ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Buďme,“ pravil vrabec pěnkavě, „buďme přátely; patříme oba do rodu ptáků zpěvavých, jsme tedy přibuzní. Oba stavíme si hnízda u téhož hospodáře, já ve štěrbině stodoly, ty na blízké hrušce. Stejný hlad nás v zimě trápí, a oba potřebujeme lidské pomoci, abychom nezahynuli. Z mého přátelství ty budeš míti veliký užitek; jsem tebe silnější a ubráním tebe ode všech nepřátel.“

„Děkuji,“ odpověděla pěnkava, „za nabízené tvé přátelství. Nemám nepřátel mimo kočku, na ni tvé síly nestačí, a proto ochrana tvá nic mi neprospěje. Nahlížím, proč chceš býti mým přítelem; blíží se zima, a že jsem v létě byla lidem užitečna, sbírajíc housenky z jejich štěpů, každý soucitný hospodář mě v zimě živí. Tebe, mlsného zloděje a neurvalého rváče, o kterém lidé posud nevědí, prospíváš-li jim více či škodíš, každý zlému hladu zůstavuje, a nikdo o tebe se nestará. Znám tvé přátelství a vím, že se mnou chceš v zimě se přeživiti. Sobík jako ty, jen v době své nouze přátelství nám nabízí, aby na škodu druhého sám z něho těžil.“

* * *

Zkoumejme nabídnutí lidí neupřímných a varujme se v přátelství vejíti s lidmi sobeckými.