ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Sova chtěla býti sokolem. „A proč by ne?“ myslila si; „tak veliká jako sokolové také jsem, ba i větší než někteří z nich. Silou tělesní a chytrostí duševní také se jim vyrovnám. Jen ten škaredý zevnějšek, to špinavé peří mně škodí a v očích sokolů snižuje.“

Po těchto slovech umyla se v čisté vodě co nejdůkladněji a každé své pírko zobákem probravši upravila se, jak věděla nejlépe.

Takto jsouc vyšňořena sova přiletěla k sokolům a nabídla jim svou službu.

Sokolové ji přijali a hned s sebu na lov vzali. Kdežto sokolové do nedozírné výše se vznesše, jako šipka na kořist svou se vrhali, sova nevysoko nad zemí poletovala, nemohouc za dne snésti žhoucího světla slunečního, a za sokoly pozadu zůstávala. Konečně po lovu sokolové snesli za kořist koroptve a holuby, sova — myši a krtky.

Vidouce to sokolové řekli: „Šat není všecko; kdo chce mezi pány obstáti, musí k tomu také míti duševní přednosti, kterých ty, sovo, nemáš.“

Po těch slovech sokolové sovu vyhnali a již nikdy ji mezi sebe nevzali.