ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Smutné to naše živobytí!“ vzdychaly husy. „K čemu jsme na světě? Aby člověk z našeho peří měl teplou peřinu a z našeho masa tučnou pečeni. Jinak nejsme ničím užitečny.“

Tu povstal jeden starý husák a pravil: „Umělce si lidé váží; pro krásný zpěv stavějí slavíkům a kosům nádherné klece ve svých pokojích — my chuděrky jsme ve tmavém chlívku na dvorku. Buďme také umělci, naučme se zpívati, a dobré bydlo a sláva naše bude tím větší, čím silnější jest hlas náš nad hlas ostatních ptačích pěvců.“

A tak se také stalo; když pasačka husy na večer zavřela do chlívka, daly se všecky do zpěvu a hýkaly a křičely, až se dvůr otřásal.

Selka to slyšela a nemohouc pro křik usnouti všecka rozzlobená přiběhla ke chlívku: „Zpropadené husy! ani v noci mně nepřejete klidu? Na sv. Martina v listopadu měly jste se dostati na pekáč, ale pro váš křik hned od zítřka jednu po druhé zařezáme.“

* * *

Bez vrozeného nadání chtíti být umělcem jest pošetilost a často i škoda.