ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Město překvapilo Něchljudova tentokráte zvláštním a docela novým způsobem při příjezdu. Přijel z nádraží večer, když už byly rozžehnuty svítilny. Všechny komnaty páchly ještě naftalinem a Agrafena Petrovna s Kornějem byli utýraní a nespokojení, ba dokonce se i povadili při úklidu věcí, jež, jak se zdálo, byly jen k tomu, aby se rozvěšovaly, sušily a zase schovávaly. Něchljudovova komnata nebyla sice zaujata, ale nebyla uklizena a pro kufry byl k ní těžký přístup. Bylo vidět, že příjezd Něchljudova překáží pracím, které jakousi podivuhodnou setrvačností děly se v tomto domě. Všechno to zdálo se Něchljudovu pro svou zřejmou bezúčelnost, jíž i on se kdysi účastnil, po dojmech bídy na vesnici, tak nepříjemným, že rozhodl se přestěhovati se hned druhého dne do hotelu a nechati Agrafenu Petrovnu, aby vše uspořádala podle svého vkusu, dokud nepřijede sestra, která konečně rozhodne, co se stane se vším tím, co bylo v domě.

Něchljudov vyšel po ránu z domu, vybral si nedaleko věznice ve velmi skromném a dosti špinavém hotelu dvě místnosti, a nařídiv, aby mu sem dopravili z domu věci, šel k advokátovi.

Venku bylo zima. Po bouřích a deštích zavládla chladna, jaká obyčejně bývají na jaře. Bylo tak chladno a vanul tak pronikavý vítr, že Něchljudovu bylo v lehkém svrchníku zima. Zrychloval stále krok, aby se zahřál.

Na mysli mu tanuli vesničané: ženy, děti, starci, jichž sešlost a bídu jakoby teď po prvé uviděl, a zejména to usměvavé dítě-stařeček, hrabající nožkama bez lýtek, — a bezděky srovnával vesničany s tím, co bylo ve městě. Jda podle řeznických a rybných krámků a oděvných domů, byl překvapen — jako by to po prvé viděl — vypasenosti ohromného počtu čistých a tlustých prodavačů, jimž podobných na vsi není. Tito lidé byli patrně přesvědčeni, že jejich snaha oklamati lidi špatným zbožím není nějakým prázdným zaměstnáním, nýbrž naopak velmi užitečným. Stejně tak spokojeně vyhlíželi i kočí ohromných zad, s knoflíčky na kabátech, vrátní v čapkách pošitých prýmky, nakadeřené služky v zástěrkách a zejména lichačové,^[2] drožkáři s vyholenými zátylky, sedící pohodlně na svých kočárcích a pohrdavě i ledabyle hledící na mimojdoucí. Ve všech těchto lidech viděl teď bezděky lidi z vesnice, kteří byli zbaveni půdy a tím zahnáni do města. Jedni z nich dovedli využíti městských poměrů, vyrovnali se pánům a těšili se ze svého postavení; druzí octli se ve městě ještě v horších poměrech a trpěli ještě větší nouzí než na vsi. Ubohými zdáli se Něchljudovu ševci, které viděl pracovati u okna jakéhosi sklepa; nebo hubené, bledé, nuzně oděné pradleny, máchající suchýma, nahýma rukama u otevřených oken, z nichž se valila mýdlová pára, nebo i ti dva natěrači, které Něchljudov potkal, v zástěrách a v starých střevících naboso, od hlavy do paty zamazaní barvami. V slabých, opálených, žilnatých rukou s vykasanými rukávy nesli bečku barvy a ustavičně se hádali. Tváře měli utýrané a hněvivé. Podobně se tvářili i zaprášení, začernění povozníci, poskakující na rozvorách. Stejně tak vypadali otrhaní, v tváři odulí muži i ženy s dětmi, stojící na nárožích ulic a prosící o almužnu. Podobné tváře bylo viděti i v otevřených oknech hostince, kolem něhož Něchljudov jel. U špinavých, lahvemi a čajovým souborem obtížených stolků, mezi nimiž klátivě pobíhali bílí číšníci, seděli zpocení, zrudlí lidé s odulými tvářemi a křičeli a zpívali. Jeden seděl u okna s pozdvižením obočím a našpulenými rty a hleděl před sebe, jako by si chtěl na něco vzpomenouti.

„A proč sem všichni přišli?“ — pomyslil si Něchljudov, bezděky vdechuje s prachem, který přinášel chladný vítr, všude visící zápach žluklého oleje svěžích nátěrů.

V jedné ulici potkal spřežení tažných koní, vezoucích jakési železo. Tak strašně řinčelo po nerovné dlažbě, že jej až rozbolely uši i hlava. Zrychlil krok, aby vozy předběhl, když náhle mezi rachotem železa zaslechl své jméno. Zastavil se a spatřil před sebou důstojníka s navoskovanými, do špičky nakroucenými kníry a zářícím, lesklým obličejem, jenž mu s drožky kýval s úsměvem rukou na pozdrav, odkrývaje tak neobyčejně bílé zuby.

