ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pes myslivecký navštívil na dvoře psa hlídacího na těžký řetěz uvázaného. „Jaké to máme, bratře, těžké živobytí! pán ti vzal svobodu, těžkým řetězem svírá tvůj krk, v noci za nejkrutějšího mrazu v otevřené boudě musíš hlídati a máš za tu těžkou službu tu nejsprostší potravu. Mně se také lépe nevede; co zkusím ran a hladu, nežli se naučím své obtížné službě na honě; a když to umím, jsem štván polem nepolem, lesem nelesem, trním, v blátě a sněhu; kam pán nechce, já tam musím a za nepatrnou chybičku do krve bývám bit a odměněn stravou tak sprostou jako ty. Jak jinak proti nám má se lenoch mopslík! hlupák ničemu se nedá naučiti, nic nedělá, jen se v saloně válí po měkkých poduškách a pojídá pamlsky, až je z nich nemocen.“

„Pravda, svatá pravda!“ zastenal pes hlídací, „ale mopslík se k pánu lísá a jemu lichotí. A to víš, že lísající se hlupák a lenoch má se na světě často lépe nežli poctivý pracovník.“

Myslivecký pes zamlčev se pravil: „Mopslík ovšem musí, poněvadž nic jiného neumí, lísáním pánovi svého chleba se dožebrávati, ale my si svůj chlebíček zasluhujeme platnou prací. A konečně uvaž, jaký život je cennější, zdali poctivou prací se živiti čili nedůstojným lísáním na vrtkavé přízni pánově záviseti?“

Pes hlídací to nahlédnuv, slovům psa mysliveckého přisvědčil, a oba od té doby nenaříkali na trudný svůj život.

* * *

Nemá nikdo na růžích ustláno; v každém stavě můžeme býti spokojeni.