ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Něchljudov chtěl odejeti téhož dne večer; ale slíbil Mariettě, ze přijde k ní do divadla, a ačkoliv věděl, že by nemusel, přece jen jel. Nalhával si, že je vázán daným slovem. Přál si též viděti ještě jednou Mariettu a chtěl, jak si myslil, naposled porovnati sebe s dříve tak blízkým a nyní cizím světem.

„Dovedu těm pošetilostem odporovati?“ — tázal se v duchu ne zcela upřímně. — „Podívám se naposled.“

Převlékl se do fraku a jel. Bylo již druhé jednání věčné „Dame aux camélias“, ve které cizí herečka opět novým stylem ukazovala, jak umírají ženy-souchotinářky.

Divadlo bylo plné a Něchljudovu ihned uctivě ukázali Mariettinu lóži v přízemí. Prokazovali již úctu osobě, jež se na ni ptala.

V chodbě stál lokaj v livreji, uklonil se Něchljudovu jako známému hostu a otevřel mu dveře.

Všichni v protilehlých lóžích sedící a stojící lidé a šedivé, prošedivělé, holé, lysinaté, napomáděné a nakadeřené hlavy diváků v přízemí napiatě sledovali suchou, kostlivou herečku, nastrojenou v hedvábí a krajky a pitvorně a nepřirozeným hlasem přednášející monolog. Kdosi zasykl, když se otevřely dveře. Dva proudy chladného i teplého vzduchu přeběhly po tváři Něchljudova.

V lóži byla Mariette a neznámá dáma v červené pláštěnce s velkým, umělým účesem a dva muži: generál, Mariettin choť, krásný, vysoký muž s přísnou, neprobadatelnou hrbonosou tváří a vojenskou, vatou i lesklým plátnem podšitou bluzou a rusovlasý, plešatý člověk s vyholenou bradkou (na níž byl patrný důlek) mezi velkolepými licousy. Mariette graciésní, štíhlá, elegantní, s hlubokým výstřihem, se silnými, svalnatými rameny od šíje mírně se sklánějícími (mezi rameny černalo se mateřské znaménko), ihned se ohlédla a ukazujíc Něchljudovu na křeslo, na přivítanou vděčně a, jak se mu zdálo, slibně se usmála. Její muž pohlédl s obvyklým svým klidem na Něchljudova a pokynul hlavou. V pohledu, který vyměnil se ženou, bylo viděti pána, majitele krásné ženy.

Když byl monolog ukončen, divadlo se otřáslo potleskem. Mariette vstala a přidržujíc šustící hedvábnou sukni, přešla do zadní části lóže a seznámila muže s Něchljudovem. Generál se ustavičně usmíval očima a když řekl, že je velmi potěšen, klidně a nadobro se odmlčel.

— Měl jsem již dnes odjeti, ale slíbil jsem vám… — řekl Něchljudov, obraceje se k Mariettě.

— Nechcete-li viděti mne, uvidíte aspoň obdivuhodnou herečku, — řekla Mariette, odpovídajíc na jeho slova. — V poslední scéně byla rozkošná, že ano? — obrátila se k muži.

Muž kývl hlavou.

— To mne tak nedojímá, — pravil Něchljudov. — Viděl jsem právě tolik skutečného neštěstí, že…

— Ano, sedněte a vypravujte.

Muž naslouchal a očima se víc a více ironicky usmíval.

— Byl jsem právě u té ženy, kterou tak dlouho věznili; jest úplně zničena.

— To jest ta žena, o které jsem ti povídala, — řekla Mariette muži.

— Ano, byl jsem velice rád, že bylo možno ji osvoboditi, — klidně řekl generál, pokynul hlavou a, jak se Něchljudovu zdálo, úplně ironicky řekl: — Půjdu si zakouřit.

Něchljudov seděl a čekal, že Mariette řekne to něco, co mu měla říci; ale neříkala nic, ba ani se nesnažila, nýbrž žertovala o divadle, které, jak si myslila, mělo zvlášť na Něchljudova působiti.

Něchljudov poznal, že mu neměla vůbec co říci, ale že se mu chtěla jen ukázati ve vší kráse své večerní toalety s nahými rameny a mateřským znamínkem; bylo mu příjemno a zároveň ošklivo.

