ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Transport, se kterým šla Maslová, měl býti vypraven z nádraží ve tři hodiny. Aby Něchljudov viděl vycházeti transport z věznice a mohl s ním zároveň jíti na nádraží, hodlal vyjeti před 12. hodinou.

Skládaje věci a listiny, zastavil se nad svým deníkem, přečetl některá místa a to, co napsal posledně. Naposledy před odjezdem do Petrohradu napsal: „Kaťuša nechce přijati mou oběť, ale chce se sama obětovati. Zvítězila a já zvítězil jsem též. Působí mi radost vnitřní proměna, která, jak se mi zdá — bojím se tomu uvěřiti — se v ní odehrává. Bojím se tomu věřiti, ale přece se mi zdá, že obživuje.“ Hned za tím bylo zapsáno: „Prožil jsem velmi těžký a velmi radostný okamžik. Dověděl jsem se, že se chovala v nemocnici velmi nepěkně. A pocítil jsem hroznou bolest. Neočekával jsem toho. Hovořil jsem s ní s odporem a nenávistí, ale potom náhle vzpomněl jsem na sebe, na to, kolikrát teď i já, třebaže jen v myšlenkách, zhřešil jsem tím, proč jsem ji začal nenáviděti. V jednom a témže okamžiku byl jsem protivný sám sobě a ona politování hodná — a v duši bylo mi pěkně. Oč bychom byli lepší, kdyby člověk vždycky spatřil včas břevno ve svém oku.“ Pod dnešní datum napsal: „Byl jsem u Kaťuše a byl jsem na ni nedobrý, zlý; snad proto, že jsem byl spokojen sám sebou. Výsledkem byl těžký pocit. No, co dělat! Od zítřka začnu nový život. Buď sbohem navždy, starý živote! Mnoho dojmů jsem prožil, ale všecky nemohu ještě sloučiti v celek.“

Když se Něchljudov druhého dne probudil, nejprve pocítil lítost nad tím, co řekl švakrovi.

„Tak nemohu odejet,“ — pomyslil si, — „musím k nim zajíti a vše napraviti.“ Ale když se podíval na hodinky, viděl, že teď už není kdy a že musí pospíchati, aby nepřišel pozdě, až bude transport vycházeti. Rychle se připravil a poslal vrátného se zavazadly a Tarasa, Fedosiina muže, který jel s ním, přímo na nádraží. Sám si vzal prvního izvozčíka, který se mu namanul, a jel k věznici.

Trestanecký vlak vyjížděl dvě hodiny před osobním, s nímž jel Něchljudov. Proto zaplatil za byt, neboť nehodlal se více vrátiti.

*

Panovala hrozná červencová vedra. Po dusné noci nevystydlé kameny, domy a plechové střechy sálaly teplo do horkého, nehybného vzduchu. Větru nebylo a když zavanul, přinášel horký vzduch, nasycený prachem a čpící zápachem olejových barev. Lidí bylo na ulici málo a ti se ještě snažili jíti ve stínu domů. Jenom do černa opálení venkovští dlaždiči v láptích seděli ve středu ulice a bušili kladivy do dlaždic, které zasazovali do horkého písku. Zamračení strážníci v nebílených bluzách, s pomerančovými šňůrami od revolverů, unyle přešlapovali uprostřed ulice. Tramwayové vozy po jedné straně před sluncem záclonami chráněné, tažené koňmi v bílých pokrývkách, s rachotem projíždely po ulicích nahoru a dolů.

Když Něchljudov přijel k věznici, transport ještě nevyšel. Ve vězení stále ještě kypěla práce: odevzdávali a přejímali odesílané trestance. Začali již ve čtyři hodiny ráno. Transport čítal 623 mužů a 64 ženy; bylo nutno zjistiti všechny podle úředních výkazů, odevzdati strážným a vyloučiti nemocné a slabé. Nový inspektor, dva jeho pomocníci, lékař, felčar, důstojník strážního oddílu a písař seděli kolem stolu s listinami a psacím náčiním, postaveného na dvoře ve stínu vysoké stěny. Vyvolávali, prohlíželi, vyslýchali a zapisovali jednotlivé trestance.

Stůl byl již teď do polovice zasažen slunečními paprsky. Horko a zejména dusno stupňovalo se bezvětřím a dýcháním hustého zástupu trestanců, tlačících se kolem stolu.

— Copak tomu nebude konec? — zvolal vysoký, tlustý a červený velitel transportu se zdviženými rameny a krátkýma rukama, kouřící bez přestání do hustých vousů, zakrývajicích jeho ústa. — Už toho mám dost. Kde jste jich tolik nabrali? Kolik je jich ještě?

Písař nahlédl do listin.

— Ještě dvacet čtyři muži a ženy.

— Tak co stojíte, předstup… — vzkřikl strážný na nezjištěné dosud trestance, tlačící se druh na druha.

Trestanci stáli tu v řadách již více než tři hodiny a ne ve stínu, ale na slunci, čekajíce, až na ně dojde řada.

Tato práce konala se na dvoře věznice; zvenčí u vrat stála jako obyčejně stráž ve zbrani a asi dvacet nákladních vozů pro věci trestanců a pro zesláblé. V rohu stáli příbuzní a přátelé trestanců, očekávající transport, aby uviděli a bude-li možno, pohovořili s odcházejícími a něco jim odevzdali. K tomuto zástupu připojil se i Něchljudov.

