ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Něchljudovu bylo s hochy volněji než s dospělými. Dal se s nimi do hovoru. Maličký, v růžové košili, přestal se smáti a hovořil právě tak rozumně a důkladně jako starší.

— No a kdo je tu u vás nejchudší? — zeptal se Něchljudov.

— Kdo je nejchudší? Michajlo je chudý, Semjon Makarov, a ještě Marfa je tuze chudá.

— A Anisja, ta je ještě chudší. Ani krávy nemá — žebrá.

— Nemá krávy, ale zato jsou jen tři, a Marfa je z pěti, — namítal starší.

— Ale ta je k tomu ještě vdova, — hájil růžový chlapec Anisju.

— Říkáš, že Anisja je vdova, ale Marfa je jako vdova, — pokračoval starší chlapec. — Taky nemá muže.

— Co se s ním stalo? — zeptal se Něchljudov.

— Ve vězení krmí vši, — řekl starší hoch, prohodiv slýchanou větu.

— Letos v panském lese dvě břízky uřízl, a zavřeli ho, — chvatně dodal malý růžový hoch. — Teď už sedí šestý měsíc a žena žebrá, tři děti má a stařenka je ještě u nich, — zširoka vykládal hoch.

— A kde bydlí?

— Tuhle ten dvůr, — odpověděl hoch, ukazuje na domek. Proti němu na ulici, právě na pěšině, po které šel Něchljudov, stál drobounký, bělohlavý hošík; sotva se držel na křivých, vybočených nohou.

— Vasko! Kam zas ten divoch vyběhl! — s křikem vyběhla žena v špinavé, šedivé, jakoby popelem posypané košili, a s polekaným obličejem vrhla se před Něchljudova, uchopila děcko a zanesla je do chalupy, jako by se bála, že Něchljudov jejímu dítěti něco udělá.

Byla to právě ta, jejíž muž seděl za břízky z Něchljudovského lesa ve vězení.

— No a co ta Matrena, je chudá? — zeptal se Něchljudov, když už přicházeli k Matreninu domku.

— Kdepak chudá! Prodává kořalku, — s přesvědčením odvětil útlý, růžový hoch.

Když došel Něchljudov k Matrenině chalupě, propustil hochy a vešel do síně a potom do jizby.

Matrenina jizba měřila asi šest aršínů, takže na posteli, která stála za pecí, by se velký člověk nemohl natáhnouti. „Na této posteli rodila a stonala Kaťuša,“ — pomyslil si Něchljudov. Téměř celou chatu zaujímal stav, jejž ve chvíli, kdy vešel Něchljudov, naraziv hlavou o nízké dveře, právě stařena se svou starší vnučkou spravovala. Dvě menší vnoučata vběhla hned za pánem střemhlav do jizby a zastavila se za ním ve dveřích.

— Čeho si přejete? — optala se hněvivě stařena. Byla ve špatné náladě, poněvadž se jí porouchal stav a kromě toho jako tajná krčmářka bála se všech neznámých lidí.

— Jsem statkář. Rád bych si s vámi pohovořil.

Stařena se zadívala mlčky na hosta. Náhle se všechna proměnila.

— Ach, ty můj milý, a já, hloupá, jsem tě nepoznala! Myslím si: jistě nějaký pocestný, — promluvila strojeně laskavým hlasem. — Ach, sokole můj jasný!

— Kde bychom si promluvili bez svědků? — zeptal se Něchljudov, hledě na otevřené dveře, ve kterých stály děti a za nimi suchá žena, držící na rukou vyhublé, stále se usmívající, od nemoci bledé děcko v záplatované karkulce.

— Co tu chcete? Já vám dám, kdepak je hůl, — vzkřikla stařena na stojící ve dveřích. — Zavřete nebo ne?!

Děti odešly, žena s děckem zavřela dveře.

