ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Něchljudov vzpomínal na úsměv, který vyměnil s Mariettou, a zavrtěl hlavou.

„Ani se nenadáš a zase se dostaneš do toho života,“ — pomyslil si, pln nejistoty a pochybností, jež v něm vyvolala nutnost obrátiti se k lidem, kterých si nevážil.

Rozmýšlel se, kam pojede nejdříve, aby se nemusel vraceti. Zamířil do senátu. Uvedli jej do kanceláře, kde v nádherné místnosti spatřil spoustu neobyčejně uctivých a uhlazených úředníků.

Žádost Maslové došla a byla odevzdána k prozkoumání a dobrozdání senátoru Volfu, na nějž právě měl od strýce dopis. To se dověděl od úředníků.

— Senát bude zasedati v tomto týdnu, ale případ Maslové sotva se dostane na řadu. Ale když se poprosí, možná, že se projedná i v tomto týdnu ve středu, — řekl jeden z úředníků.

V kanceláři senátu Něchljudov chvíli čekal, než mu zaopatří žádané informace, a opět slyšel o souboji. Vypravovali dopodrobna, jak byl zabit mladý Kamenskij. Zde po prvé dověděl se podrobnosti historie, jež zajímala celý Petrohrad. Stalo se to takto. Důstojníci jedli v obchodě ústřice a jako vždy mnoho pili. Jeden z nich řekl cosi hanlivého o pluku, v němž sloužil Kamenskij; Kamenskij nazval jej lhářem. Důstojník jej udeřil. Druhého dne se bili. Kamenského zasáhla kule do břicha. Umřel za dvě hodiny. Vrah a sekundanti byli zatčeni a uvězněni na hlavní strážnici, ale za dvě neděle budou prý propuštěni.

Z kanceláře senátu odejel Něchljudov do kabinetní kanceláře k vlivnému úředníku baronu Vorobjevu, jenž měl krásný byt ve státním domě. Vrátný a lokaj oznámili Něchljudovu nevlídně, že baron přijímá návštěvy jen v určité dny, že je nyní u cara a že je zítra opět zaměstnán. Něchljudov odevzdal dopis a odejel k senátoru Volfovi.

Volf právě posnídal a pomáhaje podle svého zvyku zažívání, kouřil doutník a procházel se po komnatě. Vladimír Vasiljevič Volf byl skutečně un homme tres comme il faut a tuto svou vlastnost kladl nade všechno a s její výše díval se na všechny ostatní lidi. Cenil ji tak vysoko hlavně proto, že jen dík jí dělal skvělou kariéru, po jaké toužil, t. j. získati sňatkem jmění s 18 tisíci ročního důchodu a svou prací — místo senátora. Pokládal se nejen za un homme tres comme il faut, ale i za člověka ryze poctivého. Poctivostí rozuměl nebrat úplatků od osob soukromých. Vyzískati všeho druhu jízdné, cestovné a nájemné ze státní pokladny a otrocky za to vykonávati vše, cokoliv od něho žádala vláda, nepokládal za nepoctivé. Zahubiti někoho a zničiti, býti příčinou, že byla vypověděna a uvězněna sta a sta nevinných lidí, věrných svému lidu a víře otců, jak to prováděl v době, kdy byl gubernátorem v kterési gubernii polského království, nepovažoval za nečestné, nýbrž naopak za činy ušlechtilé, mužné a vlastenecké. Nepokládal za nečestné ani to, že obral svoji věrnou ženu a švakrovou, naopak bylo to „rozumné uspořádání rodinného života“.

K rodině Vladimíra Vasiljeviče patřila jeho nesamostatná žena a švakrová, jejíž majetek rovněž zabral (prodal její statek a uložil jmění na své jméno) a mírná, bázlivá, nehezká dcera, jež ve svém osamělém, těžkém životě našla v poslední době útěchu v evangeliu, — ve schůzkách u Aline a u hraběnky Jekatěriny Ivanovny.

