ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Liška majíc ve skalách své doupě, zle řádila po veškerém okolí. Vědouc, že se jí není báti silnějšího nad sebe zvířete, vybírala si ve stravě. Bez zajíce a koroptve oběd jí nechutnal, ba nejednou i uloupenou mladou srnkou své mlsné děti častovala.

Jednou z rána zaslechla hrozné, jí posud neznámé mručení nějakého velikého dravce, a byl to medvěd. Leknutím zdřevěněla a pro strach za dne z doupěte ani se neodvažovala; jen v noci, když se neměla čeho báti, kradla se do vzdálených dvorův a byla všecka šťastna, uloupila-li nějaké to kuřátko; kuřátek když nebylo, i myší a krtkem za vděk brala.

Spozorovav to vlk, pravil: „Paní kmotra, kam se poděl bývalý tvůj mlsný jazyk? Nyní, tuším, chutná tobě myš i krtek, ba i ohyzdná žába.“

„Ba chutná, chutná, musí chutnati,“ liška na to smutně odpověděla. „Pokud pánem okolí byla jsem já, pojídala jsem zajíce a koroptve; nyní je zde pánem medvěd, a já chuděrka musím se uskrovniti a spokojiti havědí, jíž onen velpán si nevšímá. Kdybych to nedělala, roztrhal by mě.“