ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Ty růže,“ pravila pivoňka, „při své kráse a vůni přiliš se lidem propůjčuješ; vnad svých přeješ stejnou měrou boháči v nádherném parku jako chuďasovi ve prostém květináči. Dle lidského rozmaru hned pyšně jako vysoký keř pneš se do výše, hned žebrácky se plazíš po zemi. To já pivoňka své krásy a svých předností jinak jsem si vědoma; rostu jen v zahradě, a to v půdě pro mne zvlášť upravené, musím míti své od jiných květin oddělené místo, své teplo a světlo sluneční, a vůbec kdo se chce z mé krásy kochati, musí si to pracně zasloužiti.“

Odpověděla růže: „Své krasy přeji každému; poněvadž nežádám od lidí žádné obzvláštní práce, každý si mě váží a pěstuje. Ty, pivoňko, pro své veliké potřeby máš málo ctitelů a pěstitelů a nejednou musíš z místa ustoupiti jiným sebe skromnějším květinám.“

* * *

Skromnost přátely zjednává, nadutost zjednané odpuzuje.