ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Orientace.)

Město Levoča, hlavní město spišské stolice, ještě dnes je ohrazeno týmiž baštami, jež byly po staletí svědky mnohých bouří; dodnes má tytéž hradební věže, v nichž se shromažďovali předáci cechů, kdykoli bylo třeba čeliti útokům nepřátel. V příkopech hradebních zdí zvedají dnes ovocné stromy své koruny a tajné brány, jež z města vedly do polí, dnes již nejsou tajeny.

Na dveřích jedné z těchto bran je namalován obraz, který svým provedením prozrazuje dovednou ruku umělcovu. Lepšího rámce žádný malíř nemohl by nalézti. Rámec obrazu tvoří hluboký, masivní výklenek, okrášlený zeleným mechem a bujným drnem květin; shůry se vinou dolů úponkovité rostliny; schody k němu vedoucí vroubí vysoký šťovík a jalovcové trsy. Polední slunce vrhá rostlinným kobercem jen jemné zelené polosvětlo na obraz. — Na obraze je namalována dáma v bílém obleku s červeným šátkem přehozeným přes ramena; oči dámy hledí do dálky, jednou rukou kyne, jako by někoho volala, druhou rukou strká klíč do zámku u dveří. Obraz tento je velmi starý. Zahrada, v květu pod ním se prostírající, je majetkem rodiny Probszterovy již od nepamětných časů. Jeden z jejích předků dal sem namalovat tento obraz.

Ale tento obraz není jediný svého druhu. Uvnitř ve městě, ve dvoře domů rodiny Törökovy, je na holé zdi u schodů, vedoucích do prvního poschodí, podobný obraz, malba fresková, a ten je ještě starší. I zde je táž bílá paní, v bílém nočním obleku; dívá se z otevřeného okna, pravicí si na prsou svírá šat, levicí někomu kyne.

Prvý obraz je před zubem času chráněn hlubokým výklenkem; jen v prknech dveří se objevily spáry; ale druhý je popukaný a oprýskaný; jenom tvář je na obou posud dobře znatelná.

A ještě jeden je takový obraz, na kterém poznáváme touž podobu. Je to olejová malba. Leží bez rámce v prostrané síni donjonu, druhdy „řeznickou věží“ zvaného, z něhož vedou točité schody na baštu. Leží tu v koutě staré prapory a staré obrazy; mezi těmito se najde také „bílá paní“, ale zde v parádním uherském kroji oné doby: v čepci, okrášleném trojí řadou stužek, s vzácným krajkovým nákrčníkem, v zlatem prošívaných průsvitných rukávech, jimiž prosvítá bílé rámě; prsa svírá živůtek, vyšívaný pestrým hedvábím, upjatý pásem z perel; v ruce drží šáteček, pošitý tulipány a karafiáty. Výraz její tváře je na první pohled zajímavý, sympatický; dívá-li se však člověk na obraz déle, najde v něm cosi odstrašujícího, zlověstného; když pak znovu se naň zadívá, opět shledá se tu s kouzlem, jež protivný výraz zaplaší.

Tento obraz vznikl z podání, jež jeden rod po druhém ústně dědí. Každý je zná a věří tomu, že bylo to tak, jak se vypravuje, že originál obrazu opravdu učinil to, co v paměti o něm žije; hledají, pátrají a táží se pak, jak se to mohlo státi? Všechny prameny však si navzájem odporují.

Jsou lidé, kteří řadí celou tu příhodu s obrazem, který ji zvěčňuje, do říše bájí, ale tomu odporují zachované listiny. Dějepisec jde vypravovateli pověsti na pomoc a nalézá doklady, které v hrubých obrysech naznačují povahu ženy, jejíž bytí nemůže býti popřeno; a přece těžko je lze pochopiti. Trestní spisy zjišťují její příhodu, aniž ji však objasňují: hádanka, jíž ani soudce nemohl porozumět, zůstala nerozluštěna.

Vypravuje se, že ta žena zradila svůj národ.

První a jediná žena v celých uherských dějinách, která se stala zrádcem národa.

Ale lidé věří, vypravují a ujišťují, že je to pravda.

Proto malují její obraz na dveře a na zdi v témž postavení, v jakém se dopustila zrady, proto jí nedají klidně zajíti, klidně umříti, jako každému jinému, jemuž svět s poslední hroudou dává do hrobu i odpuštění; proto ji nechávají za jasného dne tady strašit a výstražně se zjevovat, aby svým svůdným zrakem po staletí hlásala svou špatnou pověst, aby si ji děti ukazovaly: „Hle, to byla ta bílá paní, jež zradila svou vlast.“

… Jmenovala se Korponayová, rozená Juliana Ghéczyová.

