ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Slovenské noviny, 1852, čís. 10 z 22. januára)

Zadiwili se nassi sedláci, když na presspůrské diétě roku 1848 prossel neočekáwaně 9-tý článek, o zničení roboty, děžmy a peněžitých poplatků, zemským pánům před tím dáwaných. Nesslo jím to z prwu naskrze do hlawy, žeby to skutečně tak bylo. Chodili do kněze, notára a ku komu jen měli důwěru, wyptáwajíce se, že či oni skutečně nebudau wíce robotowat, děžmu dáwat, drobné podatky odwádět? Tito jim museli přiswědčit, ačkoli se i sami diwili, že tak jest, nebo to zákon, který potom i práwnou cestou wsseobecně byl prohlássen, zjewnými, zřetedelnými slowy wyjádřil.

Zeptáwali se prawda při tom sedláci, že či se nebudau muset penězmi wyměnit? ale zákon, zúmyselně temně a dwojsmyselně napísaný, nedal o tom nikomu dostatečného poučení. Prwní jeho odsek powědá jen to, že „náhrada zemským pánům přináležející stawí se pod sstít národní poctiwosti“. W druhém odseku se powědá, že nejjasnějssí král má nejbližssímu krajinskému sněmu (diétě) předložit obssírny náwrh o tom, jakým spůsobem se má zemským pánům skrze krajinu (közállomány által) za dost učinit. Wíce tam nic nestálo, a toto se dalo wsselijak rozumět. Nejmnožssí mysleli we své prostotě, že pánowé budau wyplaceni ne skrze sedláků, než skrze krajinu, nestarajíce se dále, jako se to stane; chytřejssí pak měli příčinu, domnění tomuto na ten čas neodporowati, než jesstě wssemožně ho upewňowati.

Tito wěděli dobře, co se stane, když nebezpečenstwo přejde, a wítězstwo nimi čekané zawítá; wěděli, že krajina bere na sebe jen zprostředkowání wýplaty, nikoli pak wýplatu samu: ale mlčeli a sedláci se ukolébali w to domnění, že jsau už počty zawřeny.

Teraz když přichází to, co přijíti muselo, coby na žádnau případnost nebylo minulo, byťby maďarská zbroj stokráte byla wítěznou zůstala; když se sedláci sice oswobozují ode swazků poddanstwa, ale se od nich žádá, aby během několik roků takau summu zložili, jaká odpowídá, co kapitál, ztratě býwalých zemských pánů, co ročnímu úroku, — teraz se sskrabau za ussima a myslejí sobě wsselico.

Ale nemyslite nic jiného, lidé boží, jen to, co je nepochybná prawda, žeby wás co wám nastáwá, nikdy nebylo minulo, byťby se jako wěci byly obrátily, potom pak myslite, jakoby ste neodbytné břemeno čím snadněji znésti mohli.

Wíme to z wlastní skussenosti, co se robilo, když sedlákům tak neočekáwaně manna svobody z nebe spadla; wíme jako ji užíwali a kolik z ní těžili. Posslo se do krčmy a tam se wyrátalo na prstech, kolik se před tím děžmy pánowi dáwalo, kolik hotowých peněz, a kolik asi teraz, když pansstiny není wíce, do roka zarobiti možno. A nač se toto tak rátalo? Či na to, že se teraz toto wssecko wynaloží ku lepssí wýchowě dětí, k wystawení poctiwějssího příbytku, oprawení děrawé střechy, k nadobudnutí lepssího statku, pořádnějssího nářadí, k zásobení hospodářstwa potřebnými wěcmi? I! jesstě co! Na to se rátalo, aby hospodář wěděl, o kolik teraz může wíce propit, wíce sobě na wrubku (rowáš) dat nařezat.

Kdyby sme byli od roku 1848 náležitě hospodářili, teraz by nejednomu lehčeji padlo zpláceti ty roční ráty, které mu dnes zejtra naloženy budau.

Jestli sme ale dosawad neměli rozumu, mějme ho aspoň pozatím a hospodářme tak, aby nám potom snad nebylo kus po kusu majetku, pro nemožnost wýplaty, odebíráno.