ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Sešedše se jedenkráte psi užiteční, chrt, pes myslivecký, hlídací, řeznický a ovčácký trpce naříkali na zlé své živobytí a na nevděčnost lidskou.

„Za své platné služby a práce nemáme žádného uznání a vděčnosti od lidí. Lenoši a ničemové z nás, ti mopslíci a pinčlové, žijí v nadbytku a přepychu; dostávají nejlepší kousky z pánova stolu, ba když je v zimě vodí na procházku, odívají je jako barony v teplé čabraky. Nám ubožákům údělem jest jen práce, namáhání a strádání.“

Z lítosti všickni psi dali se do žalostného vytí. Když se poněkud utišili, povstal rozumný chrt a mluvil takto: „Přátelé! uvažme toto: Onemocní-li mopslák nebo pinčlák, anebo nechce-li dále pánovým rozmarům hověti, přijde pohodný, odvede ho a nikdo již o darmochleba se nestará. Nás, psy užitečné, lidé v nemoci ošetřují, ba když pro stáří nemůžeme již služby své konati, přán nám jest od mnohého dobrého člověka kousek chlebíčka až do smrti. Kterému životu dáte přednost, svému-li či oněch ničemů?“

Touto řečí psi se upokojili a uznávajíce, že platné jich služby docházívají přece někdy uznání a vděčnosti, rádi lidem dále slouží.

* * *

Přidržujme se práce; práce nás živí a šlechtí; lenoch a darmochleb docházívají konečně špatného konce.