ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Přišlo jaro, a s ním naši okřídlení zpěváčkové vrátili se do svých opuštěných hnízd. Přiletěl i špaček a v budce, již mu lidé upravili, na vysoké lípě se ubytoval; uhodil jarní mrazík, a vrabci skřehlí zimou tetelili se na blízké třešni.

„Ty, špačku,“ žebronil jeden z nich, „pusť nás v té zimě do své teplé budky; lidé tobě vystavějí novou. O nás, ubohé vrabce, nikdo se nestará.“

„A to právem,“ odvětil špaček; „prokazujete vy, vrabci, člověku nějakou zvláštní službu? Na jaře ovšem, když nemáte nic lepšího, tu a tam nějakou housenka se stromu seberete; ale v létě, uzrají-li hospodáři první třešně, před jeho očima vy mu je sezobete a na podzim v šedých mracích osení jeho přepadáte a nemalou škodu působíte. Jste sobci, jen na sebe pamatujete a reptáte, člověk ve vaší nouzi že se o vás nestará. My špačci od jara do podzimu hubíme na stromech a polích škodlivý hmyz, a česá-li hospodář zarudlá jablka, žlutavé hrušky a orosené švestky, ví, na této jeho úrodě a radosti že nějakou zásluhu máme i my špačkové. Prokažte se vy, vrabci, užitečnými, a člověk vám vystaví také budky jako nám.“

* * *

Svět nedá nic zadarmo; nežádej přátelské služby, když jsi sám dříve žádné neprokázal.