Dielo 6. História

^[240]

Verbőczyho¹ Tripartitum a soukromé právo uherské i chorvatské šlechty v něm obsažené. Napsal Karel Kadlec,² soukromý docent právních dějin slovanských na c. k. české universitě Karlo-Ferdinandově v Praze. Nákladem České Akademie. 1902. Str. 309.

V úvode pôvodca píše: „V právních dějinách jednotlivých národů není mnoho příkladů, aby pouhé soukromé právní dílo dodělalo se tolika takové autority, podrželo tolik století praktický význam a dočkalo se tolika vydání, jako Tripartitum uherského právníka Štepána z Vrbovce čili Verbőczya… Tripartitum stojí za náležité prostudování nejen jakožto pramen práva platného kdysi v zemích chorvatských, tedy jako pramen práva chorvatského v ohledu teritoriálním, nýbrž jako právní zbírka, která také ve věci samé, svým obsahem náleží k pramenům práva slovanského. Vykazujeť… četné elementy práva slovanského, a není tudíž pro Chorvaty snad jen nějakou sbírkou cizího, maďarského práva, nýbrž právní památkou, podávajíci soustavu soukromého práva, jež se vyvinulo v zemích uherských jednak ze živlů maďarských, jednak ze slovanských. A co zvláště sluší vytknouti, jsou živly slovanské právě v oboru práva soukromého starší součástí práva uherského než živly maďarské. Nasvědčuje tomu již samo historické faktum, že nynější Uhersko dávno před příchodem Maďarů bylo osazeno Slovany, kteří tam dospěly až k samostatné státní organisaci, a následkem toho kulturně stáli mnohem výše než nově přistěhovalí Maďaři. Dokazuje to dále maďarský jazyk, v němž se nalézá neobyčejně veliká část slov a kořeňů původu slovanského, a to pro nejrůznější předměty a pojmy… Jazyk maďarský jest nejstarším svědkem recepce slovanské kultury se strany Maďarů. Pokud běží o kulturu právní, ukazujeme jen několik málo slov maďarských slovanského původu, která jsou neklamným důkazem, že slovanské právní instituce byly Maďarům vzorem. Již pro pojmy svobody a otroctví Maďaři přijali slova slovanská: szabad (svobodný), szabadság (svoboda), rab (rab, otrok), szolga (sluha), szolgaság (servitus), rabszolga, rabszolgaság. Také pro rodinu mají název slovanský család (čeleď), od něhož jen nepatrně se liší forma cseléd (čeládka). Právní řád nazývá se jogrend, spor = pőr, záležitost právní = dolog (srov. rus. dolg, čes. dluh, což původně znamená věc, res; odtud slovanské dolžnik, dlužník, odpovídající lat. reus. Zástava čili základ nazýva se maď. zálog, vězení čili temnice = tőmlőc, atd. Slovanského původu jsou dále některá maďarská slova pro pojmy z oboru práva věrejného. Uvésti sluší tato: megye, vármegye = stolice, župa, komitát (ze slovanského megja, mez vármegye tedy = hradská mez, hradské území, území náležejíci k hradu župnímu; lat. říkalo se též mega, z čehoz judicium megae čili megale, judices megales, sr. Colom. I. 37, equus megalis, tamtéž 36; ispán = župan, comes parochialis; nádorispán = palatín, comes palatinus, ze slov. nádvorní župan; király = král; udvar = dvur, tedy királyi udvar = královský dvur; vajda = vojevoda (nejvyšší úředník v Sedmihradsku podobně jako ban v Chorvatsku); pristaldus = pristav (soudní zřízenec; slovo to, známé právním památkám chorvatským, žije jestě dnes na slovenském jihu a také v Rusku); udvornici (udvarnokok) = nevolní sluhové atd.

Další svědectví o tom, že na budově uhorského práva pracovali vedle Maďarů i Slované, podává nám historie doby pozdější… Dvůr královský sestávál nejen ze šlechty maďarské, nýbrž i slovanské, a ve stol. XII. udržovali králové uherští nejpřátelštější styky se sousedními vládnoucími rody slovanskými.^[241] Vliv slovanský byl patrný jmenovitě za krále Bely II. Slepého (1131 — 1141) a syna jeho Gejzy II. (1141 — 1161). Oba panovníci oženili se se slovanskými pravoslávnymi princeznami, Bela s Helenou, dcerou srbského velikého župana Uroše, Gejza s ruskou kněžnou Eufrosinou Mstislavovnou, vnučkou knížete Vladimíra Monomacha. Nehledíc ani k tomu, že obě kněžny měli asi dvůr slovanský, spravoval za nezletilosti Gejzovy království uherské bratr matky Gejzovy Heleny, chorvátsky bán (1141 — 1157) a uherský palatin Bjelič, zvaný též Bjelušem (Belus, Belos). Přátelské styky mezi dvorem ruským a uherským byly pak utvrzeny ještě sňatkem Vladimíra Mstilaviče s dcerou bana Bjeluše. Teprve za Bely III. (1173 — 1196), vychovaného v Byzanci, ustal vliv sousedních slovanských dvorů na řízení státních záležitostí uherských. Na vývoj práva uherského působilo však přece spojení Uher se zeměmi chorvatskými, jež nastalo r. 1102… Prví králové chorvatští z rodu Arpádovců přicházeli sami do Chorvatska, aby tam vyřizovali zemské záležitosti… Až do počátku XIV. stol. dávali se králové uherští korunovati také za krále chorvatské korunou Zvonimírovou.“ (Str. 6 — 8.)

