůlí ke všem lidem.

— Nechci napravovati ji, nýbrž sebe, — odpověděl.

Natalie Ivanovna povzdechla.

— Jsou jiné prostředky, kromě ženitby.

— A já si myslím, že ta je lepší; budu zaveden tak do toho světa, kde mohu býti užitečným.

— Nemyslím, — řekla Natalie Ivanovna, — že bys mohl býti šťastným.

— Nejde o mé štěstí.

— To je pravda, ale ona, má-li srdce, nemůže býti šťastna… nemůže si toho ani přáti.

— Také si toho nepřeje…

— Já chápu, ale život…

— Co život?

— Žádá něco jiného.

— Ničeho nežádá, kromě toho, abychom dělali, co se patří, — řekl Něchljudov, hledě na její krásnou tvář, třebaže již kolem rtů a očí se ukazovaly vrásky.

— Nechápu, — řekla s povzdechem.

„Ubohá, milá! Jak se tak mohla změniti!“ — pomyslil si Něchljudov, připomínaje si Natašu takovou, jakou byla za svobodna. Ovládla jej něžnost k ní, z nesčíslných dětských vzpomínek setkaná.

V tom okamžiku vstoupil do komnaty s úsměvem, měkkým, lehkým krokem, s vypiatou širokou hrudí Ignatij Nikiforovič, drže jako vždy vysoko hlavu a blýskaje brýlemi, lysinou a černou bradou.

— Vítejte, vítejte, — řekl s patrným nepřirozeným přízvukem. (Přes to, že v první době po sňatku chtěli si oba švakři zvyknouti na tykání, zůstali při „vy“.)

Stiskl druh druhu ruku a Ignatij Nikiforovič usedl do křesla.

— Nepřekážím vašemu rozhovoru?

— Nikoliv, neskrývám před žádným to, co povídám, ani to, co dělám.

Jakmile Něchljudov spatřil jeho tvář, uviděl ty jeho ruce porostlé chloupky, uslyšel ten protektorský, sebevědomý tón, rázem byla jeho mírná nálada tatam.

— Ano, právě jsme hovořili o jeho záměru, — řekla Natalie Ivanovna. — Mám ti nalíti? — dodala chopivši se čajníku.

— Ano, prosím. O jakém vlastně záměru?

— Odejet do Sibiře s četou trestanců s tou ženou, vůči niž jsem se tak provinil, — řekl Něchljudov.

— Slyšel jsem, že nejde jen o vyprovázení, ale dokonce o něco více.

— Ano, o ženění, bude-li ovšem ona chtít.

— Hleďme! Ale není-li vám to nepříjemno, vysvětlete mi vaše pohnutky. Nechápu jich.

— Pohnutky jsou ty, že ta žena… že první krok na cestě k špatnému životu… — Něchljudov rozzlobil se sám na sebe, že nenacházel vhodných slov. — Pohnutky jsou ty, že vinen jsem já, ale potrestána byla ona.

— Je-li potrestána, není tedy také patrně bez viny.

— Je úplně nevinna.

A Něchljudov se zbytečným vzrušením vypravoval celý případ.

— No, to je ale opominutí předsedy a z toho nepromyšlená odpověď porotců. A pro tyto případy je senát.

— Senát zamítl žádost.

— Když ji zamítl, jistě nebylo dostatečných důvodů pro zrušení rozsudku, — řekl Ignatij Nikiforovič, patrně sdíleje všeobecný názor, že pravda je produktem soudního líčení. — Senát nemůže posuzovati případ sám. Chybil-li skutečně soud, nutno podati prosbu k Jeho Veličenstvu.

— Je podána, ale není žádné naděje na úspěch. Bude učiněn dotaz v ministerstvu, ministerstvo zeptá se senátu a senát bude opakovati své rozhodnutí. A jako obyčejně nevinný bude potrestán.

— Za prvé, ministerstvo nebude se dotazovati senátu, — řekl Ignatij Nikiforovič se shovívavým úsměvem, — ale vyžádá si původní spisy od soudu, a najde-li chybu, vydá také v tom smyslu výnos. Za druhé, nevinní nikdy nebývají potrestáni, snad jen výjimečně a v nejřidších případech. Ale trestají se vinníci, — odpovídal bez spěchu, se samolibým úsměvem Ignatij Nikiforovič.

— Já jsem se zase přesvědčil o opaku, — pronesl Něchljudov s nedobrým citem ke švakrovi, — přesvědčil jsem se, že více než polovina lidí, odsouzených soudci, je nevinna.

— Jak to?

— Jsou nevinni prostě v pravém toho slova smyslu, jako je nevinna ta žena otrávením, jako je nevinnen sedlák, jehož jsem tam poznal, vraždou, které nespáchal, jako je tam nevinna matka a syn žhářstvím, jehož se dopustil sám majitel a pro něž div že nebyli odsouzeni.

