ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

U hraběnky Jekatěriny Ivanovny obědvalo se o půl osmé, a to podle nového způsobu, jakého Něchljudov dosud neznal. Jídla stavěla se na stůl a lokajové ihned odcházeli, takže stolovníci brali si jídla sami. Mužové nedovolovali dámám zbytečně se namáhati a jako silné pohlaví mužně nesli všechnu tíhu spojenou s rozdělováním jídel a nápojů sobe i dámám. Když byla jedna mísa vyprázdněna, stiskla hraběnka na stole knoflík elektrického zvonku. Lokajové nehlučně vešli, rychle uklízeli, vyměňovali příbory a přinesli další jídlo. Oběd byl vybraný a vína výborná. Ve velké světlé kuchyni pracoval francouzský šéf se dvěma bílými pomocníky. Obědvalo šest lidí: hrabě, hraběnka, jejich syn, zamračený gardový důstojník, kladoucí lokte na stůl, Něchljudov, francouzská předčítatelka a vrchní hraběcí správce, který právě přijel z vesnice.

Hovor přešel brzy na souboj. Uvažovali, jak se zachová panovník. Bylo známo, že velice lituje matky, které ostatně všichni litovali. Ale ježto také bylo známo, že panovník nechce býti přísným ani k vrahovi, jenž hájil čest uniformy, všichni ho omlouvali, jen hraběnka Jekatěrina Ivanovna nepokrytě jej odsuzovala.

— Opije se a potom zabije pořádného, mladého člověka! To bych nikdy neprominula, — řekla.

— Já tě nechápu, — řekl hrabě.

— Já vím. Nikdy nechápeš to, co říkám, — pravila hraběnka, obracejíc se k Něchljudovu. — Všichni mě chápou, jen muž ne. Tvrdím jen, že je mně líto matky, a nechci, aby jeden člověk zabil druhého a byl tím usmířen.

Syn, který dosud mlčel, ujal se Pozena a odporoval matce, dosti hrubě jí dokazuje, že důstojník nemohl jednati jinak; vyhnali by jej z pluku. Něchljudov mlčky naslouchal a jako bývalý důstojník chápal důvody mladého Čarského, třebaže jich neuznával. Při tom však bezděky srovnával s důstojníkem-vrahem mladého, krásného trestance, jehož viděl ve vězení a který byl odsouzen k nucené práci za to, že zabil člověka ve rvačce.

Oba vraždili v opilství. Mužík zabil v okamžitém rozčilení a byl za to odtržen od ženy, rodiny a příbuzných, sevřen okovy a s oholenou hlavou půjde na nucené práce. Důstojník sedí na hlavní strážnici, dobře obědvá, pije výborné víno, čte knihy a dnes nebo zítra bude propuštěn, bude žíti jako dříve a stane se ještě zajímavým.

Vyprávěl tento případ. S počátku jakoby hraběnka Jekatěrina Ivanovna souhlasila se svým synovcem, ale potom mlčela právě tak, jako ostatní, a Něchljudov cítil, že svým vypravováním dopustil se skoro neslušnosti.

Večer brzy po obědě, ve velikém sále, kde jako ve škole stály v řadách židle s vysokými vyřezávanými opěradly a před stolem — křeslo a stolek se sklenicí vody, scházeli se hosté ke schůzi, na níž měl kázati Kiziveter.

U podjezdu byly seřazeny drahé kočáry. V přepychově zařízeném sále seděly dámy v hedvábí, sametě, krajkách, s nakadeřenými vlasy a s utaženými pasy. Mezi dámami seděli páni — důstojníci i úředníci a asi pět osob z lidu: dva podomci, kramář, lokaj a kočí.

Kiziveter, statný, prošedivělý muž, mluvil anglicky a mladá hubená dívka se skřipcem jeho řeč dobře a rychle překládala.

Mluvil o tom, že naše hříchy jsou těžké a trest za ně je tak veliký a nevyhnutelný, že žíti v jeho očekávání — nelze.

— Jen přemýšlejme, milí bratří a sestry, o sobě, o svém životě, o tom, co děláme, jak žijeme, jak hněváme láskyplného Boha, jak necháváme trpěti Krista, a tu pochopíme, že není pro nás odpuštění, není východiska, není spasení, že všichni jsme odsouzeni k zániku. Hrozná záhuba, věčná muka nás očekávají, — mluvil chvějícím se, plačtivým hlasem. — Kde je spása? Bratří, jak se zachrániti před tím hrozným požárem? Již obklopuje dům a není východu.

Zamlčel se a opravdové slzy tekly mu po tvářích. Už po osm let po každé, samovolně, jakmile dospěl k tomuto místu své řeči, jež se mu samému velice líbilo, cítil křeč v hrdle, štípání v nose a z očí tekly mu slzy. A tyto slzy ještě více ho dojímaly.

V komnatě bylo slyšeti vzlykání. Hraběnka Jekatěrina Ivanovna seděla u mosaikového stolku, s hlavou opřenou o obě ruce, a tlustá ramena se jí chvěla. Kočí udiveně a polekaně hleděl na Němce, jakoby ojí na něj najížděl a on se mu neuhýbal. Většina seděla v podobné posici jako hraběnka Jekatěrina Ivanovna. Volfova dcera, podobná otci, v módních šatech, klečela s tváří zakrytou rukama.

Řečník náhle odkryl tvář, naladil ji v úsměv skoro opravdový, jakým herci vyjadřují radost, a sladkým, něžným hlasem zahovořil:

— Ale spása jest. Je lehká, radostná. Tato spása — toť prolitá krev jediného Syna Božího, který za nás muka podstoupil. Jeho muka, Jeho krev nás spasí. Bratří a sestry, — pokračoval se slzami v očích, — blahořečme Bohu, jenž jednorozeného Syna Svého poslal na svět, aby vykoupil člověčenstvo. Svatá krev Jeho…

Něchljudovu bylo to tak trapné, že potichounku vstal, zamračen vyšel po špičkách ven a odebral se do své komnaty.