(proskurník lékařský, ajbiš, slez, slíz, štěpný slíz, slez zahradní, hybišek, Althaea officinalis, Eibisch) roste pořídku, zejména na místech slanitých, u solivaren a na břehu mořském; u nás pěstuje se v zahradách. Kvete v červenci a srpnu. Má silný kořen dužnatý, vně nahnědlý, vnitř bílý, lodyhu, listy, kalich a plody měkce plstité; listy dolejší pětilaločné, hořejší trojlaločné. Listy a květ sbírají se a suší v červenci a srpnu, lodyha a kořen na podzim a upotřebují se rozmanitým způsobem v lékařství. Kořen obsahuje hojně slizu a odvaru z kořene užívá se proti kašli a neduhům prsním (kataru plicnímu); rovněž proti průjmu a úplavici. — Na odvar berou se ku př. dvě deka rozkrájeného kořene na půl litru vařící vody, v níž nechá se asi 5 minut vařit; vaří-li se déle, má chuť nepříjemnou. Proti pohlavní nemoci (tripru) pije se thé ibiškové několikráte za den. Tak zvané „Prsní thé“ skládá se z 10 deka listí ibiškového, ze 3 deka kořenu ibiše, z 8 deka sladkého dřeva a trochu květu divizny, slezu, vlčího máku a padyanu (čínský anýz). Zevně dává se nať ibišková spařená za obkladek; změkčuje zatvrdliny. Kořínky a listy dávají se do tak zvaných „pytlíčků“, jež přikládají se zahřáté. — Cukráři dělají ibišové bonbony proti kašli a lékárníci ibišové celtličky (Eibischzeltle, těsto ibišové), jež usnadňují kašlání, a pak žlutou masť ibišovou. — Mnozí vezmou stejným dílem slez, diviznu, bez a ibišek a odvarem tím kloktají při zánětu krčním. — Farář Kneipp ibišek příliš nedoporučoval a říkával, že lék ten jeho očekávání neuspokojil, nebo jen málo; listy i kořínky byly mu podezřelými. Také se mu zošklivila ta lepkavá, táhlá tekutina, jež po vaření brzy seslizovatí a chutná dosti nepříjemně.
T. XII. 47.
Galéria obrázkov
Obrázok