— A já si povídám, kdo to přišel! A on sám milostpán, ty můj zlatý miláčku, vynadívat se na tebe nemohu, — hovořila stařena. — Zašel jsi, neošklivil sis! Ach, ty briliantový! Sem se posaď, Vaše Jasnosti, sem na tu lavici, — mluvila dále, utírajíc lavici zástěrou. — A já si povídala, který čert to sem leze, a ona to zatím Vaše Jasnost, dobrý milostpán, dobrodinec, živitel náš! Odpusť mně, staré huse, byla jsem jako slepá.

Něchljudov usedl, stařena postavila se před něj, podepřela si pravou rukou tvář, přidržela levou rukou ostrý loket pravé a promluvila zpívavým hlasem:

— Ale zestaral jsi, Jasnosti; býval jsi jako řípa pěkný a teď — kdepak! Také máš asi starostí dost.

— Tak k vůli čemu jsem přišel: pamatuješ se na Kaťuši Maslovou?

— Jako na Kateřinu? Jakpak bych se nepamatovala — to je má příbuzná. Co slz, co jen slz jsem k vůli ní prolila. Vždyť já všecko vím. Kdopak je, baťuško, bez hříchu? Holka byla mladá, dobře jedla, dobře pila, nu, čert ji zmámil, však má také moc, no a stalo se neštěstí. Co dělat! Kdybys ji byl snad opustil, ale tos jí dal takovou náhradu: sto rublů! A co ona? Nedovedla si toho vážit. Kdyby mne byla poslechla, mohla žít docela pěkně. A třebaže je z příbuzenstva, řeknu ti upřímně, — nehodila se k ničemu. Já jsem jí takové dobré místo zaopatřila — ale nechtěla se pokořit, byla hrubá na pána. Copak my smíme panstvu nadávat: propustili ji. A potom mohla zase u lesního žít, ale nechtělo se jí.

— Chtěl jsem se vás zeptati na dítě. Vždyť přece u vás rodila? Kde je to dítě?

— Dítě jsem tenkrát, baťuško můj, dobře opatřila. Jí bylo tuze špatně, myslila jsem, že už ani nebude. Já jsem dítě i pokřtila, jak se sluší, a do nalezince poslala. No, nač ještě trápit takovou dušičku andělskou, když matka umírá. Jiné to dělají tak, že dítě nechají, nekrmí — a ono zhasne; ale já jsem si povídala, tak přece ne — raději se postarám, aby se dostalo do nalezince. Peníze byly, tak jsem je tam vypravila.

— A číslo bylo?

— Číslo bylo, ale dítě hned tenkrát zemřelo. Ona povídala: jak jsem je přivezla, hned skonalo.

— Kdo ona?

— No ta ženská, v Skorodném žila. Ona se tím zabývala. Malaňa jí říkali, teď už zemřela. Byla to rozumná ženská — a jak to znala! Přinesou jí někdy děťátko, vezme je, nechá u sebe doma a krmí. A krmí, baťuško, tak dlouho, pokud nesebere „kumplekt“. A když sebere tři — čtyři, najednou je odveze. Měla to tak hezky zařízeno: takovou velikou kolébku na způsob manželské postele, na obě strany je mohla klásti. A držadlo u toho. Tam je potom složila, hlavičkami od sebe, aby se nebily, nožičkama k sobě a tak je vezla najednou třeba čtyři. Dala jim dudláčky a oni, drobečkové, ani nepípli.

— No tak co?

— No tak i to Katěrinino dítě odvezla. Ani dvě neděle je neměla u sebe. Začalo postonávat už doma.

— A bylo to hezké děťátko? — zeptal se Něchljudov.

— Takové dítě, že hezčí být ani nemohlo. Tobě bylo podobno, — dodala stařena, mrkajíc stařeckým okem.

— A proč tak zesláblo? Jistě je špatně krmili?

— Jaké pak krmení? Jen tak, aby se neřeklo. To je jistá věc — cizí dítě. Jen když je dovezla živé. Povídala: „Jen jsem je do Moskvy dovezla, v tu chvíli zhaslo.“ I potvrzení přivezla — všecko bylo v pořádku. Byla to rozumná ženská.

Tolik se mohl Něchljudov dozvěděti o svém dítěti.