ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Jsme nešťastná stvoření,“ naříkali kdysi mravenci, „po celý rok bez únavy pracujeme, a když si svůj mravenčí kopec z hlíny a jehličí sneseme, přijde člověk a vajíčka, budoucí naši rodinu, odnese. A jsme tvorové lidem užiteční! Sbíráme a hubíme housenky a hmyz, nejhorší škůdce stromů a lesů. Někdy, až snad bude pozdě, člověk se svou vlastní škodou pozná, jak nespravedlivě nám mravencům ubližoval.“

A to se stalo. Rozplemenily se mnišky^[4] a jich housenky zle řádily v lesích. Hájní s najatými pomocníky sbírali je od stromu ke stromu, rozžíhali v noci ohně, aby motýlové k ohni přiletujíce, v plamenech hynuli. Vše marně; k odvrácení větší škody káceny a páleny celé lesy. Jen tam, kde bylo četných mravenčích kopců, shledáno, že les byl neporušen, a zásluhou že je to mravenců; ti totiž vajíčka, housenky, ba i vyvinuté motýle mnišky napadali a hubili.

Tu teprve užitečnost mravenců lidé poznavše, nejen jim neubližovali, nýbrž i těžkou pokutou toho stíhali, kdo by jim v jich práci překážel.

* * *

Po dlouhé době a často po vzaté škodě lidé poznávají svůj prospěch.