ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Učený pudlík ukázav v divadle své umění, že diváky k nadšení a obdivu unesl, klidně odpočíval v předsíni jeviště na měkké podušce a sebevědomě přijímal pochvalu a pamlsky mimojdoucího obecenstva.

Se závistí prostý hafan z téže vesnice naň pohlížel, jenž nemaje do divadla přístupu, zapomenutou štěrbinou pozoroval oslavu svého rodáka. Dodav si konečně odvahy, vběhl do předsíně a jal se na pudlíka umělce hafati, ba tu i tam hrubou svou tlamou po něm ňafl.

Pudlík ani sebou nehnul, jakoby se to ani jeho netýkalo. Vida to pudlíkův kollega z divadla, také umělec, pravil: „Štěkni naň! a hned sprosťák zapeláší do své psí boudy, kam patří.“

„To neudělám,“ klidně odpověděl pudlík; „tento hlupák měl by to za své vyznamenání, že já umělec uznal jsem ho za hodna své odpovědi, a tím by u ostatních hafanů si získal jméno a slávu. Až se unaví, sám přestane štěkati; vždyť sprosté štěnce mně umělci neubere slávy.“

* * *

Pravý výtečník nevšímá si závistivé hany hlupců.