Prostál tu asi hodinu. Konečně bylo slyšeti za vraty řinčení řetězů, kroky, hlasy představených, pokašlávání a nehlučný hovor veliké tlupy. Trvalo to asi pět minut. Mezitím vrátky vcházeli a vycházeli dozorci. Na konec bylo slyšeti povely.

Vrata se s hlukem otevřela, řinčení řetězů se zesílilo a na ulici vyšli strážní v bílých bluzách s puškami a rozestavili se před vraty pravidelným širokým obloukem. Když se postavili — tento manévr byl jim patrně známý a obvyklý, — zazněl nový povel a začali po dvou vycházeti trestanci v placatých čapkách na oholených hlavách, s uzly na zádech, těžce vlekouce spoutané nohy a mávajíce svobodnou rukou, při čemž druhou přidržovali si na zádech uzel. První šli muži, odsouzení k nucené práci, všichni v stejných režných kalhotách a očíslovaných pláštích. Všichni — mladí, staří, hubení, tlustí, bledí, červení, s kníry, bradatí i holobradí, Rusové, Tataři, Židé — vycházeli řinčíce okovy a mávajíce rychle rukou, jako by se chystali na dalekou cestu, ale po deseti krocích se zastavili a pokorně se řadili jeden za druhým do čtyřstupů. Za nimi bez přestávky hrnuli se ze vrat podobní oholení trestanci, ale bez okovů na nohou, spoutaní ve dvojicích za ruce, rovněž tak odění. Byli to vypovězenci. Vycházeli také rychle, zastavovali se a seřaďovali po čtyřech. Potom šli ti, kteří byli vypovězeni z usnesení obce. Potom ženy v témže pořadí: napřed odsouzené k nucené práci, v šedých trestaneckých pláštích a šátcích, potom ženy, vypovězené a ženy v městských nebo vesnických šatech, dobrovolně doprovázející své muže. Některé ženy nesly pod plášti kojence.

S ženami šly také odrostlejší děti: hoši i děvčata. Tlačily se jako hříbátka ve stádě mezi trestankami. Muži se řadili mlčky, jen zřídka pokašlávajíce, nebo činili úsečné poznámky. Mezi ženami hovor neumlkal. Něchljudovu se zdálo, že poznal Maslovou, když vycházela; ale potom se mu ztratila mezi množstvím ostatních žen a viděl jen tlupu šedých, jakoby lidského a zejména ženského výrazu zbavených bytostí s dětmi a uzly, seřaďujících se za muži.

Přesto, že všichni trestanci byli spočítáni již uvnitř věznice, strážní začali je znovu počítati, ověřujíce dřívější počet. Trvalo to dlouho, zvláště proto, že někteří trestanci se pohybovali, přecházejíce s místa na místo a tím strážné mátli. Strážní nadávali a strkali na pohled pokorné, s němým vzdorem se řadící trestance a počítali znovu. Když všechny znovu přepočítali, velitel transportu něco nakázal a v zástupu nastalo víření. Slabí muži, ženy a děti, předhánějíce se, zamířili k povozům, ukládali na ně uzlíky a potom sami na ně zalézali. Vylézaly a usazovaly se ženy s křičícími kojenci, vylézaly veselé, hádající se o místa děti, vylézali i unylí, zamračení trestanci.

Několik trestanců s obnaženými hlavami přistoupilo k důstojníku, vedoucímu výpravu, a o něco jej prosilo. Prosili, jak se potom Něchljudov dověděl, aby si směli usednouti na vozy. Něchljudov viděl, jak důstojník mlčky, nehledě na prosebníky, polykal kouř cigarety, jak potom náhle napřáhl svou krátkou ruku na nejbližšího trestance a jak tento očekávaje ránu skrčil oholenou hlavu mezi ramena a odskočil od něho.

— Já ti dám hrát si na pána, že si to budeš pamatovat! Půjdeš pěšky! — vykřikl důstojník.

Jen jediného potácejícího se starce v okovech na nohou pustil důstojník na vůz a Něchljudov viděl, jak se stařec, sňav svou placatou čapku, křižoval, míře k povozům, jak potom dlouho nemohl vylézti na vůz, poněvadž jej okovy tísnily a nemohl zdvihnouti slabou, stařeckou, pouty sevřenou nohu a jak sedící na voze žena podala mu ruku a vtáhla jej tam.

Když se všechny povozy naplnily uzly a na uzly usadili se ti, jimž to bylo dovoleno, důstojník, vedoucí transport, sňal čapku, otřel si šátkem čelo, lysinu a zrudlou, tlustou šíji a pokřižoval se.

— Četo, pochodem v chod! — zavelel.

Vojáci zařinčeli zbraněmi, trestanci sňavše čapky se pokřižovali (někteří levýma rukama), ti, co doprovázeli průvod, cosi vzkřikli, cosi vzkřikli v odpověď i trestanci, mezi ženami ozval se nářek a transport obklíčený vojáky v bílých bluzách se hnul, zdvíhaje prach okovy spiatýma nohama. Vpředu šli vojáci, za nimi ve čtyřstupech, řinčíce řetězy, trestanci, odsouzení do káznice, za nimi vypovězenci, potom obcemi odsouzení, spoutaní ve dvojicích ručními pouty, a konečně ženy. Za nimi jely povozy naplněné uzly a slabými; na jednom vysoko naloženém seděla zabalená žena a bez ustání vřeštěla a vzlykala.