ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Z Kuzminského odejel Něchljudov na statek, který zdědil po tetičkách, — týž statek, kde po prvé uviděl Kaťuši. Chtěl i tu provésti s pozemky to, co v Kuzminském a kromě toho vypátrati vše, co bylo možno, o Kaťuši a jejím a svém dítěti. Zda umřelo a jak umřelo. Přijel do Panova ráno a první, co jej zarazilo, když vjížděl do dvora, byl zanedbaný a sešlý vzhled všech stavení, zejména obytného domu. Plechová, kdysi zelená střecha, dávno nenatřená, červenala se rzí a na některých místech byl kryt odchlípen, patrně bouří; prkna, jimiž byl dům obložen, byla místy násilím odtržena; odtrhli je tam, kde to bylo nejsnadnější, když ulomili rezavé hřebíky. Oba podjezdy, přední a zvláště pro něj památný zadní, shnily a byly polámány; zbyla jen kostra. Některá vytlučená okna byla zabedněna prkny a křídlo, v němž žil správce, kuchyně i konírny — vše to bylo vetché a špinavé. Jen sad nezpustl, ba naopak vzrostl a byl teď v plném květu; za oknem byly viděti jako bílá oblaka kvetoucí višně, jabloně a švestky. Šeříkový živý plot kvetl právě tak, jako v onom roce, přeď dvanácti lety, kdy za ním hrál Něchljudov v gorělky s šestnáctiletou Kaťuší a při pádu popálil se o kopřivy. Modřín, který zasadila Sofie Ivanovna u domu a jenž byl tehdy jako proutek, vzrostl v mohutný strom a oděl se všecek v žlutavé zelené, měkké, načechrané jehličí. Řeka byla klidná a šuměla v mlýnských žlabech. Na louce za řekou páslo se pestré selské stádo. Správce, nedostudovaný seminarista, s úsměvem vítal Něchljudova na dvoře, pozval jej usměvavě do kanceláře a opět se usmívaje, jako by tak sliboval překvapení, odešel za přepážku. Bylo slyšeti šeptání, které hned utichlo. Vozka, obdržev zpropitné, s veselým zvoněním rolniček odejel ze dvora a potom již nastalo úplné ticho. Kolem okna přeběhlo bosé děvče ve vyšívané košili, s mordvinskými náušnicemi, za děvčetem přeběhl mužík, cvakaje cvočky hrubých bot po ušlapané cestičce.

Něchljudov usedl u okna, hleděl do sadu a naslouchal. Malinkým dvoukřídlým oknem proudila vůně rozkopané země. Svěží jarní vánek zlehka si pohrával s vlasy na zpoceném Něchljudovově čele a se zápisky, ležícími na nožem pořezané podokenici. Na řece klepaly jako o závod paličky peroucích žen. Údery rozlétaly se po lesklé, sluncem ozářené hladině řeky přepažené jezem. Bylo slyšeti rovnoměrné pleskání vody o mlýnská kola. Kolem Něchljudovovy hlavy přeletěla se zvučným bzukotem polekaná moucha.

A tu si náhle Něchljudov vzpomněl, že kdysi, již velmi dávno, kdy byl ještě mlád a nevinen, právě tak slyšel ty rány praček bijících do mokrého prádla a rovnoměrný klapot mlýna, že právě tak jarní vítr si pohrával s jeho vlasy na mokrém čele a lístky na nožem pořezané podokenici a že tehdy rovněž přeletěla mu kolem hlavy polekaná moucha. Nepřipomínal si sebe jako osmnáctiletého chlapce, ale cítil jako tehdy svěžest, čistotu a nekonečnou, velikými záměry naplněnou budoucnost. Ale brzy poznal, jak to bývá ve snu, že už to není, a bylo mu hrozně teskno.

— Kdy budete jísti, prosím? — zeptal se usměvavý správce.

— Kdy chcete — nemám hlad. Půjdu se projít po vsi.

— Nebylo by snad libo vejíti do domu, mám uvnitř všechno v pořádku. Račte se podívati, jestliže zvenčí…

— Nikoliv, až polom. Teď mi, prosím, řekněte, je tu u vás nějaká Matrena Charinová?

Byla to Kaťušina tetka.

— Ovšemže, ve vsi — mám s ní ustavičné trampoty. Prodává kořalku. Vím to a usvědčil jsem ji, ale když už mám udání napsané — zase ji polituji: je to stará žena a má vnoučata, — řekl správce stále s týmž úsměvem, který vyjadřoval snahu býti příjemným a přesvědčení, že Něchljudov právě tak na vše nahlíží jako on.

— Kde bydlí? Rád bych k ní zašel.

— Až na konci vesnice, s druhého konce třetí chaloupka. Po levé ruce budete mít cihlovou chalupu a hned za ní je její domek. Raději vás tam doprovodím, — nabízel se správce s radostným úsměvem.

— Ne, děkuji vám, já to najdu. Vy raději vzkažte mužíkům, aby se sešli: musím s nimi pohovořit o půdě, — řekl Něchljudov. Chtěl se zde s mužiky domluviti právě tak jako v Kuzminském, a to ještě dnes večer.