ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

— Ano, pro mladé lidi je vězení něco hrozného, — řekla teta, kývla hlavou a také si zapálila cigaretu.

— Myslím, že pro všechny, — řekl Něchljudov.

— Nikoliv, pro všechny ne, — odvětila teta. — Pro skutečné revolucionáře, jak mně vyprávěli, je to oddech, uklidnění. Kdo jedná proti zákonům, žije ve věčném neklidu, materielním odříkání a strachu o sebe, o druhé i o svou věc. Na konec jej zatknou a vše je u konce, všechna odpovědnost je sňata: seď si teď a odpočívej. Měli prý přímo radost, když je zatýkali. Avšak pro mladé, nevinné — s počátku vždycky zatknou nevinné, jako Lidočku — pro ty jsou první okamžiky hrozné. To, že vás zbavili svobody, že s vámi špatně zacházejí, že vás špatně stravují, že musíte dýchati špatný vzduch — vůbec všecko to utrpení, — to by nebylo ještě tak zlé. Třeba i trojnásobné utrpení by se snadno vytrpělo, nebýt jen té mravní bolesti, již cítíš, když jim po prvé padneš do rukou.

— Zkusila jste to snad?

— Já? Dvakráte jsem seděla. — řekla teta s tesklivým, příjemným úsměvem. — Když mne zatkli po prvé — a to bez příčiny, — pokračovala, — bylo mně 22 roků, měla jsem dítě a byla jsem těhotná. Ačkoliv jsem tenkrát těžce nesla ztrátu svobody, rozloučení s dítětem, s mužem, vše nebylo ničím proti tomu, co jsem pocítila, když jsem pochopila, že jsem přestala býti člověkem a stala se věcí. Chtěla jsem se rozloučiti s dcerou — řekli mně, abych šla a usedla do drožky. Ptala jsem se, kam mne vezou, — odpověděli, že to zvím, až mne přivezou. Ptala jsem se, z čeho jsem obviněna — neodpověděli. Když mne po výslechu převlékli ve vězeňský šat, určili číslo, zavedli do sklepa, otevřeli dveře, strčili do cely, zavřeli na zámek a odešli — zbyl tam jen strážný s puškou, jenž mlčky chodil a občas nahlížel okénkem do cely, — bylo mi hrozně těžko. Nejvíce ze všeho, jak se pamatuji, zarazilo mne to, že četnický důstojník nabídl mi při výslechu cigaretu. Patrně věděl, jak lidé rádi kouří, jak milují svobodu, světlo, jak milují matky děti a děti matku. Proč mne tedy tak nelítostně odtrhli od všeho, co mi bylo drahé, a zavřeli jako divé zvíře? To nemůže zůstati bez trestu. Kdo věří v Boha a lidi, kdo věří v lásku k bližnímu — změní se, stane se nevěrcem. Já jsem od těch dob také přestala věřiti a na lidi jsem zanevřela, — zakončila teta s úsměvem.

Ze dveří, jimiž odešla Lydie, vstoupila její matka a řekla, že Lidočka je velmi rozrušena a že už nepřijde.

— Proč zničili ten mladý život? Mne to zvlášť bolí, protože jsem byla toho bezděčnou příčinou, — pravila teta.

— Dá Bůh, že na venkovském vzduchu okřeje, — řekla matka. — Pošleme ji k otci.

— Ano, nebýt vás, zahynula by úplně. Díky vám. Chtěla jsem vás ještě viděti a poprositi, abyste odevzdal dopis Věře Jefremovně, — řekla teta, vyjímajíc dopis z kapsy. — Není zapečetěn; můžete si jej přečísti, roztrhati nebo odevzdati. Podle toho, co bude více odpovídati vašim zásadám. Není tam nic kompromitujícího.

Něchljudov list přijal a slíbil, že jej odevzdá. Vstal, rozloučil se a vyšel na ulici.

Dopis nečetl, zapečetil a rozhodl se, že jej Věře Jefremovně odevzdá.