ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Slavík v podvečer zpíval v hustém křoví; mladá pěnička ho slyšela a jsouc lahodou jeho písní všecka unesena, pravila: „Jak líbezně slavíci pějí! jaká hloubka a výše hlasu, jaká síla každého zvuku! perličky, zdá se, plynou jim z hrdélka místo zpěvu. Naše píseň pěnic proti jejich je chudá a jednotvárná; že jsem neměla slavíka tatínkem, ten by mě jistě tak krásně, jak slavíci pějí, zpívati naučil! pak bych byla já druhým pěvcem mezi opeřenci, a prosté pěnice, mé družky, by mně toho záviděly. Čeho moji rodiče na mne opominuli, sama a svou pilností musím doháněti.“

Po těchto slovech pěnička, ukryta jsouc ve křoví, pilně učila se po slavících zpívati, až po dlouhé době a s velikým namáháním zpěv slavíků napodobiti dovedla. Potom ihned rozlítla se mezi slavíky a chutě se dala s nimi do zpěvu.

Slavíci se zarazili, znamenajíce mezi sebou vetřelce, a pryč do jiného křoví odletěli.

Tedy pěnice vrátila se ke svým družkám pěnicím; ale ty jejímu cizímu štěbotu nerozuměly a pryč ji odehnaly.

Jsouc pěnice ode všech opuštěna, zabědovala: „Já ubohá! co práce jsem na cizí píseň marně vynaložila! nyní slavíci mnou pohrdají, a vlastní bratři a sestry mezi pěnicemi mě odhánějí.“

* * *

Odrodilec není cizím, kterým se vtírá, vítán, a jeho rodáci jím povrhují.