Vzkříšení II

Advokát přijal Něchljudova okamžitě a rozhovořil se hned o záležitosti Meňšových. Spisy, týkající se jejich případu, už pročetl a byl pobouřen neoprávněností obvinění.

— Něco takového dovede rozčilit, — řekl advokát. — Je velmi pravděpodobné, že si podpálil sám majitel, aby získal pojistné, ale jde hlavně o to, že vina Meňšových není nikterak dokázána. Důkazy nejsou žádné. Je to nepochopitelná zaujatost vyšetřujícího soudce a nedbalost náměstka státního zástupce. Kdyby se přelíčení nekonalo před krajským soudem, nýbrž zde, pak ručím za úspěch a nechci žádného honoráře. No a ta druhá věc — prosba k Jeho Veličenstvu za Feodosii Birjukovovou je — napsána; pojedete-li do Petrohradu, vezměte ji ssebou, podejte sám a poproste, kde se dá. Jinak budou konati šetření a nebude z toho nic. Snažte se jen dostati se k vlivným osobám v komisi pro doporučení proseb. Tak to je, prosím, vše?

— Ne, tuhle mně ještě píší…

— Vy, jak vidím, stal jste se nálevkou, hrdélkem, kterým se vylévají všechny žaloby z vězení, — řekl advokát s úsměvem. — Je toho už mnoho, nad vaše síly.

— Ó ne, je to docela zvláštní věc, — řekl Něchljudov a vypravoval krátce celý případ.

Na vsi jistý gramotný sedlák četl evangelium a vykládal je svým druhům. Duchovenstvo to pokládalo za přestupek. Udali jej. Vyšetřující soudce vyslýchal, náměstek státního zástupce sestavil žalobu a… soudní dvůr uznal sedláka vinným.

— To je přece něco hrozného, — řekl Něchljudov. — Není-liž pravda?

— Čemu se tu divíte?

— Všemu. Dovedu ještě pochopit úředníka, jemuž se něco poručí, ale náměstek státního zástupce, který sestavoval žalobu, vždyť to je člověk vzdělaný…

— To je právě to; jsme zvyklí předpokládati, že státní žalobci a vůbec celý soudcovský stav — jsou nějací noví liberální lidé. Kdysi opravdu byli takoví, ale teď je to něco zcela jiného. Teď jsou to úředníci, kteří se starají jen o dvacátý den v měsíci.^[3] Dostane služné, potřebuje více a tím končí už všechny jeho zásady. Obžaluje, soudí i odsoudí, koho chcete…

— A což jsou opravdu zákony, které odsuzují člověka do vyhnanství za to, že se svými přáteli čte evangelium?

— Ano, lze jej odsouditi, a to nejen do vyhnanství do míst nepříliš vzdálených, ale i k nuceným pracím, je-li dokázáno, že se při tom opovážil vykládati je druhým jinak, než je nařízeno, a tak rušiti výklad církevní. Tupí-li někdo veřejně pravoslavnou církev — podle paragrafu trestního zákoníka — trestá se nucenou prací.

— Je to možné?

— Vždyť vám to povídám, — řekl advokát. — Ostatně vždycky říkám našim pánům soudním úředníkům, — pokračoval advokát, — že se nemohu na ně podívati bez vděčnosti, protože já, vy a všichni my děkujeme jen jejich dobrotě, že nesedíme ve vězení. Zbaviti někoho z nás osobních práv a poslati na místo třeba nepříliš vzdálené — to je to nejlehčí.

— Jestliže tedy všecko závisí na libovůli státního zástupce a osob, majících právo užíti nebo neužíti zákona, k čemu je potom soud?

Advokát se vesele zasmál.

— Hleďme, jaké otázky vás zajímají! To už je ale, baťuško, filosofie. Ale můžeme si třebas i o tom pohovořit. Přijeďte v sobotu. Najdete u mne učence, spisovatele, umělce. Potom si pohovoříme o všech možných společenských otázkách, — řekl advokát, pronášeje s ironickým pathosem slova: „společenské otázky“. — Moji ženu znáte? Přijeďte.

Smích, jímž odpověděl advokát na Něchljudovovu poznámku, že soud nemá významu, mohou-li soudcové podle své libovůle užíti nebo neužíti zákona, a intonace, s jakou pronesl slova „filosofie“ a „společenské otázky“, ukázaly Něchljudovu, jak zcela odlišně hledí na tyto věci on a advokát a pravděpodobně i druzí advokáti. A jako byl dnes cizí dřívějším svým přátelům druhu Šenbokova, tak ještě mnohem cizejším byl advokátovi a jeho kruhům.