ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Celý svět nám spílá hlupců,“ naříkal starý osel, „a velice nám křivdí; přirozeného vtipu nikdo nám neupře, ale uhlazenost, ach, vnější uhlazenost! ta nám schází, a lidé dle ní na vzdělání ducha soudí.“

Dověděv se, že zvláštní podkoní učí v Paříži hříbata uhlazeným způsobům, poslal tam svého syna, mladého, a jak si myslil, vtipného oslíka na učení.

Když se tento oslík po roce domů vrátil, bylo na něm viděti, že studoval v Paříži; všecek byl změněn, vážně si vykračoval, uši ku hlavě krčil, že délkou svou koňovým se podobaly, a zvláště na tom si zakládal, že místo oslího hýkání dosti dovedně po koních řehtati uměl.

Něco oslího přece na něm zůstalo; bodlák nežral ovšem celou hubou, ale přece nejraději si na něm pochutnával; nepozoroval-li ho kdo, anebo když se chtěl trochu srozumitelně vyjádřiti, tu mimovolně zadrhl svým řehtáním v oslí hýkot. Než když se dopálil a zapomněl, roztáhl přední nohy, mezi ně skrčil hlavu a zadními vyhazoval jako každý jiný sprostý osel.

Vida to kůň, usmál se řka:

„Komu není s hůry dáno, v apatyce nekoupí; a osel i studovaný ostane přece vždy jen — oslem.“