ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Ubohý kanárku!“ pravil žlutavý strnad, „po všechen svůj život jsi zavřen v žaláři; nebo klec, byť i byla zlatá a sebe krásnější, přece je žalářem. Jak ti je u srdéčka, vidíš-li nás, své příbuzné, volně se stromu na strom poletovati a ze zlaté svobody se těšiti.“

„Dík za soustrast!“ zašvitořil kanárek, „ale v kleci není mi tak zle, jak si to, strnade, myslíš. Klec byla domovem mých rodičů, i já sám jsem se v kleci narodil a v ní byl vychován — jest tedy klec mou rodnou chaloupkou. Má vlast jest prý na Kanárských ostrovech kdesi daleko daleko za mořem; tam bych nedoletěl, a kdybych se z touhy po svobodě přidružil k vám strnadům, uštípali byste mě jako vetřelce. Sám se živiti neumím, a proto co mně zbývá nežli vážiti si dobrých lidí, kteří mě za můj zpěv rádi živí a opatrují.“

„Ubohý a šťastný kanárku,“ vzdechl strnad, „nepoznal jsi sladkosti svobody a neznáš hoře otroctví.“

* * *

Na slova větroplachů neuvádějme svůj spokojený život v nebezpečenství.