ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Husy se sešly za vsí u rybníka. I pravil starý husák: „Na lidský nevděk naříkají si mnohá zvířata; i nám se děje křivda. Jsme prý hloupé husy. A kdo zachránil hrad v Římě zvaný Kapitolium, když Gallové^[1] v tmavé noci po skalní stráni se vydrápavše již dveří chrámu kapitolijského dobývali? Snad proslavený vůdce římský Kamillus se svými udatnými vojíny? snad aspoň hlídací psi oznámili svým štěkotem blízké nebezpečenství? Nikdo z nich; všecko to spalo. My husy na oslavu bohyně Junony^[2] ve chrámě chované, kterých to nebylo povinností, svým křikem vojíny jsme probudily a takto Kapitolia zachránily. Nebýti nás, Gallové dobyli Kapitolia a vládli by Italii a veškerým starým světem. Táži se vás, může-li se hlupák takovým rekovstvím prokázati, a zasluhujeme-li při své chytrosti názvu hloupých hus?“

Poslouchaje tuto řeč čáp, který nedaleko v bahně žáby lovil, usmál se a řekl: „Husy, ten váš husák je arcitlachal! že jste se daly tenkráte do kejhání, to jste cítily, že běží o vaši kůži, a žádná z oněch hus na zachránění Kapitolia nemyslila. Neosobujte si tedy zásluhy, které nemáte! A kdybychom vám nějaké zásluhy vaší na zachránění Kapitolia upříti nemohli, co chytrého nebo moudrého jste od té doby až do dnes vykonaly? Nic, pranic! Jste tedy posud a budete vždy hloupé, pamatujte si to, hloupé husy.“

* * *

Jeden chytrý kousek, byť i byl sebe záslužnější, nedělá z hlupáka mudrce.