ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dav u starostova dvora byl pln hovoru, ale jakmile se Něchljudov přiblížil, hovor umlkl a mužíci, právě tak jako v Kuzminském, jeden po druhém sňali čapky. Mužíci v tomto kraji byli ještě zaostalejší než v Kuzminském; děvčata a vdané ženy nosily mordvinské náušnice, mužíci byli takřka všichni v láptích a v košilích a kaftanech domácí výroby. Někteří byli bosi a jen v košilích, tak, jak přišli z práce.

Něchljudov se vzmužil a začal řeč. Oznámil mužíkům svůj úmysl postoupiti jim půdu úplně. Mužíci mlčeli a výraz jejich tváří se ani trochu nezměnil.

— Poněvadž myslím, — mluvil Něchljudov, červenaje se, — že půda patří všem.

— Jistá věc! To je správné, — bylo slyšeti hlasy mužíků.

Něchljudov pokračoval, že důchod z půdy dlužno rozděliti mezi všechny a že jim proto navrhuje, aby půdu přijali a cenu, kterou si za ni určí, zaplatili do společné pokladny. S takto získaným kapitálem že budou sami hospodařiti. Znovu se ozvaly výkřiky pochvaly a souhlasu, ale klidné tváře mužíků byly stále vážnější, a oči, hledící dříve na pána, obracely se k zemi, jako by jej nechtěly zahanbiti proto, že jeho chytrost všichni pochopili a nedají se oklamati.

Ač Něchljudov hovořil dosti jasně a mužíci byli chápaví, přece mu nerozuměli a nemohli rozumět z téže příčiny, pro niž mu ani správce dlouho nerozuměl. Byli nezvratně přesvědčeni, že každý člověk hledá jen svůj prospěch. O statkářích už dávno ze zkušenosti několika pokolení věděli, že jsou velmi sobečtí. Myslili si, když si je statkář zavolal a nabízí jim něco nového, dělá to jen proto, aby je nějak ještě chytřeji ošidil.

— Tak co, kolik byste mínili dáti daně z půdy? — zeptal se Něchljudov.

— Nevíme. To my nemůžeme říci. Půda je vaše a vy jste majitel, — bylo slyšeti z davu.

— Ale ne, vždyť vy sami budete užívati těch peněz na obecní potřeby.

— To nejde, obec je pro sebe a tohle je taky pro sebe.

— Rozumějte přece, — chtěje věc objasniti, řekl s úsměvem správce, jenž přišel za Něchljudovem, — kníže odevzdá vám půdu za peníze, ale tyto připadnou opět vám, budou patřiti obci.

— My dobře rozumíme, — řekl bezzubý, hněvivý stařec, nezdvihaje očí, — má to být jako banka a máme to zaplatit ve lhůtách. My to nechceme, protože už beztak máme bídu, a takhle přijdeme jistě docela na mizinu.

— To není pro nás nic. Zůstaneme raději při starém, — ozvaly se nespokojené, ba i hrubé hlasy.

Zejména rozhodně odpírali, když Něchljudov řekl, že sepíše smlouvu, kterou on i oni budou povinni podepsati.

— Nač se podpisovat? My budeme pracovat tak, jak jsme pracovali. Ale nač tohle? Jsme lidé prostí.

— Nesouhlasíme, to je nějaké divné. Jak bylo, tak ať zůstane. Kdybychom jen osení nemuseli dávati, — bylo slyšeti hlasy.

Tomu jest rozuměti takto: až dosud na zasetí panského pozemku, o jehož výtěžek se dělil sedlák s pánem na polovici, dával osení sedlák. Oni tedy žádali, aby semena dal pán.

— Vy tedy odmítáte, nechcete půdu? — zeptal se Něchljudov mladého, bosého mužíka v roztrhaném kaftanu, zářící tváře, který v sehnuté levé ruce křečovitě držel svou roztrhanou čapku tak, jak je drží vojáci, když je na povel sejmou.

— Ne, nechceme, — řekl tento.

— Tedy máte dost půdy? — zeptal se Něchljudov.

— To prosím ne, — se strojenou veselostí odpověděl bývalý voják; držel před sebou svou rozervanou čapku, jakoby ji nabízel k všeobecnému použití.

— No, ale přece — rozmyslete si to, co jsem vám řekl, — pravil udivený Něchljudov a opakoval svůj návrh.

— Nemáme co rozmýšlet. Jak jsme řekli, tak také bude, — zlostně odpověděl bezzubý, zamračený stařec.

— Zůstanu zde zítra ještě odpoledne, rozmyslíte-li si to, vzkažte mi.

Mužíci neodpověděli.

Tak Něchljudov nic nedokázal a vrátil se nazpět do kanceláře.

— Říkal jsem to, kníže, — řekl správce, když se vrátili domů, — nic s nimi nesvedete: jsou to paličáci. Jak jsou na schůzi — vzeprou se a nehneš jimi. Všeho se bojí. Vždyť titíž mužíci, no, třeba ten šedivý nebo ten černý, co nesouhlasil, — jsou rozumní. Když přijde do kanceláře, — nabídneš-li mu čaj, — usmívaje se, vyprávěl správce, — a rozhovoříš se s ním, má rozumu za celou sněmovnu, hotový ministr, — všemu rozumí, jak se sluší. Ale na schůzi je zcela jiný člověk, mele pořád jedno.

— Mohli bychom tedy pozvati sem několik nejchytřejších, — řekl Něchljudov, — vyložil bych jim to podrobněji.

— To by šlo, — řekl usmívající se správce.

— Tak tedy, prosím, pozvete je na zítra.

— Ano, půjde to, — řekl správce a ještě radostněji se usmál, — pozvu je ma zítra.

*

— Heleďme, ten je ale chytrý, — vykládal, klátě se na syté kobyle, černý mužík s kučeravou, nikdy nečesanou bradou starému suchému mužíku, oděnému v roztrhaný kaftan, který jel podle něho a zvonil železným kováním.

Mužíci jeli v noci pást koně na cestu a potají do panského lesa.

— Zadarmo ti dám půdu, jen se podepiš. Ještě málo nás balamutili? Ne, chlapíku, to si pleteš, teď už jsme se také naučili chápat, — dodal a začal volati zaběhlé jednoroční hříbě: — Koníčku, koníčku!

Zastavil koně a ohlížel se dozadu. Hříbě vzadu nebylo, nýbž po straně, — odběhlo na luka.

— Hleďme, zaskočilo čertisko na panskou louku, — řekl černý mužík s kučeravou bradou, zaslechnuv z orosených, příjemně blátem vonících luk praskání šťovíku, po němž řehtajíc skákalo hříbátko.

— Poslouchej, louky zarůstají, musíme sem ve svátek poslat ženské vyplet buření, — řekl suchý mužík v roztrhaném kaftanu, — jinak strháme kosy.

— To se řekne: podepiš se! — pokračoval kučeravý mužík ve svém výkladu o pánově řeči. — Podepiš se a on tě sní za živa.

— To je pravda, — odvětil druhý.

A odmlčeli se. Bylo slyšeti jen dupot koňských nohou po tvrdé cestě.