A táž Juliana Ghéczyová umírá později jako obětavá mučednice za svobodu národa.

Zjevuje se jako kometa a mizí jako hvězda.

Kde je rozluštění povahy této ženy, která se podobá protivám pekla a nebe?

Či měla ta paní dvě duše?

Jaké city, jaké vášně ji asi od počátku až ke konci vedly?

Kdyby její povahou byla pouhá slabost, snadno bylo by možné tu záhadu rozluštit: vzdor, lehká mysl a zvědavost podaly by dostatečné vysvětlení jejího dobrodružného života. Co však vysvětlí přechod ze slabosti k neoblomné síle, je-li mezi oběma jen několik let, nikoli celý život?

Jak je možné, že táž žena, která jednou za polibek odvrhne celou zemi, po druhé zase za touž zemi i svou hlavu položí?

Od oné doby změnily se mysli i pojmy: nynější city se již nerovnají tehdejším. Co kdysi bylo hříchem, je dnes ctností; co bylo hanbou, je dnes slávou. Onen velký plamen, který druhdy plál žárem, je dnes jen popel. Obři, kteří se druhdy potýkali a při tom ničili celé země, dnes klidně orají bok po boku zpustlou půdu a sázejí řepu na slavná krvavá místa bývalých bojišť. Vůdčí duch nové doby nežádá na přítomnosti žádných omluv, na minulosti žádného odpuštění. Jen básníkům je zůstaveno ozářiti stíny minulosti a tázati se: co učinila a proč to učinila?

Levočská bílá paní sama k té otázce odpoví.

*

Krásná Horka, staré sídlo Andrássyů, je jedním z mála uherských hradů, jež jsou dodnes větším dílem obyvatelné. Mnoho starých památek je posud v tomto proslulém skalním hnízdě. Ale nejpamětihodnější z nich je rakev se skleněným víkem, již lze spatřiti v jedné komnatce v prvním patře.

Pod tím průhledným víkem spí pramáti rodu Andrássyova, Žofie Serédyová, choť Štěpána Andrássyho.

Opravdu spí!

Sto třiapadesát let uplynulo od doby, kdy víko bylo na rakev položeno, a tento čas přešel beze stopy nad její mrtvolou. Tělo vyhlíží právě tak, jako by teprve před několika dny tam bylo položeno. A není balzamováno; líce nemá vzhled odpuzující tříslové barvy mumií, její rysy jsou zachovány, pleť je krásně bílá, vlasy černé; klid ve tváři je příjemný. Oční víčka jsou pootevřena a v rohovce se ještě jeví oční panenka; rty jsou pootevřeny v bolestném, něžném úsměvu a ukazují perlovou řadu zubů. Nic nejeví tu rozkladu. Rubáš je zničen časem vše ničícím, hedvábí i vlna zpráchnivěly, jen ona nikoli; bývá vždy znova do jiných šatů oblékána. Kdo ví, kolikátý rubáš na sobě již má? Z kamene kolem se stává prach, železo kolem rezaví, jen věčně spící zůstává nezměněna!

Nikdo nedovede objasniti tento nadpřirozený zjev.

Její synové, vnuci, pravnuci, kteří v jedné řadě s ní tu spali, se již dávno rozpadli v prach a ona tu posud nad nimi bdí!

Její pravice, jež u jiných mrtvol bývá na prsou zkřížena s levicí, je napolo pozvednuta, pohybem takovým, jako by někoho chtěla volat, obejmout, varovat. Nevysvětlitelný to posmrtný pohyb. Pozvednutá ruka je tak jemná a průsvitavá; dodnes jsou na ní všechny nehty.

Lid má ji za svatou a chodí k ní s procesím. Podání lidu uchovalo tuto pověst její svatosti právě tak, jako div přírody její tělo. Byla strážným andělem lidu a těm, jež milovala.

Co tato věčně spící činila a jak hojně trpěla, nikdo již neví. Nač ještě čeká? Proč si nepospíší smísiti svůj prach se zemí, z níž povstala? Koho tu nahoře střeží? A komu to kyne tou na věky pozvednutou rukou?

Básníku je snad dovoleno tázati se po tom!

*

Chotěm této nehynoucí byl onen generál Štěpán Andrássy, který padl u Levoče.