„Nepozbyli Chorvaté ani po spojení s Uherskem své dosavadní státní samostatnosti a dovedli si jí uhájiti jak co do zákonodárství. Zákony byly však dle povahy věci vydávány tenkráte jen poskrovnu. V oboru práva soukromného platily hlavně právní obyčeje, které ovšem měly ráz práva lokálního a partikulárního. Není tedy div, že právě v oboru práva soukromného… projevili Chorvaté i po spojení s Uherskem samostatnost. Dokazují to četné právní památky chorvatské, jmenovitě statuty dalmatských měst, obcí a ostrovů, sepsané latinsky, italsky a chorvatsky. Všechny svědčí o vysokém stupni právní kultury chorvatské. Jsouce pouhým písemným zaznamenáním právních obyčejů, nepodávají práva nového, nýbrž jsou ohlasem ze starých dob, kdy Slované tvořli ještě jeden nerozdělený národ. Tím se vysvětluje, že mnohá ustanovení pozdějšího uherského zákonodarství shodují se nápadně s normami práva chorvatského. Shodu tuto není třeba vykládati vždycky recepcí, nýbrž faktem, že o vývoji uherského práva pracovali všichni uherští národové, a tudiž nejen Maďaři, nýbrž zejména i Slované… Na živly slovanské práva uherského ukazují mnohdy již samy názvy právních institucí a pojmů. Budiž tu ukázáno na př. k pokutě, placené za zabití a poranění člověka. Pokutu takovou zná arci právo četných národů, a původ její sluší hledati v dozvucích všeobecného někdy institutu krevní msty, avšak přes to nasvědčuji již názvy této pokuty v právu uherském i v právu chorvátskem, že běží tu o stejné právní nazírání na zabití a poranění člověka. V právu uherském nazýva se pokuta za zabití člověka homagium mortuum, též homagium integrum (holtdíj) a pokuta za poranění člověka homagium vivum neb dimidium (élödíj). Výrazum těm odpovídají chorvatské terminy Politického statutu (spísaného roku 1288) mrtva krv, mrtva vražda, puna vražda a pak živa krv a živa vražda…

Z dotčených živlů slovanských jsou některé původu chorvatského, jiné však původu mnohem staršího, praslovanského. Zastávaly ve všech uherských zemích kapituly a kláštery, čili t. zv. loca credibilia čili testimonialia, funkci našich notářů, soudních vykonavatelů a zároveň archivů. Ačkoli v Uhrách vznikl ústav ten teprve za Ondřeja II.,⁴ sluší zárodok jeho hledati mnohém dříve před tím v Chorvatsku. K platnosti královských donací vyžadovalo se v uherským právu, aby osoba obdarovaná úředně byla do darované nemovitosti zavedena. Uvedení tomu říkalo se statutio, též introductio. Statuci takovou zná jíž starší právo chorvatské. (Nasledujú príklady.) Přes to však, že statutio známa byla již staršímu právu chorvatskýmu, nevyvinula se teprve v právu chorvatském, nýbrž byla asi majetkem již práva praslovanského, jak tomu nasvědčuje právo ostatních slovanských národů, jež zná rovněž formální uvádění nového nabyvatele nemovitostí v držbu. Pokud běží o statuci, nevypůjčili si tudíž Maďaři tuto formu od Chorvatů, nýbrž spíše od slovanského obyvatelstva vlastního Uherska, kteréžto obyvatelstvo při příchodu Maďarů bylo počtem velmi silné a kulturou, jak již poznamenáno, značně nad vítězi svými vynikalo… Soukromné právo uherské šlechty jest právo předního stavu „národa“ kať exochén agrárního… Národem míníme tu národ politický, jehož příslušníky byli nejen Maďari, nýbrž i jiní národové, zejména Slované. A právě Slované byli národ, který se zabýval zemědělstvím mnohem dříve, než Maďaři opanovali nynější svá sídla. Od Slovanů učili se teprve Maďaři orbě a zemědělství. Bylo tedy přirozeno, že od nich také vypůjčili si právo týkající se nemovitostí…

Tripartita jako skutečného zákona užíváno nejen v Uhersku a Sedmihradsku, nýbrž i v Chorvatsku. Rozdíl v detailech mezi právem uherským a chorvatským nevymizel sice ani po uznání Tripartita v zemích chorvatských, avšak přes to zavládlo ve všech zemích nynějšího Uherského státu v podstatě jedno společné soukromné právo, které přetrvalo několik století.“ (Str. 9 — 13.)