Syn Vladimíra Vasiljeviče, dobrodušný, již od patnácti let zarostlý mladík, byl hýřil a pijan. Když mu bylo dvacet let, vyhnal jej otec z domu, protože nikde nemohl ukončiti studií, měl špatnou společnost, dělal dluhy a kompromitoval tak otce. Otec jednou zaplatil za syna 230 rublů, zaplatil i po druhé 600; ale pak prohlásil, že nenapraví-li se, vyžene ho z domu a přeruší s ním styky. Syn se nenapravil. Nadělal ještě na tisíc rublů dluhů a drze řekl otci, že se mu beztak život doma nelíbí. A tak oznámil Vladimír Vasiljevič synovi, že může jíti, kam chce a že ho již za syna nepovažuje. Od té doby dělal, jako by neměl syna a doma se o něm nesměli ani zmínit. A Vladimír Vasiljevič byl hluboce přesvědčen, že upravil nejlepším způsobem svůj rodinný život.

Volf s laskavým, poněkud uštěpačným úsměvem — byl to jeho zvyk: bezděčný obraz „komilfotní“ povýšenosti — zastavil se na své procházce kabinetem, přivítal Něchljudova a přečetl dopis.

— Sedněte si, prosím, a mne omluvte. Já budu choditi, dovolíte-li, — řekl. Vsunul ruce do kapes svého kabátu a přecházel lehkými, měkkými kroky po ose velkého, přísně slohového kabinetu. — Jsem velmi rád, že se s vámi mohu seznámiti a samo sebou se rozumí, zavděčiti se hraběti Ivanu Michajloviči, — pronesl, vypouštěje vonný modravý kouř a opatrně vyjímaje z úst doutník, aby neshodil popel.

— Prosím jen o to, aby byl případ brzy projednán, poněvadž bude-li obžalovaná odsouzena na Sibiř, bylo by žádoucno, aby jela dříve, — řekl Něchljudov.

— Ano, ano, vím, s prvním transportem do Nižního, — řekl Volf s přívětivým úsměvem, — věděl vždy všechno předem, cokoliv se mu začalo vyprávěti. — Jak se jmenuje?

— Maslová…

Volf popošel ke stolu a podíval se na listinu ležící na tašce s akty.

— Tak, tak, Maslová. Dobrá, já požádám kolegy. Vyřídíme to ve středu.

— Mohu o tom telegrafovati advokátovi?

— Vy máte advokáta? Proč? No, chcete-li, budiž.

— Důvody pro zrušení mohou býti nedostatečné, — řekl Něchljudov, — ale z líčení je, myslím, patrno že byla obviněna z nedorozumění.

— Ano, ano, to je možné, ale senát nemůže posuzovat případ sám, — přísně řekl Vladimír Vasiljevič, hledě na popel. — Senát jen prozkoumá, bylo-li správně použito zákona a jak byl vyložen.

— Zdá se mi, že je to výjimečný případ.

— Vím, vím. Všechny případy jsou výjimečné. Učiníme, co bude možné. Toť vše. — Popel stále ještě držel, ale již měl trhlinu a byl v nebezpečí. — Býváte často v Petrohradě? — zeptal se Volf, drže doutník tak, aby popel neupadl. Popel se však již povážlivě zakymácel a Volf jej opatrně donesl k popelníčku, kam také spadl.

— To je hrozné neštěstí s tím Kamenským, — řekl Volf. — Takový hezký, mladý člověk. Jedináček. A ta matka, — pokračoval a opakoval takřka doslova vše to, co všichni v Petrohradě v té době vyprávěli o Kamenském.

Pohovořil ještě o hraběnce Jekatěrině Ivanovně a o její nové víře, již ani neodsuzoval, ani neschvaloval, ale která při jeho „komilfotnosti“ byla patrně pro něho zbytečnou, a — zazvonil.

Něchljudov se poroučel.

— Budete-li moci, přijďte k obědu, — řekl Volf, podávaje mu ruku, — třebas ve středu. Pak vám dám konečnou odpověď.

Bylo již pozdě a Něchljudov odejel domů, t. j. k tetičce.