— Ano, je pravda, vždy byly a budou soudní přehmaty. Lidské zřízení nemůže býti dokonalé.

— A potom, ohromný počet je nevinných proto, že ti lidé, byvše vychováni v jistém prostředí, nepokládají skutky, jež spáchali, za přečiny.

— Dovolte, to je nespravedlivé; každý zloděj ví, že krádež není správná, že krásti nemá, že krásti je nemravné, — řekl Ignatij Nikiforovič s klidným, sebevědomým, stále trochu pohrdavým úsměvem, který nejvíc dráždil Něchljudova.

— Nikoliv, neví. Říkají mu: nekraď, ale on ví a vidí, že továrníci snižují jeho mzdu a kradou jeho práci, že vláda se všemi svými úředníky okrádá ho ustavičně v podobě daní…

— To už je anarchismus, — klidně definoval Ignatij Nikiforovič slova svého švakra.

— Já nevím, co to je, já jen říkám, jak to je, — pokračoval Něchljudov. — On ví, že vláda ho okrádá. Ví, že my, majitelé půdy, okradli jsme ho už dávno, poněvadž vládneme půdou, která má býti společným majetkem, a potom, když s této ukradené půdy sebéře klestí na zatopení, vsazujeme jej do vězení a chceme ho přesvědčiti, že je zloděj. Vždyť on ví, že není pravým zlodějem, nýbrž ten, který mu ukradl půdu, a že každé zabrání toho, co mu bylo ukradeno, je jeho povinností vzhledem k rodině.

— Nechápu, a jestliže chápu, pak nesouhlasím. Půda nemůže býti vlastnictvím jednotlivce, — začal Ignatij Nikiforovič s plným a klidným přesvědčením, že Něchljudov je socialista, a že požadavky socialismu směřují k tomu, aby všechna půda byla rozdělena na stejné díly a že takové dělení je velmi hloupé a on je lehce může vyvrátiti, — a rozdělíte-li ji dnes na stejné díly, hned zítra zase přejde do rukou pracovitějších a způsobilejších.

— Nikdo ani nepomýšlí děliti půdu na stejné díly. Půda nesmí býti majetkem nikoho, nesmí býti předmětem koupě, ani prodeje nebo půjčky.

— Právo na majetek je člověku vrozeno. Bez práva na soukromý majetek nebude žádného zájmu pro vzdělávání půdy. Zničte právo na soukromý majetek a vrátíme se do období divošství, — autoritativně pronesl Ignatij Nikiforovič. Opakoval obyčejný argument ve prospěch práva na vlastnictví, který se považuje za nevyvratitelný a zakládá se na tom, že touha po vlastnictví půdy je příznakem nutnosti vlastnictví.

— Naopak, jen v těch dobách nebude ležeti půda ladem, jako nyní, kdy majitelé půdy, jako psi na seně, nepřipouštějí k půdě těch, kteří by jí dovedli využíti, a sami při tom ji vykořistit neumějí.

— Poslyšte, Dimitriji Ivanoviči, vždyť je to úplný nesmysl! Což je možno v naší době zrušiti vlastnictví půdy? Vím, že odpovíte mi své staré „ano, ano.“ Ale dovolte, abych vám řekl přímo… — Ignatij Nikiforovič zbledl a hlas se mu zachvěl; patrně ho tato otázka ťala do živého. — Radil bych vám, abyste si dobře rozmyslil tuto otázku, než přistoupíte k jejímu provedení.

— Mluvíte o mých osobních záležitostech?

— Ano. Myslím, že my všichni zaujímáme jisté postavení a jsme povinni nésti ty povinnosti, které z tohoto postavení plynou, a zachovávati ty životní podmínky, ve kterých jsme se zrodili, které jsme zdědili a jsme povinni odevzdati svým potomkům.

— Pokládám za svou povinnost…

— Dovolte, — pokračoval Ignatij Nikiforovič, nenechávaje se přerušiti. — Nemluvím o sobě a svých dětech. Budoucnost mých dětí je zabezpečena a vydělám tolik, že nemám — a myslím, že i děti nebudou míti — bídu a proto můj protest proti vašim činům, dovolte, abych řekl, nedosti promyšleným, neplyne z osobních zájmů, nýbrž já zásadně s vámi nemohu souhlasiti. A radím vám: přemýšlejte více, čtěte…

— No, to už přenechte mně, abych rozhodl, jak mám jednat a co mám číst a co ne, — řekl pobledlý Něchljudov. Pocítil, že mu stydnou ruce a že se již neovládá. Umlkl a pil čaj.