Štúdium uhorského práva takto prináleží do rámca právnych dejín slovanských, ako to bol pochopil už v prvej polovici minulého storočia V. A. Maciejowski.⁵ Na zaujímavú knihu dr. K. Kadleca my upozorňujeme slovenských právnikov. Rozumie sa, slovanské elementy uhorského práva, takto spomínané v úvode, v knihe samej sú viditeľné na viac miestach.

Z literatúry predmetu, vypočítanej v knihe na str. 109 — 113, upozorňujeme ešte na spis Emericha Hajnika:⁶ A magyar birósági stervezet és perjog az Árpád- és vegyesházi királyok alatt (Budapest, 1889), ukazujúci ešte i viac slovanských elementov v uhorskom práve.

Kadlec zovie Verböcyho: Štepán z Vrbovce, podľa latinského Stephanus de Werbeucz. „Verböczy jest maďarská adjektivní forma (= Vrbovecký), podobně jako Mossóczy (= Mošovecký) a j.“ Vec je nie taká jasná. Preto, že nevieme, odkiaľ má Verböcy svoje meno, odkiaľ pochodí: či z Vrbovca, či z Vrboviec. (Sú totiž obce tohoto mena i v jednotnom, i v množnom čísle.) Od Vrbovca i Vrboviec prídavné meno podľa maďarskej výslovnosti bolo by Verbóci. Latinského de Werbeucz zvuk eu v maďarskej ortografii je = ö, a novšie maďarskí historici i hádajú, že skladateľ Tripartita je z osady Verböc v Ugočskej stolici. (Századok 1896, str. 163) Starý otec jeho volal sa Barla a do tejto ugočskej osady že prišiel z Kerepecu z Berežskej stolice. Verböc, pôvodne slovanská osada, od dávna je Maďarmi obývaná. (Už v listine z roku 1396 je Verbeucz.) Ako znelo pôvodné jej meno (z čoho je maďarské ö, zo slovanského ov alebo z i?), takto napochytre ťažko je konštatovať. Akiste zachovalo sa pôvodné znenie v ruskom jazyku, domašnom ešte v tom kraji.^[242]

O slove jobagiones dr. Kadlec (str. 118) zaznačil, že „dle jedněch znamená job(b)agio (maď. jobbágy) tolik jako výraz franckých památek melior natu (jobb lepší, ágy lože, tedy z lepšího lože, melior thoro). Jiní vidí v slově tom složeninu z jobb a ág (větev, z lepší větve, z lepšího rodu).“ Ale to je maďarská etymológia z časov Štefana Horváta⁷ a slovníka Cucora-Fogarasiho. Už roku 1876 (Magyarország Ethnographiája) Hunfalvy hovorí o slove jobágy ako o nezrozumiteľnom; že by v ňom bol maďarský komparatív jobb, Hunfalvy⁸ pokladá za vytvorené.

(1903)

Poznámky a komentáre

1. Štefan Verböczy (asi 1458 — 1541) — autor zákona o pripútaní poddaných k pôde a pôvodca zákona Opus Tripartium

2. Karel Kadlec (1865 — 1928) — český právnik, historik, člen viacerých zahraničných vedeckých spoločností

3. Konstantín Jakovlevič Grot (1853 — 1934) — ruský slavista, profesor slovanskej filológie v Petrohrade a vo Varšave

4. Ondrej II. (1205 — 1235) — uhorský kráľ z rodu Arpádovcov. Viedol piatu križiacku výpravu a je známy ako vydavateľ zlatej buly.

5. Waclav Alexander Maciejowski (1793 — 1883) — poľský slovanofil, právnik a literárny historik. Bol profesorom rímskeho práva na varšavskej univerzite.

6. Imre Hajnik (1840 — 1902) — maďarský právnik, profesor na právnickej fakulte v Budapešti a člen Uhorskej akadémie vied.

7. István Horváth (1784 — 1846) — maďarský jazykovedec a historik

8. Pál Hunfalvy (1840 — 1891) — zakladateľ modernej maďarskej zrovnávacej jazykovedy