Rouška krásy, která dříve na všem ležela, nebyla sice sňata, ale Něchljudov viděl i pod roušku. Hleděl na Mariettu a kochal se jí. Věděl však, že jest — lhářka, která žije s mužem-kariéristou za slzy a život set a set lidí, věděl, že je jí to úplně jedno, že vše, co povídala včera, byla přetvářka a že jej chce přinutiti — nevěděl proč, ba snad ani ona sama toho nevěděla, — aby se do ní zamiloval. Vábilo jej to, ale bylo mu to i protivné. Několikráte se již chystal k odchodu, chápal se klobouku — a opět zůstával. Ale konečně, když muž, jehož tlusté rty páchly tabákem, vrátil se do lóže a protektorsky a spolu pohrdavě pohlédl na Něchljudova, jako by ho nepoznával, Něchljudov nedal ani dveřím se zavříti a vyšel na chodbu. Vzal svůj svrchník a odešel z divadla.

Když se vracel domů po Něvském prospektu, zpozoroval před sebou vysokou, pěkně urostlou a vyzývavě, nádherně oděnou ženu, která si klidně vykračovala po širokém asfaltovaném chodníku; na její tváři i na celé postavě bylo znáti, že je si vědoma své zlé moci.

Všichni, kdož ji potkávali a dohonili, prohlíželi si ji. Něchljudov šel rychleji než ona a také se jí bezděky podíval do obličeje. Měla hezkou, pravděpodobně nalíčenou tvář a usmála se na Něchljudova, blýsknuvši po něm očima. A divná věc: Něchljudov vzpomněl si v tom okamžiku na Mariettu, poněvadž pocítil týž pocit přitažlivosti a odporu, jaký měl v divadle.

Rychle ji předběhl a rozhněván sám na sebe, zabočil do Mořské ulice, vyšel na nábřeží a začal tam k údivu strážníka přecházeti nahoru a dolů.

„Zrovna tak se na mne usmála i ta v divadle, když jsem vešel,“ — pomyslil si, — „táž žádost byla v onom i v tomto úsměvu. Rozdíl je pouze v tom, že tato mluví prostě a přímo: ,Potřebuješ-li mne, vezmi, ne-li, projdi mimo.‘

Tam ta se přetvařuje, že na to nemyslí, nýbrž že žije pro jakési vyšší, zjemnělé pocity, ale zásadně je to stejné. Tato je aspoň pravdivá, ona však lže.

Hůře však — tato jen z nouze octla se v tomto stavu, kdežto ona si zahrává, baví se s touto krásnou, protivnou, hroznou vášní. Tato pouliční ženština je páchnoucí, špinavá voda, která se nabízí těm, jichž žízeň je větší, než odpor; tam ta v divadle je jed, který záludně otravuje vše, co se mu naskytne.“

Něchljudov vzpomněl si na svůj poměr k ženě předvoditelově. Náhle obnovily se mu vzpomínky, za něž se musil styděti. „Protivné je to zvíře, žijící v člověku,“ — myslil si, — „objeví-li se v pravé podstatě, hledíš na ně s výše svého duchovního života a pohrdáš jím; padneš-li nebo odoláš-li, zůstáváš tím, čím jsi byl; ale když totéž zvíře ukrývá se pod domněle estetickým, poetickým obalem a vábí tě, aby ses mu klaněl — všecek se do něho zamiluješ, zbožňuješ je a potom už nerozeznáš dobrého od špatného. Pak je to hrozné.“

Něchljudov viděl to nyní právě tak jasně, jako jasně viděl paláce, strážníky, pevnost, řeku, lodi, bursu.

A jako nebylo té noci uklidňující, ulevující temnoty na zemi, ale jen jakési nejasné, neveselé, nepřirozené světlo bez patrného zdroje, tak i v duši Něchljudovově nebylo již té ulevující, blažené temnoty a nevědomosti.

Všechno mu bylo jasno. Bylo jasno, že vše to, co se pokládá za důležité a dobré, je buď špatné nebo hanebné a že všechen ten lesk a nádhera jen přikrývá všem obvyklé, staré přestupky, nejen beztrestné, nýbrž i triumfující a okrášlené přímo nemožnou nádherou.

Něchljudov byl by rád zapomněl, byl by rád toho neviděl, ale nemohl už neviděti. Ačkoliv ani neviděl zdroje světla, jež mu to vše odhalovalo, tak jako neviděl, odkud proudí světlo, ležící nad Petrohradem, a ačkoliv to světlo zdálo se mu nejasným, neveselým a nepřirozeným, nemohl neviděti toho, co se mu při něm odhalovalo. Byl současně rozradostněn i znepokojen.