— Něchljudove! Jsi to ty?

Prvním pocitem Něchljudova byla radost.

— Ach! Šenbok! — zvolal radostně, ale ihned pochopil, že se nebylo z čeho radovat.

Byl to týž Šenbok, který tehdy přijel k tetičkám. Něchljudov jej už dávno vypustil z hlavy, ale slyšel o něm, že vystoupil z pluku, rozloučil se s kavalerií a přes své dluhy jakž takž se držel jakýmisi prostředky v bohatých kruzích. Potvrzovalo to jeho veselé, spokojené vzezření.

— Vida, to je dobře, že jsem tě chytil. Beztak se teď skoro všichni z města rozejeli. No ale zestaral jsi, brachu, — hovořil Šenbok, vystoupiv z kočáru a narovnávaje si záda. — Poznal jsem tě jen podle chůze. Tak co, poobědváme společně? Kdepak tu máte pořádnou kuchyni?

— Nevím, budu-li míti kdy, — odpověděl Něchljudov, rozvažuje, jak by se vymkl soudruhovi, aniž by ho urazil.

— A co ty tu děláš? — zeptal se.

— Inu, brachu, mám tu takové jednání. Opatrovnickou záležitost. Jsem totiž opatrovníkem. Spravuji záležitosti Samanova. Víš, je to boháč a — je trochu popletený. Ale padesát čtyři tisíc desjatin půdy! — řekl Šenbok s jakousi zvláštní pýchou, jako by sám byl nadělal všechny ty desjatiny. — Bylo to v hrozném nepořádku. Všechna půda v selských rukou. Neplatili nic, nedoplatků více než osmdesát tisíc. V jediném roce jsem všechno přejinačil a odevzdal jsem opatrovnickému úřadu o sedmdesát procent více. To se divíš, co? — optal se s pýchou.

Něchljudov si vzpomněl, že již o tom slyšel. Vyprávělo se, jak Šenbok právě proto, že utratil všecek svůj majetek a nadělal spoustu nezaplatitelných dluhů, byl jakousi zvláštní protekcí jmenován opatrovníkem majetku starého boháče, který rozhazoval své jmění. Teď je patrně živ z tohoto opatrovnictví.

„Jak bych se mu jen vymkl a neurazil ho?“ — přemýšlel Něchljudov, hledě na jeho lesklý, plný obličej s navoskovanými kníry a naslouchaje jeho dobrodušně přátelskému povídání, kde je dobrá kuchyně a vychloubání, jak uspořádal opatrovnické záležitosti.

— No tak kde poobědváme?

— Ale já nemám kdy, — řekl Něchljudov, dívaje se na hodinky.

— To je škoda! Dnes večer jsou dostihy. Půjdeš?

— Ne, nepůjdu.

— Jen přijeď. Svých už nemám. Ale sázím na Grišinovy koně. Pamatuješ? Má pěknou stáj. Přijeď tedy a povečeříme.

— Ani na večeři nemohu přijít, — řekl Něchljudov s úsměvem.

— No a proč? Kam jdeš nyní? Chceš-li, dovezu tě.

— K advokátovi. Bydlí tu hned za rohem, — řekl Něchljudov.

— Ach, vždyť ty máš něco v té věznici! Stal ses ochráncem vězňů? Korčaginovi mně o tom vyprávěli, — řekl Šenbok se smíchem. — Už odjeli. Co je na tom pravdy? Pověz!

— Ano, ano, všechno je pravda, — odpověděl Něchljudov, — ale na ulici nemůžeme o tom mluvit.

— No ovšem, no ovšem, ty jsi býval vždycky podivín. Přijedeš tedy na dostihy?

— Ne. Jednak nemohu a jednak ani nechci. Prosím tě, nehněvej se.

— Proč bych se hněval! Kde bydlíš? — zeptal se Šenbok a jeho tvář náhle zvážněla, oči se zastavily, obočí zdvihlo. Patrně si na něco vzpomínal a Něchljudov zpozoroval na něm týž tupý výraz, jako u onoho člověka s pozdviženým obočím a našpulenými rty, který jej zaujal v okně hostince.

— Je nějak chladno. Pravda?

— Ano, ano.

— Máš u sebe ty nakoupené věci? — obrátil se Šenbok k drožkáři.

— Tak tedy sbohem, jsem velice, velice rád, že jsem tě videl, — řekl Šenbok, stiskl Něchljudovu silně ruku a skočil do kočáru. Pokývl před lesklým obličejem širokou rukou v nové bílé zámišové rukavičce a obvyklým způsobem se usmál svými oslnivě bílými zuby.

„Byl jsem snad také takový?“ — uvažoval Něchljudov, pokračuje ve své cestě k advokátovi. — „Ano, byť i ne zcela takový, ale chtěl jsem býti takovým a myslil jsem, že prožiji tak celý život.“